Články

přeposlat článek tisknout
L.E.V. Festival > Aphex Twin, Moderat, Daedelus, Kelpe ad.

L.E.V. Festival > Aphex Twin, Moderat, Daedelus, Kelpe ad.

  • kdy: 1.-2.5.2009
  • kde: Španělsko, Gijon, Universidad Laboral
report_721_px1

Den první 1.5.2009

Přijíždíme do Gijonu, menšího městečka v severním Španělsku, v pátek večer víceméně za jediným účelem. Podívat se na Aphex Twina v sobotu. S pátkem jsem počítal spíše jako s přidanou hodnotou a nebral jsem ho nějak vážně. Chyba. Pátek se ukázal být dnem taktéž značně zajímavým, s krásným překvapením nakonec v podobe Daedelus, takže se mi nakonec report trosičku protáhne. Ale abych to s protahováním nepřeháněl:
Typicky páteční ráno. Zvoní budík. Rychle vypnout. Ale něco mi pořád vrtá hlavou a ne a ne se vypnout. Po pár minutách je jasno: kurva, dyť dneska potřebuju stihnout bus do Gijonu. Následuje cesta ve vysokejch otáčkách, plán stresu a hektiky, zjištění, že jsem si demagnetizoval kreditku mobilem, tudíž, že budeme muset vyžít s 50 Euramana tři dny. Parádní dovča narýsovaná podle přísnýho pravítka, na moc piveček a zkoušení španělskejch specialit po hospodách to nevypadá.

Po šesti dlouhejch hodinách v autobuse, skrčenejch a převrácenejch v různejch spánkovejch polohách, konečně přijíždíme do Gijonu. Město samo o sobě není nic moc, i když fandové surfingu asi souhlasit nebudou, malý, docela obyčejný, městečko s mořem a neustále naplno zapnutým větrákem (obzvlášť v noci se ukázalo, jak je severní vítr krutý). Pak následovalo hledání kempu a vzhledem k tomu, že jsem si stále ještě neuvědomoval, v jak vážný rozpočtový situaci jsme, zaplatil jsem si teplou cestu autobusem. Podobnej luxus poprvé a naposled. Během cesty si konečně uvedomuju, jak báječně plnej měšec tolarů mám u pasu a začíná sladká dieta. Chleba s Nutellou. Po sladkým jídle sladce a neočekávaně usínáme v nově postaveným stanu, čtyři hodiny příjemný prázdnoty, po kterejch se vzbouzíme cca okolo dvanáctý večerní. A šup na první cestu pěšky do festivalovýho areálu (bus=peníze, zřejmě bohatých přístup má svoje problémy). Samozřejmě, za pomoci veškerejch mejch orientačních schopností se ztrácíme a nakonec, po hodině a půl bloudění po polích a residenci místních boháců (žer je!!!), se konečně dostáváme do areálu.

A konečně můžu začít plivat superlativa. Festival, kde je hodně lidí, ale ne příliš, nádherná nově postavená koncertní hala se super akustikou a obrovským

report_721_px3

projekčním plátnem, ideální pro audiovizuální koncept, žádný organizační problémy, bez typicky nazi ochranky, která by ti pomalu strčila prst do řitě, jen aby si, proboha, náhodou dovnitř nepronesl flašku s pitím, všechno v pohodový příjemný atmosféře s milejma lidma okolo (takřka žádný stopy po intelektuální, tak chytrý a všemu dobře rozumějící, kastě, který jsem se trochu bál), prostě parádní párty.

Takže se konečně hřejeme uvnitř koncertní haly a přišli jsme právě na to, co jsme chtěli. Hraje Kelpe. Příjemný britský IDM, chytře poskládané beaty a aranžmá, ne příliš originální, ale perfektně funkční a zábavný. Projekce k tomu taky hezky sedí, trhavá, roztěkaná směsice uklidňujících motivů, rychle se vynořit a zmizet, zaseklej počítač rozsekávající screensavery do různejch kousků a koláží. Ale nebudu tu veškerou slávu dávat neprávem jen Kelpemu, nebyl na pódiu sám, spoustu práce odvedl taky živej bubeník, příjemnej lidskej dotek v počítačový muzice, příjemný na podívání, příjemný na poslech, celkově bych přirovnal třeba k nedávným Diamond Watch Wrists od Prefuse 73 a Zacha Hilla, ale instrumentální a ne tak zlámaný.

