Články

přeposlat článek tisknout
KRUPSKAYA - Viral Dissipation South East Asia Tour 2009

KRUPSKAYA - Viral Dissipation South East Asia Tour 2009

  • kdy: 28.11.2009 – 12.1.2010
  • kde: Jižní Asie

V rámci dobrých vztahů s Filipem (See You In Hell, Hluboká Orba, United Crusties atd.) a Skuldou (Sheeva Yoga, Disneÿ, Prügelknabe, Kulma, Social Deformity, Coconut Bulldozer, Napalmanach atd.) a dobrých mravů obecně, Vám zde předkládáme Skuldův - jeden z nejlepších a nejzajímavějších (co jsem měl kdy v ruce, pozn. Sud) - toureportů z předloňského cestování po Jižní a Jihovýchodní Asii, kdy zaskakoval u anglických atomových grinderů Krupskaya. Berte to třeba jako malou reklamu na Hlubokou Orbu nebo Skuldův Napalmanach.

Případné dotazy na Skuldu směřujte do diskuze, 16.2. bude totiž Skulda hostem Marast On Air, kde odpoví na všechny potencionální otázky. A jelikož je tenhle report čtení skutečně výživné a dlouhé, budete se s ním nyní pravidelně setkávat co týden - nejspíš o víkendech, postnout ho naráz by bylo nemyslitelný.

(převzato po dohodě se Skuldou, původně vyšlo v Hluboký orbě #28)

Krupskaya tour 2009K turné v řadách KRUPSKAYA, jsem se dostal trochu jak slepý k houslím. Někdy na podzim 2008 mi „ředitel“ slavonické hardcorové scény Balda poslal prosebný mejl, jestli bych neudělal v Ostravě koncert jakýmsi pošašeným ostrovanům. Poslech na jejich myspace odkryl chaotický, intenzivní, death metalem a noisecorem načichlý grindcore, což jsou styly, které v různém dávkování tak nějak můžu. Do Slavonic jsem tedy vyslal souhlasné přikývnutí a do Stoke on Trent odešel mejl s nabídkou kvalitního koncertu v prostorách studeného a vlhkého uhelného dolu. Ten proběhl v klidu a v pohodě a v ovzduší vzájemného porozumění. Borcům a tehdy ještě holkám z KRUPSKAYA na turné odpadly nějaké koncerty a vzhledem k tomu, že jsem se vytahoval, kolik lidí znám, požádal mě Alex, jestli bych jim nemohl pomoct s koncertem v Praze. Inu coby ne! Ovšem něco za něco!

Už staré agrární přísloví praví, že ani kuře zadarmo nehrabe. Měl jsem už delší dobu plán, vyrazit v půlce listopadu na britské ostrovy a navštívit své tamější známé. Datum návratu KRUPSKAYA z turné do rodného království kupodivu připadalo taky na půlku listopadu a jelikož v prostorném transitu bylo ještě místo, možnost vyměnit při cestě do UK vymrzlý autobus za dodávku, ve které je kosa i bez klimatizace, se přímo nabízela. Nažhavil jsem tedy číslo jednoho z jaegerbomberů a pozeptal se co a jak. No a protože Mauglí je hodnej kluk, odsouhlasil můj drzý plán o rychlo-koncertu za čtrnáct dní, bez sebemenších cavyků.

Koncert v Praze měl jedinou chybičku, a to, že se měl odehrát na Miladě. Kluci squaterský sice už týden před gigem věděli, že jim nejede generátor, ale řešit to začali až hodinu po avizovaném začátku koncertu. Kupodivu ani s pomocí internetu na vysokoškolských kolejích se jim nepodařilo v sobotu v osm večer žádný náhradní generátor sehnat, takže jsme s Anglánama před squatem sežrali dobroty, jež Mauglího družka navařila a jeli spát k bývalému bubeníku KISMET HC, jenž přesídlil do Prahy.

Den poté zrzavý Alex předvedl výkon na úrovni pilota rallye Paříž – Dakar a sfouknul 1200km mezi Prahou a Stoke prakticky nonstop. Jedinou pauzu představovaly dvě hoďky na trajektu mezi Calais a Doverem. Angličani ten čas vyplnili brutální hádkou, jenž vyvrcholila vyřazením basačky Stacey z řad KRUPSKAYA. Hluboká Orba není žádný Topstar, takže nebudu pitvat, proč se tak stalo.

Abych se náhodou nenudil, došla mi na trajekt sms od mé kámošky v Londýně, u které jsem měl pár dní pobývat, že jim změnili termín stěhování a že nadcházející dva dny bude zcela zaměstnána akcí „kulový blesk“. Už po cestě do Anglie mi Alex nabízel, že můžu na chvíli zůstat u něho, což se ve světle aktuální situace jevilo jako nejlepší možnost. Dva dny jsem tedy pobyl v jednom z nejdepresivnějších anglických měst, Stoke on Trent.

Vůbec se nedivím, že zrovna tady začali hrát DISCHARGE a HERESY, neboť hornická minulost města je jako ocelová koule, kterou Stoke vláčí za sebou a která je prapůvodem tristního stavu současného Stoke, kde se nezaměstnanost drží na pěkných 19,5% a BNP zde slaví žně. Na druhou stranu podstatnou část svého pobytu jsem strávil přehrabováním se v Alexově masivní sbírce desek a cédeček. Následující rok jsme se s Alexem potkali na velikonoce u Baldy ve Slavonicích. KRUPSKAYA tehdy zrovna vyměnila bubeníka a sháněla basáka. Alex se mě rovnou natvrdo zeptal, jestli bych neměl zájem s nimi jet na turné, coby hostující „člen“. A vzhledem k tomu, že zrovna v ten čas kulminovaly problémy mých „kmenových“ kapel SHEEVA YOGA a XDISNEYX, které spíše nehrály, než hrály, přišlo mi basování u anglického grindcore jako výborný nápad. Moc jsem neváhal a kývl.

Původně bylo ve hře jen evropské turné, ovšem během léta se z evropského turné najednou vyvinuly hned dvě turné. Na přelomu října a listopadu sedmnáct koncertů společně s HUMAN ERROR po celých britských ostrovech a hned vzápětí pět týdnů jihovýchodní Asii. Trošku mi to sice zamávalo s financemi, ale na to jsem tak moc nehleděl. Od té doby, co mi bylo třicet, mám totiž jakýsi iracionální vnitřní pocit, že toho musím stihnout co nejvíc, neb po třicítce může člověk každou chvíli umřít, že jo? O tom, jak se cestuje s Maďary, se dozvíte více v Napalmanachu, Asii vám nastíním v následujících řádcích.

Ještě bych se zmínil o tom, že tenhle toureport je psán trochu jinou „metodou“ než mé předchozí. Zatímco kdysi jsem spoléhal na svou sloní paměť a za depresivních večerů jsem přivolával šťastné vzpomínky z turné, chytal je do sítí a házel přímo do kompu, tentokrát jsem se rozhodl na turné nemrhat volným časem a místo šťourání v nose jsem pokaždé vytahoval notýsek a všechny vjemy ihned zapisoval. Samozřejmě mě po turné čekalo ono martýrium před obrazovkou, ale aspoň to nebyl takový nápor na paměť. Občas jsem něco upravil a přidal, ale v zásadě jde o přepis z jednoho ušmudlaného sešitu polepeného nálepkami asijských kapel.

Jiné názory

KRUPSKAYA -Solo14.12.2009 SOLO
 

Solo je jen hoďku od Jog-Ja směrem do vnitrozemí. Dojíždíme do baráku, kde nás vítají Shebax a Chetax, dva týcpi, kteří to mají dneska pod palcem. Oba jsou hlavními postavami Proyekhianat Kolektivo, což je superaktivní a výborně organizovaná partička; bohužel zaměřená převážně na metalcore.

Hned ze startu fasujeme parádní jídlo a přístup k internetu, čehož využíváme k sebeonanii nad fotkami z bornejských koncertů, které tamní aktivní děcka pověsily na myspace KRUPSKAYA. Nejméně tři hodiny se válíme v postelích a hádáme se o muzice. Mark miluje metalcore, Tim extrémní death metal, já powerviolence a pro Alexe je všechno shit. Úplně zbytečná nikam vedoucí debata, kterých jsme už všichni absolvovali milión, ale stejně se do nich furt pouštíme. Jediné na čem jsme se shodli, byli HOMICIDE - extrémní, ultralevičácký hip-hop z Bandungu.

KRUPSKAYA - SoloPoté co naší pozorní hostitelé usoudí, že už jsme se dostatečně nakrmili, pokochali vlastními fotkami a zhádali o muzice, vyrážíme na místo činu. Z okna auta působí Solo jinak než ostatní indonéská města. V jednu chvíli jsem si připadal jako v Polsku, a to jsem byl střízlivý. Koncert je v „Mall Centre“, neboli česky, v nákupním středisku, přímo v centru Sola. Představte si něco jako obchodní dům Máj. Minete ochranku v uniformách a po jezdících schodech vyjedete pěkně do druhého patra, kde je mezi butikem s hadrama a Starbucks Café obrovský prostor, kde zrovna nesídlí žádný obchod, takže tam můžou punkáči provozovat své nekalé rejdy.

Podle plakátu všechny dnešní kapely hrajou metalcore, takže kromě Marka nic pro nás. Koncert otevírají BEFORE AND AFTER. Lidi sedí na zemi, pár jich znuděně postává vpředu. Člověk si připadá jako doma, což dotvrzuje americký pár, který se zrovna zjevil u vchodu. Další kapela se jmenuje tuším FROM THIS DAY, a kdybych neviděl, jak se na pódiu vyměňují, ani bych si nevšiml, že hraje něco jiného. Mark mi dal menší KRUPSKAYA - Solopřednášku, takže už vím, že ty pomalé chugga-chugga pasáže se jmenují beatdown. Před kapelou se rozjíždí kurs karate. Windmilly, stěny smrti, beatdown, most, circle pit…a jiné kratochvíle. Po nich THE LOVE BALLADS MASSACRE a zase to samé. A pak LETTER OF TWO a zase to samé. Mark řádí vpředu. Solo je Mekkou metalcore. Dobře, uznávám, jsem neobjektivní a zapšklý, ale všechny kapely jsem poctivě vyslechl a snažil se najít něco, co by mě bavilo a většinou jsem našel.

Koncert uzavíráme. Konferenciérka z místního rádia nás uvádí, jak kdyby KRUPSKAYA byl vzácný krokodýl, co umí jezdit na kole a z hlavy počítá odmocniny. Od prvních tónů se spouští peklo. Metalcoristi se nenechají vyvést z míry tím, že nehrajeme žádné beatdowny a vytvářejí kolem nás uragán. Na pódiu jsou mraky lidí. Jenom kolem Marka stojí asi deset lidí a tím pádem je jakýkoliv oční kontakt s bubeníkem předem vyloučený. V jedné z pomalých pasáží mi zničehonic někdo bere basu a hraje místo mě. Super!!! Alex řádí jak smyslu zbavený. Trochu to však přehnal, protože po koncertě zůstává deset minut ležet.

KRUPSKAYA - SoloNakonec si aspoň sedne na bobek a snaží se obluzovat mladou moderátorku z rádia, která s námi dělá rozhovor, avšak po třetí větě se obrací naznak a klesá k zemi. Utahujeme si z něho, že je staříček, což zrzouna tak nasere, že je okamžitě zpátky na nohách. Triko, které jsem dostal dva dny zpátky v Salatize, mění majitele, neboť jej měním s někým z BEFORE AND AFTER.

Rychle se loučíme, nakládáme do auta Ariefa, který se zase stihl ožrat a fičíme k Chetaxovi načerpat trochu sil na těch 800 km, co nás čeká. Dle typických indonéských tradic vytahuje Chetax podrobné vyúčtování. Na koncertě bylo celkem 215 platících. Za pronájem místa zaplatili borci 200 dolarů a za zvukaře 80. Šílené, a přesto se jim daří pod hlavičkou Proyek Khianat pořádat již tři roky koncerty totálně DIY stylem. A to i ty metalcorové, za což mají můj hluboký obdiv.