Po drobné pauze přichází hlavní hvězda večera, Daedelus. Musím přiznat, že jsem od jeho vystoupení zas až tak moc nečekal. Jeho nový album jsem slyšel jednou a hodně letmo, bez toho, aniž by mě cokoliv zaujmulo, takže jsem očekával příjemný, ale nudný vystoupení. Omyl. Nejsladší překvapení festivalu (přesně proto mám festivaly tak rád) právě začíná. Od první písničky nakažlivě chytlavá, ale chytrá taneční muzika podaná s grácií, s lehce uhozeným režisérem (a tady to slovo doopravdy sedí, protože Daedelus moc dobře věděl, podél kterejch not pískat tak, aby si to lidi užívali, naprostá kontrola nad publikem) ve viktoriánským sáčku. RŮZNORODOST, silný, ale ne přehnaný melodický linky, taneční rytmy, ale ne ubíjející repetice okolo dokola, trochu tance, hiphopovejch beatů, ambient, abstraktních rytmů, na jedný straně si pohrávat s takovejma intelektuálníma vložkama jako Beirut, na druhý straně vkládat I tough niggaz rap vložky, kéž by tahle párty muzika fungovala všude. Dokonce mě vystoupení přinutilo se vrátit k jeho albu, který už dávno odpočívalo pod vrstvou prachu, a od tý doby se mi protáčí v playlistu takřka neustále. Aby ses taky dostal do pozitivní nálady po sto a jednom dni šedi, klikni sem.

Další páni na holení? Moderat (= Modeselektor + Apparat). Tady už žel bez překvapení. Očekával jsem nudu od Modeselektor, nudu od Apparata a hádej, co jsem dostal. Nudu krát nudu. Písnička a ven.

Konečně přichází místo pro osobní příběh a vylití si duše. Miluju obtěžování nesouvisejícím vypravováním všemožnejch alko historek nebo prostě jen počítání piv, ale v tomhle reportu nic takovýho nenajdete. Proč? Jednoduše proto, že jsem neměl žádný peníze, abych si mohl podobný zábavy dovolit. Takže potřebuju nějakej jinej zdroj, kterým bych mohl tenhle report trošku pošpinit a řešení je překvapivě jednoduchý. Žebrácký historky, naříkání nad nedostatkem peněz, lamentování “co bych jenom mohl dělat, kdybych měl peníze”, chleba s Nutellou a podobný příběhy jsou perfektním záskokem za obvyklý alko dobrodružství.

Po pěti minutách Moderata dlouhá cesta domu. Abych se zbytečně nerozepisoval, zvolím úsečnou metodu Romana ze Sibiře. Zima. Les. Zima. Domy. Bohatý domy. Zima. Psi. Velký psi. Zima. Silnice. Velká silnice. Brána. Skrz bránu. Stan. Spát. Spát. Spát. Dlouho spát.

 
Den druhý 2.5.2009

Budím se zhruba v jedenáct a okamžitě cejtím tu sladkou vůni, ze který už se mi pomalu začíná otáčet žaludek. Nutella. Beru chleba a vylejzám ze stanu, abych se nasnídal. Tentokrát je chleba o něco tvrdší, žvejkavější a Nutella mě překvapuje, ještě větší sladkostí než obyčejně.

Po snídani jsme se rozhodli udělat si procházku po Gijonu. Jak už jsem říkal,

report_721_px2

město to v žádném případě není úchvatný, obyčejný španělský městečko, i když soudě podle last.fm dost kulturně živý. Ale stejně se během procházky stala nezapomenutelná událost. Skočili jsme si na jídlo. Do restaurace. Samozřejmě jedno meníčko do dvou (ačkoli španělská pohostinnost moc nezafungovala a žádost o dva talíře se minula účinkem), ale pořád to byla radikální změna jídelníčku a jeden by se skoro cítil bohatým (stud, stud, stud), a není to právě nepříjemný pocit.