Jogjakarta13.12.2009 JOGJAKARTA
 
Další úmorná cesta napříč střední Jávou. Rýžová políčka, slumy, divoká neregulovaná zástavba, padesát let staré náklaďáky, rikše, borci, co mají na kolech snad půl tuny rýže, žebráci a toulavé domácí zvířectvo všech druhů. Vůbec není poznat, kde jedno město začíná a kde druhé končí. Prostě jedno naváže na druhé, aniž by na to upozornila nějaká cedule. Za všemi těmi výjevy se ježí čtyřtisícové hory a sem tam sopky. Jáva je brutálně přelidněná. Území velké jako Československo totiž obývá 130 milionů lidí.

To, že jsme na správném místě, pozná jenom Arif, který vždycky zavelí – Stop! Když to udělá dneska, brzdí Charlie u silnějšího týpka v triku MORTAL KOMBAT. Je to Manus, jeden z mála asijských SxE a jeden ze dvou organizátorů dnešního koncertu, který je v něčem, co připomíná stodolu s rákosovou střechou. K tédle hodně lehké konstrukci s vysokým stropem se jde po úzké uličce. Všude kolem dokola je rýžové pole. Hodně bizarní místo na koncert.

Moje „bornejská chřipka“, jak jsem si jí pracovně nazval, dosahuje vrcholu. Slunko pere jak cyp, je standardních 33 stupňů ve stínu, ale já sedím v backstagi v mikině a liju do sebe jeden horký přeslazený čaj za druhým.

První kapela, na kterou se jdu podívat, jsou DRAGDOWN. Hudebně oldschool grindcore s gore vokálem. Je mi fakt divně, takže dneska hodně kapel vynechávám. Asi tak dvanáct z celkem sedmnácti, co dnes hrají. Stylově se většina z nich pohybovala v grindcore/extreme HC vodách. Výjimkou jsou ATTACK THE HEADLINE, kteří hrajou emo na způsob nových RAVELIN 7, které občas sklouzne až do pokleslých vod ENTER SHIKARI. Ne, že by mě to nějak zvlášť bralo, ale v té záplavě sypaček je to příjemné osvěžení.
 
Pokud nesleduju Emany, vykecávám s Manusem, kterej se vybarvuje jako extrémně sympatický týpek s encyklopedickými znalostmi o hardcore. Navíc, když zjišťuje, že jinak hraju v SHEEVA YOGA a hrál jsem v SOCIAL DEFORMITY, poskočí si nadšením, protože marně shání poslední matroš SD. Za 15 muslimských panen mu ho samozřejmě slibuju.

Řeč se hodně točí, kolem DIY, což je v místní HC scéně majoritní téma s poměrně ostře vytyčenou hranicí. Tou je sponzoring na koncertech. Obzvlášť tabákové koncerny rády zacilují na nejrůznější koncerty, neboť mladých tady kouří poměrně dost a není nic lepšího než si zákazníky vychovávat od útlého věku! Tabákový sponzoring je záležitostí i grindocre koncertů. MAGRUDERGRIND se prý tvářili dost divně, když za nimi v Surubayi visel obrovský banner s Marlboro.

Řeč se pak stočí na české kapely, co tady hrály, což jsou samozřejmě INGROWING a ONANIZER, kteří do Indonésie jedou na jaře 2010. Zatímco metloši, které jsme potkali, si INGROWING nemohli vynachválit, hardcoristi na nich nenechali nit suchou. Samozřejmě hráli sponzorovaná shows, ale navíc prý se chovali jako namyšlení idioti, co si furt na něco stěžovali. Je mi jasné, že tady lezu do minového pole. Nechci vířit nějakou zlou krev, sám nikoho z INGROWING osobně neznám a navíc Indonésani jsou prý občas dost zbrklí a nespravedliví v úsudku o lidech, takže jen prodávám, jak jsem koupil. Vášnivá debata, ke které se přidává čím dál tím víc lidí, se přesunuje k penězům. Budu se tím zaobírat ještě v závěru, ale Manusovi jsem slíbil, že o tom napíšu, tak to udělám hned.

Finanční stránka DIY koncertů v Asii a Evropě je dost velký rozdíl. Indonésie je nejchudší ze všech států jihovýchodní Asie a vstup na koncerty je obvykle kolem 1 dolaru. Za stejnou cenu si tady v hospodě dáte jedno jídlo a džus. Jednoduchá rovnice by řekla: 200 lidí 200 dolarů, že? Jenže od té částky se odečítá nájem za prostor, propagaci, úplatek úřadům a policii a další režijní náklady. Aparát, který tady skoro žádná kapela nevlastní, se na koncerty půjčuje a kapely, které na koncertě hrají, se na jeho pronájem skládají! Proto jich taky na každém koncertě hraje kolem dvaceti. Požadavky některých zámořských kapel, které si řeknou minimálně o 100 dolarů, se pak zcela vymykají chápání místních DIY organizátorů.

KRUPSKAYA si řekla jen o DIY koncerty, a i když jsme víceméně počítali s tím, že nic nedostaneme, často se nám organizátoři snažili narvat aspoň 10 dolarů. I když prachy nedostanete, snídaně+večeře a neuvěřitelná pohostinnost jsou pravidlem. V Indonésii jsme prachy často vraceli, neboť pro ně je deset dolarů úplně jiná částka než pro nás. Nebudu to už pitvat a raději se vrátím zpátky na koncert.
 
Chystá se náš čas, takže pozorujeme kapelu, co hraje před námi. Jmenují se THERMAL VISION a hrnou oldschool HC. Pak my. Nebyl to úplně nejlepší koncert. Včera mi totiž borci zlikvidovali jeden kabel, takže musím hrát na náhradní, který je dlouhý asi tak metr a půl. Pokaždé, když se trochu rozvášním a provedu úkrok stranou, vyletí kabel ze vstupu komba a já šmidlám naprázdno. K tomu nějaké hráčské chyby od nás všech. Nicméně lidem se to docela líbí. Nejlepší je jeden maník stojící za bubeníkem, který se zničehonic rozběhne, odrazí se od marshallovského aparátu a skokem á la Sandokan proletí Timovi nad hlavou. Po koncertě se odplazím do bezpečí backstage a odtamtud sleduju metalcorové orgie na pódiu.

Manus + TO DIE, Jogjakarta - IndonesieOsvěžením jsou A SYSTEM RIJEK, což je čistokrevný disbeat podobný na DISCLOSE. Na rozdíl od Evropy je tady disbeat tak trochu minoritní subžánr HC. Poslední kapelou jsou TO DIE. Pouze bicí a kytara. Mikrák si do ruky bere Manus, načež se spouští totální fastcore anihilace, jenž zní jak grindcore verze RUIDO, KONTRATTAQUE a podobně. Dvacetivteřinové rozbušky s kurevsky rychlým bubeníkem. Manus vřeští tak intenzivně, že ani nepotřebuje mikrák. Jo, v Noise Master no. 20. je s nimi rozhovor.
 
Po koncertě dlouho vykecávám s Monikou, sympatickou slečnou, co dělá fanzín Bunpai Suru Zine. Vyptává se na vegetariánství, Marka na veganství a na život v Evropě. Nedá nám to a na oplátku se my ptáme na holokaust. „No víte, problém je v tom, že já nenávidím židy, ale holokaust byl asi strašný, ale to, co zažívají lidi v Palestině, je stejně hrozné!“ Odpověď nám vyráží dech, ale jen trochu, protože od šoku, který nám připravili v Malangu, už jsme podobně znějící názor slyšeli několikrát. Prakticky až do konce turné mi to leží v hlavě.

Na mysl se mi draly otázky kulturní identity, rozdílného přístupu k informacím apod. Myslím, že bez problému dokážu pochopit, že stejně jako my, i Indonésané (Malajsané), jsou masírováni oficiální propagandou. V indonéské televizi měl třeba jednu z největších sledovaností projev iránského prezidenta Ahmanidežáda, ve kterém tvrdil, že holokaust nikdy neexistoval. Ono, na druhou stranu stačí týden konzumovat jakékoliv mainstreamové zprávy, noviny nebo jiné médium v Evropě, abyste se začali bát všech muslimů, a každého člověka s olivovou pletí podezřívali, že je terorista opásaný semtexem, připravený vám v nejbližší sekundě upižlat hlavu kinžálem.

Jenže!! Možná jsem idealista, ale mám dojem, že v Evropě drtivá většina hardkoristů na todle vrtění psem neskočí, a má na celý civilizační rádoby konflikt svůj názor, který je v protikladu s tím „oficiálním“. Dyť je to snad kořenem samotné podstaty punku jako alternativy k tomu oficiálnímu světu, ne? U indonéských, malajských punx mě až mrazí z toho, jak se nejsou schopni vymanit se z oficiálního diskursu. Mezi tím, co mi říkala Monika (a nejen ona) a mezi tím, co tvrdí místní nejvyšší státní nebo náboženské autority, není moc velký rozdíl.

Nedokážu si představit, že by nějaká evropská, DIY, dejme tomu levicová kapela pěla o vraždění muslimů. Tady nejrespektovanější indonéská politická kapela, DIY hip-hopeří HOMICIDE, klidně rapuje o vyhlazení Izraele. Do prdele, kde to jsme!!!! Já jsem ten poslední, kdo bude obhajovat Izrael, ale opravdu musí kapela, jenž o sobě tvrdí, že je antiautoritářská a anarchistická vyřvávat do světa něco, co zní jak kázání nejfanatičtějšího imánna?? A když už jsem se rozjel, tak další věc.

Když se evropský crust jmenuje třeba „Hnijící ježíš“, tak mi to dává smysl. Křesťanství je tady dominantním činitelem, takže je jasné, že hardcore/punk do něj bude tepat, protože je to jaksi v povaze punku, vrtat a útočit na ikony systému. Jaký má ovšem smysl, když se indonéská kapela jmenuje „Hnijící Ježíš“? Křesťanství je tady minoritním náboženstvím s okrajovým vlivem. Proč se nejmenujou „Rozřezaný Alláh“? OK, možná to je politicky neprůchodné kvůli režimu, ale proč tedy kurva musí zpívat o Západním světě stylem, který je jak kdyby vypadl z ročenky Al-Kajdy, jenž je lautr stejný jako to, co hlásá vláda.

Je mi jasné, že mám na věc furt omezený pohled, ale pochybnosti o existenci holokaustu nebyly ojedinělým výstřelkem malangských punx. Stejným způsobem se vyjadřovali skoro všichni punx v muslimských zemích jihovýchodní Asie. Ale nemíním dělat nějaké soudy. Jednak by to vyžadovalo nějaký hloubkovější průzkum a jednak zde hraje roli strašně moc faktorů, jež by se musely vzít v potaz, abych mohl blábolit opravdu zasvěceně. Tohle je ale toureport, ne úvaha o radikalitě místní scény, takže zpátky k hudbě.
 
Koncert končí kolem 8h, načež se fičí k Manusovi domů. Malý dvoupokojový byt s útulnou verandou, na které sedíme dlouho do noci a vykecáváme o tradiční indonéské medicíně spočívající třeba v pojídání zaživa z kůže stažených ještěrek zalitých sójovou omáčkou. Malému Manusovi to ordinovala máti na ekzém. Na astma pak prý pomáhají pečené kobry a na kuří oka jsou prý nejspolehlivějším lékem pečené myši nebo krokodýlí penisy macerované v etanolu. Dobrou chuť.