Pak jsme si nemohli nechat ujít největší den španělský fotbalový ligy, takže hurá zpět do kempu na Real Madrid vs. Barcelona. Stále v povzneseném stavu po návstěvě restaurace neuvěřitelný tok dukátů z našich kapes pokračoval, dvě piva na osobu, ale stálo to za to. Barcelona zničila veškeré sny Madridu o letošním titulu a okolní osazenstvo baru (průměrný věk aspoň 60 let) z toho evidentně mělo značnou radost, anticentralismus zdá se funguje i ve Španělsku.

Jakmile fotbal skončil, vydali jsme se na další dlouhou vycházku na čerstvém vzduchu do festivalového areálu. Tentokráte ostré smysly žádnou chybu nepovolily, žádná procházka opuštěnýma políčkama, nejpřímější nejkratší cesta přímo za cílem, 45 minut, abych byl přesnej a znova jsme byli tam, kde jsme chtěli být. Propasovat dovnitř flašku whisky s kolou (dovezeno až z Madridu), vznešenější varianty Kuby z Libně, a honem, honem na hudební produkci.

Řeknu to natvrdo (a budu se cítit velce): druhej den byl víceméně ve znamení čekání na Aphex Twina. Hudební produkce před ním byly přinejlepším lehce nadprůměrné, sice ne tak špatné, aby člověk odešel ven do zimy, ale žádnej úžasnej spektákl se nekonal.

První přišel na pódium Eedl ze Španěl, Barcelony, asi nejhorší, co jsem na L.E.V. viděl. Průměrně průměrný IDM s utahanejma nohama, už tisíckrát ohranejma zvukovejma “experimentama” a nudnou videoprojekcí. Lehce zábavnější než poslouchat chroustání zaseklýho modemu, ale pořád lepší, než jít ven do zimy. Když se ale přidá extravangantní tanec pod vlivem slečny před náma, kterej se posléze proměnil v parádně zvládnutý válení sudu pod vlivem a byl zakončenej rychlým odchodem na záchod, tak to vlastně byla docela zábava. Zábavnější část čekání přišla s Alva Noto, příjemná hlučná švábská elektronika, i když mám trochu jinej názor na kvalitní videoprojekci. Kdyby z ní aspoň nebolela hlava.

report_721_px4

Jen troška napjatýho čekání, konec světla a začíná show, na kterou celou dobu čekáme. Jen aby bylo jasno: nebylo to sólo Aphexe Twina, přizvukoval mu ještě Tim Hecker (těžko hodnotit, zda to nakonec bylo plus nebo mínus). A začíná se hlučně, špinavě, tanečně, často až k hranicím elektra. Ale samozřejmě, že s takovejhlema pánama za pultem to nebude tak úplně normální elektro. Spousta zvuků, hluků, ruchů v pozadí, který vytvořej nový struktury v rámci těch starších, malý pavoučcci ti běhaj všude po těle, spousta žánrovejch překryvů, z poklídku až na hranici tvrdě noisovýho vymývání, všecko ale s aphexovským rukopisem, precizně řízenej experiment. Dost náročný na poslech, převládají hlukový díry do hlavy nad jemným plíživým strachem, hrocení převládá nad jemnější, milejší tváří. Ani videoprojekce, ve který se všemožně deformuje a dekonstruuje lidskej obličej do prapodivnejch tvarů, pot z čela nesetře, spíš naopak ještě pár kapiček přidá. Po hodině konečně přichází nějakej prostor na dychání, půlhodinka z Drugks. Pro ty, co nevědí: víceméně ambientní nálada s téměř breakcorovejma beatovejma podkladama, hodně jemnýho chrastění a tikání, Boards of Canada dává pusu Venetian Snares.