Setlist v Salatize12.12.2009 SALATIGA – „Grind It Hard“
 
Indonéské cesty často připomínají tankodrom. Tak třeba mikinu v autě většinou používám k tomu, abych se mohl opřít o okno. V Indonésii jsem ji měl celou dobu na hlavě, bo Charlie se s tím moc nesral a honil Toyotu jak na rallye. Co chvilku se auto zhouplo a proletělo vzduchem. V tu chvíli jsme se většinou lískli o strop, takže jako preventivní opatření sloužila ona mikina.

V 7h ráno brzdíme na jakémsi předměstí, pravděpodobně to už je Salatiga a vyčkáváme. Objevuje se týpek s brejlema – Unyil, pořadatel dnešní show, který nás nejdřív bere na „ais kuching“, což je sladká rýže s fazolema. Já vím, zní to odporně, ale kupodivu se to dá jíst. Spánkový deficit dospáváme u něj doma. Ve čtyři fičíme na místo koncertu. Dvě hodiny prosedíme zavření v autě, neboť kolem krouží policajti a podle zkušeností místních by mohli začít dělat problémy s vízy a vůbec různě prudit. Kolem šesté hodiny chlupatí mizí a bílé tváře mohou opustit ochranu Charlieho Toyoty.

Koncert je v něčem, co vypadá trochu jako sokolovna. Hraje se v sále o tvaru úzké nudle se solidní pódiovkou. Kvůli počtu kapel – 17, začal koncert už ve čtyři odpoledne. My vidíme jen posledních pár kapel. Jak je tady zvykem, kapely se na pódiu střídají asi co deset minut. Protože nikdo nemá vlastní aparát, netrvá střídání kapel nijak dlouho.

První, co vidíme, je konec vystoupení UNDER MOTHER FEET. NYHC hozený do tyglíku s metalcorem. Po nich FINAL STEP, výbušný HC/punk se zpěvačkou, která kapele přidává dost plusových bodů. Zakončují koverem tuším od WARZONE We Must Be United as One. Hned po nich TARZAN X. Sympatické proslovy mezi songy, ale mě ten metalcore, chugga-chugga-beatdown fakt nebaví. Poté AK-47. Ultrarychlý Grind/HC s pár moshovýma pasážema. Následují SISI RAPUH. Death metal americké školy. Poslední dva vály jsou však covery od nějakého hácéčka. Na každou kapelu, ať už hraje cokoliv, se spouští divoký kotel.

Sál v SalatizePo nich se chystáme my. Sál se opět plní k prasknutí. Podle odhadu organizátorů bude vevnitř tak 300 hlav. Lidi se mačkají přímo na nás. Nějaký borec je fascinován lesem placek, co mám na páse od basy. V pauze mezi songy se ptá, jestli si jednu může vzít. Kývu, že jo. Pak už jenom pozoruju Marka, jak na mě zpoza bicích vyjeveně hledí. Týpek se totiž snaží placku odepnout během válu, což vzhledem k pohybové aktivitě všech na pódiu není taková sranda. Přijde nám, že lidi dneska nepaří tak jako předchozí dva dny, ale berte to dost s rezervou. Začínáme být totiž trochu rozmlsaní. To nám pak vždycky Tim připomíná podzimní koncert v Lancasteru, kde byl 1 platící. Hážeme tři přídavky a jdeme od válu.

Balím si kable, když se přitočí jiný typ a ptá se, jestli si může půjčit kabel. Už ty kluky indonéské, trofejechtivé znám, takže se ho dvakrát ptám, jestli fakt hraje v další kapele, přičemž zdůrazňuju, že mu kabel fakt nemůžu dát. Některé kábly používané v Asii mají sílu káblů od sluchátek a trochu se je bojím použít. Borec kýve hlavou jak osel, jako že jo. Sotva mu vydám kabel, mizí s ním v davu, přičemž vidím jenom ten kábl, který vítězoslavně třímá nad hlavou. Jdu nasraně za Arifem, jestli mi nemůže nějak pomoct ten kabel najít. Mám s sebou jen tři a všecky potřebuju. Arife se za chvilu vrací s úsměvem a káblem v ruce. Otcovsky mi vysvětluje, že za žádnou cenu nesmím nikomu nic dávat do ruky, že se to pak automaticky bere jako dárek.

Poslední dvě kapely už nemám sílu sledovat. Jednak je to metalcore a jednak se účastníme „povinné“ fotosession. Fičíme spát k Unyilovi, kde probíhá hodně komorní večírek. Mark perlí s historkou o nějakém týpkovi, který prý přišel do nemocnice s flaškou od mlíka zaraženou v prdeli. Když se ho doktor ptal, jak se mu to stalo, začal vyprávět, jak šel do obchodu a přitom si zapomněl klíče. Zkusil tedy po hromosvodu vyšplhat do otevřeného okna, ale bohužel sletěl tak nešťastně, že dopadl přímo na tu flašku, jež čouhala z nákupní tašky. Když pak doktoři láhev odstranili, zjistili, že na konec flašky je nasazen prezervativ. Zní to sice jako městská legenda, ale dobrá.

Arief - The Shitmaster11.12.2009 KEDIRI – Practice Room
 
Čeká nás koncert zařízený díky Arifovi na poslední chvíli a to přímo v jeho rodném městě. Zen a jeho kumpáni nám opět chystají mohutnou snídani. Následky této snídaně se projevují záhy.

Myslím si, že pro všechny, kdo někdy byli s kapelou na turné, případně kapelu na turné hostili ve svém bytě, tadle situace nebude nějakým překvapením. Většina odpadních trubek v obytných domech (a v jižních zemích obzvlášť) není připravena na nápor v podobě několikanásobného obsahu lidských útrob k němuž dochází, pokud se v bytě objeví cestující kapela, jejíž členové se většinou potřebují akutně vyprázdnit. A přesně tohle se stalo i v Malangu. Doplatil na to chudák Arif, který šel na hajzl až poslední. Samozřejmě jej zablokoval a hovna místo toho, aby poslušně zmizely v odpadní trubce, začaly rotovat po obvodu mísy. Po několikerém spláchnutí se Arifovi podařilo dosáhnout toho, že hovna sice už vidět nebyla, ale pro změnu zcela zablokovaly trubku a při každém dalším spláchnutí hladina v hajzlu povážlivě stoupala. Arif je však muž činu, který když zjistí, že nepomáhá ani štětka ani násada od koštěte, neváhá ponořit do hajzlu ruku až po rameno a zprůchodnit odtok za cenu špinavých prstů. Samozřejmě získává přezdívku „Shitmaster“, jež se s ním vleče celých osm dní. Po této úmorné operaci následuje srdceryvné loučení s partičkou z Malangu. Příští rok máme přijet zase. Postele už máme nachystané teď.

Přes úžasné horské průsmyky s úzkými uličkami se prokousáváme do Kediri. Charlie za volantem předvádí ty nejodvážnější kousky. Indonéský styl řízení a vůbec indonéská doprava je na hony vzdálená té evropské. Zdánlivě to vypadá nebezpečně, ale po chvíli zjistíte, že šoféři jsou ve skutečnosti dost ohleduplní. Vtip je v tom, že tady každý řidič počítá s tím, že všichni ostatní kolem něho řídí jak prasata a přizpůsobuje tomu svou jízdu, zatímco v Evropě ti, co řídí jako prasata, neberou na nikoho ohled a slušní šoféři často nepředvídají a slepě věří v pravidla silničního provozu.

Do Kediri dorážíme docela brzo, takže na chvíli usínáme v bytečku v těsné blízkosti mešity. Probouzí nás děsivé halekání moezinna. Pičuju a nadávám jak špaček. Ony ty náboženství jsou všechny na jedno brdo, ale Křesťani aspoň nebudí lidi co tři hodiny protivným vřeštěním z ampliónu. Na jídlo jdeme do klasického pouličního stánku, kde jsme opět za atrakci. Majitel a kuchař v jedné osobě vytahuje z bytu celou rodinu a fotí se s námi.

Arief a PROJECT MAYHEM-Kediri

Bubeník HANTAMRATA-Kediri

Hraje se v miniaturní zkušebně přilípnuté na rušnou ulici. Dovnitř se vleze 30-40 lidí, jenž jsou na sobě namačkaní jak sardinky. Nejdřív to odpalují PROJECT MAYHEM. Kostidrtící grindcore s naším milým Arifem za mikrákem a pekelně rychlým bubeníkem. Tak trochu YACOPSAE bez stopek a s moshujícími pasážemi. Po nich HOPE, masivní zrychlený oldschool HC, trochu jako OUTLAST nebo MAINSTRIKE. Bubeník je totální masér!!!

Po čtvrthoďce končí a nastupuje HANTAMRATA (rozhovor v Noise Master) a mě padají brýle. Extrémní thrash/fastcore á lá DISCARGA? WHN?, EXCLAIM. Hrajou tam ti samí lidi, co v HOPE, jenom zpěvák je jiný. Bubeník hraje ještě rychleji než předtím, aniž by jeho hra ztratila na razanci. Můj hluboký obdiv má nejenom díky hře, ale také díky oblečku.

Stagediving - KediriVenkovní barometr u vchodu do videopůjčovny, co je hned vedle zkušebny, ukazuje 31 stupňů a vlhkost přes 70%. Ve zkušebně nacpané k prasknutí a každou chvíli explodující divokým moshem musí být o hodně víc, ale ten magor celou dobu hraje v džínách, tričku a džísce, která drží pohromadě jenom tunou nášivek. Geniální kapela, jež by s přehledem nakopala prdel leckterým euro-americkým spolkům. Bohužel mají smůlu, že jsou z Indonésie a ne třeba z Japonska. Opravdu totiž nevidím jiný rozdíl mezi kapelami jako JELLYROLL ROCKHEADS, NO THINK, EXCLAIM a HANTAMRATA než v zemi původu. Hlavně, že se v tom pitomém hárdkóru furt vyřvává něco o rovnosti a opozici k imperialismu.

Večer uzavíráme my. Jdu automaticky do trenek a pro jistotu sundávám i boty, což se neukazuje jako dobrý tah, neboť hned při prvním rozjezdu mi Alex vší silou nakopává a pak ještě šlape na palec. Výsledkem je, že se mi nehet odklápí, jak kapota od auta. Po koncertě následuje obvyklý program. Fotosession, jídlo, sprcha a únavný noční přejezd do Salatigy.

Indonéský Charles Bronson za volantem10.12.2009 MALANG – Practice room
 
Ráno nás vítá mohutná snídaně o několika chodech. Žereme, po třech dnech se sprchujeme a pereme. Trochu se seznamujeme s naším šoférem, který vypadá jako indonéské vydání Charlese Bronsona. Bohužel Charlie neumí moc anglicky, tak to jde ztuha. Poté, co navštívím bankomat, stává se ze mě milionář. 100 dolarů – něco přes milión rupií.

Koncert začíná celkem brzo, už okolo dvou, a je napůl ilegál, ve dvoupatrovém baráčku na okraji Malangu, s pěkným výhledem na hory. Startují SOFTBEER. Emopunk, hudebně někde mezi DOWNCAST, PIXIES a BORN AGAINST. Jeden ubečený a jeden ugrcaný vokál. Strašně divná kombinace stylů. Druzí jsou AXEBRAND. Thrash metal smíchaný s oldchool hardcorem. Hrají jenom covery. Poznávám 7 SECONDS a METALLICU. Hraje se v perfektně odhlučněné velké zkušebně s klimačkou na max., což, pokud se dovnitř narve všech 80-100 děcek, stejně nemá význam. Třetí kapela je VAN DE SKAMAVEEA a stylově úkrok úplně jinam. Two-step/Ska s perfektními muzikantskými výkony. Publikum sice skotačí, ale ne moc, přece jenom čekají asi něco jiného. Po nich MALA PETAKA. Rozhašený crust-punk, jenž díky chrlenému zpěvu v indonéštině zní trochu jako LOS CRUDOS. Lidi se ve zkušebně začínají solidně vraždit. Kdo stojí u zdi, může každou chvíli čekat, že se od jeho těla někdo odrazí. Další jsou BLEEDING TOROGH (Krvácející vagína), zběsilý HC/Grind bez basy. Kluci docela umějí, což publikum náležitě oceňuje a vraždí se vesele dál. Na konci setu už se však Vagína nedá poslouchat. Chlapci totiž trpí zdejší typickou nemocí. Když se moc rozvášní, začnou dělat pičoviny a pak to vypadá, že jen tak neorganizovaně jamují. KRUPSKAYA je férová sauna. Ještě hustší než na Borneu. S každou slanou kapkou potu, která mi spadne do oka, si připomínám ty včerejší kecy o „chladném Malangu.“ Lidi jsou nadšení a předvádějí nejrychlejší circle pit, který jsem kdy viděl. Kdo neběží, jde z kola ven.