Závěrečná pecka je jasná. Vyhrocení od jemnýho, křehkýho ambientního kousku až ke zcela noise industriální faxový mašině, 54 Cymru Beats. A video z márnice. Pitva.

Potom. Chci domu. Jít. Zima. Zima. Psi. Zima. Kemp. Spát. Spát. Spát dlouho. 

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.

report_721_px1

Coming to Gijon , small northern Spanish town, for more or less one purpose on Friday evening. To see Aphex Twin next day. Friday was supposed to be more or less an added value for me, so I didn’t really take it so seriously. Mistake. As it turned out, on Friday night lots of interesting things happened as well, so finally this report is gonna be a bit longer than expected. But to stop blabbering around:
Friday morning the usual. The alarm clock ringing. Turned it off. But something kept nagging at my mind and after a few minutes it came. Fuck, I need to catch the bus to Gijon. Stressful way followed, accompanied by a very nice discovery that I had demagnetized my credit card by my mobile phone and that we would have to live on 50 Euros during these three days. Rich holiday ahead, lots of beers and eating out double portions of salmon only.

After six long hours in weird, trying to sleep positions we finally came to Gijón. The city itself is not really anything special, even though surfers would disagree, small pretty usual town with lots of wind and (as I was going to feel during the night) cold. Then came the finding of the camp and as I still hadn´t realized how grave my budget was I took a bus to get there. During the way I finally realized how little money I have and there started my new, especially sweet diet. Bread with nutella. Then we unexpectedly fell asleep in the newly built tent, four hours of pleasant blankness, waking at something like 12 and enjoying my first way to the festival on foot (bus = money, eat the rich approach has its difficulties). Obvious, using all my powers with orientation skills I got lost and finally, after hour and a half of wandering half in fields half between the houses of the rich (eat them!!!), I got to the university area of the festival.

And finally I can start spitting superlatives. Festival with lots of people attending but not too much, superb just newly construed venue in the university

report_721_px3

with big screen, ideal for the audiovisual concept, no organizational problems, no nazi security guys that almost look up your ass to see whether you are not, for god´s sake, carrying something to drink, all in a pleasant, nice atmosphere with nice people around (no trace of the all so clever all so intellectual guys who live the music), just a nice party.

So we entered the venue and we came exactly for what we wanted. Kelpe was playing. Nice British IDM, cleverly composed beats and arrangements, not overtly original but perfectly functional and enjoyable. The projections nicely fitted the music, sketchy, erratic blend of calming motives, emerging and disappearing, bleeping, a stuck computer switching screen savers to progress to new motives. But to give Kelpe all the credits would be unfair, as he wasn´t alone on the stage, lots of work was done also done by the live drummer, enjoyable to see, enjoyable to listen, as a whole kinda similar to the recent Diamond Watch Wrists by Prefuse 73 and Zach Hill but instrumental and not so broken.

After a little pause there came the main star of the evening, Daedelus. I have to admit I didn´t expect much. Heard his new CD like once and didn´t catch my attention so I expected nice but a bit boring show. But the sweetest surprise of the festival (exactly why I love such events) was just waiting ahead. From the first song infectiously catchy but clever dance music with an eccentric director (and here the word really fits as Daedelus knew perfectly how to make fun for the people in front of him and how to make people dance how he wanted) in Victorian style suit. DIVERSITY, sweet but not over the top melodies, dance rhythms but not headhurting repetition of all the same around, bits of dance, hip hop beats, ambient, abstract rhythms, mixing inside things on one hand in such intellectual veins as Beirut and on the other tough rap niggaz, only wish all the party music could be like that. Seriously I even started to like the album afterwards and it has been one of the most frequent discs spinning around in my playlist. Just to get yourself in a positive mood after one hundred and one days of grey, click here.

Next one to go? Moderat (= Modeselktor + Apparat). Here no surprise happened. Expected boredom from Modeselektor, boredom from Apparat and guess what I got. Two times boredom. One song and out.