Poté opět nekonečná fotosession a cesta zpátky na byt, kde přichází ke slovu typická indonéská večeře, kde je dominantním prvkem omáčka z ořechů. Následuje nekonečná diskuze o rozdílech mezi Evropou a Asií. V jednu chvíli se mě Zen (šéf-organizátor) ptá, co si myslím o holokaustu. Jestli si myslím, že byl nebo ne. Chvíli na něj tupě civím, načež spustím lehce plamennou řeč (jsem cholerik), kdy jim vysvětluji, že bydlím nějakých 80 km od Auschwitz, a že pro mě je tadle otázka tak trochu jako z Marsu. Hned se ptám, co si o holokaustu myslí oni, ale zjevně jsem je svou filipikou trochu vylekal, takže nechtějí nic říct. Tim mi posměšně ukazuje Lonely Planet, kde píšou, že Indonésani se hrozně neradi hádají. Radši obracíme list.

9.12.Krupskaya tour 20092009 SURUBAYA
 
V hlavním městě Indonésie – Jakartě, přistáváme okolo jedné ráno. Celníci se tváří přísně jenom tak z povinnosti. Všem Čechům doporučuji, aby si indonéské vízum nevyřizovali v Praze na ambasádě, ale až přímo po příletu do země. Na netu najdete seznam letišť a přístavů, kde tzv. „visa on arrival“ lze sehnat. Zároveň se však na netu a v některých turistických průvodcích píše, že získat ony víza může být problém a doporučuje se je sehnat v mateřské zemi. Já jsem si víza vyřizoval v Práglu, trvalo to tři dny, měly být na měsíc, ale dali mi je na 14 dní, přičemž jsem zaplatil 900,-. Kdybych se na to vymrdal, trvalo by mi vyřízení víz na letišti v Jakartě asi pět minut a zaplatil bych necelých pět stovek.

Sotva vylezeme z letištního prostoru, obklopí nás horda místních, kteří se vás za každou cenu snaží narvat do taxíku a někde ubytovat, případně aspoň něco drobného prodat. Rychle jim zdrháme a rozbíjíme tábor v odlehlé části letiště, kryti trafikou, kde hodláme přežít těch 7 hodin, které zbývají do ranního odletu nach Surubaya.

Alex s Markem zalehají na zem a my s Timem stavíme šachové figurky do výchozích pozic. Za chvilku si kousek od nás přisedají dva místniči, kteří se snaží předstírat, že taky čekají na letadlo. Na takovém tom klasickém letištním vozíku mají jeden usoplený batoh a očividně prázdnou sportovní tašku. Dávají se s námi do řeči a hned nám vysvětlují, že Jakarta je nejbezpečnější letiště na světě, že tady se nám nic nestane a že klidně můžeme usnout. V tu chvíli se budí i Alex a Mark, kterým je jasné, že tidle typové nám chtějí ukázat „nejbezpečnější“ letiště v praxi.

Domlouváme se, že radši budeme spát na etapy, vždycky jenom dva. Typové vedle nás se snaží předstírat spánek, i když jeden z nich nás celou dobu pozoruje přimhouřeným okem. Vydrží to asi dvě hodiny. Po dvou partiích se s Timem, otáčíme na toho, co nás pozoruje a vesele mu máváme. Asi mu to došlo, neb budí kolegu. Chvíli spolu něco matlají indonésky a pak jeden z nich začne kolem naší lavičky tančit jakýsi rituální tanec na jedné noze a něco drmolit. Poté, co nás dvakrát vobkrouží, popadne vozík a mizí.

Přemýšlíme, co to mělo znamenat. Asi nás proklel, což je nám jedno, důležité je, že nás neokradl. V sedm hodin se dobití, ospalí a opuchlí vlečeme na shuttle bus, který nás vyplivne u terminálu domácích letů, kde nás opět několikrát proženou rentgenem a nakonec nechají zaplatit 40.000 rupií (80 kaček) za odletový poplatek.

Na letišti v Surubayi (druhé největší město na opačném konci Jávy), nás vyzvedává Arif, mladý punk v tričku WOLFBRIGADE, jenž nám bude dělat v Indonésii průvodce. Mluví takovou divokou angličtinou, ale na tom hlavním se domluvíme. Bere nás ke svému kámošovi, kde se konečně máme příležitost dospat, neboť kombinace únavy a vedra je smrtící. Po pár hodinách se budíme na bohatou večeři, kterou nám hostitelé přichystali.

Začíná handlování o dodávku, kterou bychom se měli přepravovat po jávských koncertech. Původně měl pronájem stát okolo 300 dolarů, ale podle toho, co říká Arif, se cena vyšplhala na dvounásobek. Vysvětlujeme Arifovi, že tónovací skla ani klimatizaci nepotřebujeme, ať zkusí něco levnějšího. Ukecává borce na 450 dolarů, což bereme. Avšak za hodinu zvoní Arifovi telefon. Volá půjčovna a cena je opět na šestistovkách. Začínáme být trochu nasraní, protože s takovou bychom odsud vůbec nemuseli odjet. Hlavně nechápeme, proč se cena pořád mění. Když kvůli tomu dorážíme na Arifa, jenom krčí rameny a furt někam volá. Arif dělá, co může, a nakonec doprovázen naším neustálým dorážením shání šestimístnou Toyotu za 370 dolarů + benál. Borec s autem nás má vyzvednout okolo šesté, ale nakonec se zjevuje až o půl deváté. Potřebujeme ještě rozměnit peníze, takže kroužíme po Surubayi.