Here comes the crucial point of explaining and pouring out my soul. I love bothering people in reports by all kinda alcoholic stories or just counting of beers but in this one you will find nothing like that. Why? The reason is quite simple. I had no money. So I need to find another thing to bother you with and the solution comes quite easy. No money stories, begging, cold, bread with nutella make a perfect substitute for the usual.

After the five minutes of Moderat, the long way home. Here I will adopt the style of storytelling of my old friend Roman from Siberia. Cold. Forest. Cold. Houses. Rich houses. Cold. Dogs. Big dogs. Cold. Road. Big road. Gate. Through gate. Tent. Sleep. Sleep. Sleep. Long Sleep.

 
Day two

Waking up at something like eleven in the morning, sweet fragrance immediately entered my nose. Nutella. I take the bread beside it and get out to of the tent to have breakfast. This time the bread was a bit harder, chewier, and Nutella had an unusually sweet taste.

After having a breakfast we decided to go for some sightseeing to Gijon. As I

report_721_px2

have already told, the city is not really special by anything, just a normal small Spanish town. But something important happened anyways. We went for a meal into a restaurant. Of course we shared one menu in two (because they wouldn´t give us two plates to eat from we had to eat from the same plate even), but still it was a considerable change of the menu and one was feeling almost rich (shame, shame, shame), not such a bad feeling after all I have to say.

Then we came back to the camp to watch the match of the year in Spanish football league, Real Madrid vs. FC Barcelona. Still feeling a bit high after the meal, the pattern of outrageously large spending continued, two beers per person, but it was well worth it. Barcelona ruined all dreams that Madrid had for the primacy in the league and the pub was obviously pretty happy about it, anti-centralism works in Spain as well.

When the football ended we set out for the festival area. This time sharp senses didn´t let anything wrong, no mistakes ending with a desolate field, straight the shortest way for the area, 45 minutes and we were where we wanted to be. Smuggling in a bottle of coke mixed with whisky (things that I managed to bring from Madrid) and quick, quick for the musical productions.

To put it bluntly: second day was more or less only waiting for Aphex Twin. The musical productions before him were either mediocre or slightly above, not so bad as to go away (into the cold) but also not so good as to bang your head. The first one was Eedl, the worst performance I have seen on the festival. Mediocre IDM with tired beats, thousand times played sound “experiments” and boring visual projection. A bit more enjoyable than listening to sound of your modem crunching but still better than staying out in the cold. However, if you add nice dancing under influence lady in front of us, then turning into nice under influence rolling on the floor and finally finishing the story by quickly leaving for the toilets, well, not that bad. More pleasant part of the waiting came with Alva Noto, nice noisy German electronica, although I have kind of different views on how to make a good visual presentation. This one only made your eyes hurt.

report_721_px4

Just abit of anxious waiting, the lights go out and the show we had been waiting for begins. Just to get you I context: it wasn´t a solo Aphex Twin gig, his collaborator for this show was Tim Hecker (hard to say whether it was a plus or a minus). And it started noisy, dirty, danceable, often on the boards of electro music. But obvious, Aphex Twin being the DJ, a bit different of an electro than you are normally used to. Lots of weird background noises creating new structures within the old ones, small spiders running down your neck, lots of genre overlaps, from the calm to the maximum noise and back, still with the Aphex Twin handwriting. Pretty demanding listen where noise holes in the head were much more common than the calm subtle creepiness, blunt instruments dominating the softer ones. The videoprojection in which human face was either deformed into various unpleasant shapes or completely deconstructed didn]t really wipe of the sweat from your forehead, rather it even deepened the atmosphere of general creeepiness. After an hour finally comes some place for breathing, half an hour of Drugks. For those who don’t know: more or less ambient work with almost breakcore beats under it, Boards of Canada meet Venetian Snares. Ending track is obvious. Escalation from a tender, fragile ambient to a complete noise/industrial fax machine, 54 Cymru Beats. And a video from the morgue. Autopsy.

Then. Want home. Walk. Cold. Cold. Dogs. Cold. Camp. Sleep. Sleep. Long Sleep.
 
Translated by kotek.

aktuálně

diskuze