Jestliže Thajsko a Malajsie působí jako relativně westernizované země, Indonésie je to, čemu se na Západě opovržlivě říká „třetí svět“. Špína, tuny bordelu, prach, děsivé znečištění a bída na každém rohu. Žebráci a mrzáci se zde vyskytují v extrémních koncentracích. Pouliční prodavači ovoce spící přímo na středových svodidlech uprostřed městské magistrály. Děcka snažící se oběsit kočku, týpek s jednou nohou užívající místo invalidního vozíku dětský kočárek, a jiné výjevy.

Koncert je v nějakém bývalém kině, ještě z dob latentně komunistického diktátora Sukarna. Pamatujete si ještě na stará komančská kina? Všechno v tmavém dřevěném obložení s obrovským pódiem tak, aby strana měla kde konat sjezdy. Přesně na tom se hraje. Pod pódiem křepčí pár punx, zatímco zbytek se povaluje v sedačkách. Všichni už jsou solidně zlití. Výsledkem kombinace chlast a zdejší povaha, je nebetyčná drzost. Opět platíme za cvičené medvědy a bílé rarity. Všichni se s námi musí vyfotit, aspoň jednou si na nás šáhnout a pokusit se něco vyměnit. Odoláváme lukrativním nabídkám výměny rozbitých bot za dvojšlapku, nedopitého piva za tričko apod.

Na pódiu se v rychlém sledu střídají kapely, které s výjimkou thrashcore mlátičky TOTAL BERANTAKAN nestojí za pozornost. Jako poslední hrajeme my. Z dosavadních koncertů je tenhle nejslabší, což je do určité míry dáno prostředím. Pódium o 50m2, dva metry vysoké, není to pravé ořechové. Naštěstí hodně lidí během našeho setu leze na pódium a dva s nejlepší fyzičkou před námi předcvičují prosnou. Za některé přemety a salta by se nemuseli stydět ani reprezentanti Sovětského svazu v akrobacii. Po koncertě následuje tradiční fotosession.

Od Kiriho, týpek, u něhož jsme odpoledne chrněli, dostáváme každý ručně dělané tričko KRUPSKAYA a placku. Revanšujem se mu merchandisem a já upoceným tričkem „Asian Animal Liberation Foundation“, po němž Kiri strašně touží. Zaplétáme se ještě do debaty s místním skinheadem, který nám vysvětluje, že nenávidí bělochy, ale my prý vypadáme na pohodové bitkaře. Prý by si s námi dal nějaký „fight“, ale má rozdrcených pár kostek v zápěstí, takže nemůže. Ještěže tak…

Hned po koncertě odjíždíme do Malangu, horského města, kde prý je na rozdíl od dusné Surubaye dost chladno. Dorážíme tam okolo dvou ráno. V malém útulném bytečku nás čeká squadra místních punx s připraveným čajem, kafem, a ovocem opečeným na slano. Hrozně sympatičtí typové, kteří mimo jiné provozují místní Food not bombs. Kecáme s nimi až do rána.

Naši bornejští průvodci8.12.2009 DAY OFF
 
Spíme u zpěváka FUCK YEAH, odkud nás ráno vyzvedává Riq s tím, že pojedeme do lesa. Máme trochu strach, protože jsme indoktrinováni různými turistickými bedekry, kde se to varováním před horečkou Dangue, malárií a jinými radostmi přímo hemží. Navíc ještě ze srandy Riqa obviňujeme, že nás chce určitě zavést ke svým příbuzným, kterým by se nějaká ta bělošská hlava do sbírky určitě hodila.

Nakonec se z „lesa“ vyklube přírodní rezervace kousek za městem. Jedná se o jakési unikátní mokřady se specifickým ekosystémem, kde vás to po dřevěném chodníku na pylonech táhne mezi červenými a zelenými kraby, modrými ještěrkami, co mají jenom dvě přední nohy, prudce jedovatými hady, co maj hlavu ve tvaru psa apod. Je tam nádherně, navíc díky mohutnému porostu i trochu stín, tudíž se tam prdlíme skoro celý den. Jinak v rámci tradic opět dvojí ceny. Malajci jeden, my deset ringittů.

Náš pobyt na Borneu se pomalu blíží ke konci. Na poslední společnou večeři na pláži doráží snad dvacet lidí a někteří nás doprovázejí i na letiště. Připadáme si jak Rolling Stones a nejedni z nás skoro zamačkávají slzu. Důvod téhle skoro až přehnané pohostinnosti je v geografické poloze Bornea.

Pokud už nějaká cizí kapela do jihovýchodní Asie letí, Borneu se většinou vyhýbá obloukem. Dají se tady zařídit maximálně dva tři koncerty, což se kapelám vzhledem ke skoro žádným cesťákům (o těch bude ještě řeč později) moc nevyplatí a podle Glenna a Cher určitou roli hrají i předsudky. Díky těmto i dalším faktorům, zůstává bornejská scéna zapomenuta a tím pádem neznámá, což je dost škoda. Pokud by vás bornejské kapely zajímaly, zkuste jedno z čísel We´re Gonna Fight zinu,(bohužel nevím které), kde je bornejský scenereport.

Muzeum na Borneu7.12.2009 DAY OFF
 
Vyspáváme až do poledne. Nevím jak ostatní, ale mně už došly baterky a těch 10 hodin spánku jsem potřeboval jak sůl. Náš druhý dvorní průvodce Riq (power-violence neposlouchá) nás společně s Jereymym (to je zase jeden ze dvou veganů, kteří v celém Sabahu jsou) berou do muzea. U mě jako kvazi-intelektuála je to více než povinnost, ale i tak všichni máme pocit, že jsme vůči Borneu trochu ignorantští a trocha historie nemůže zaškodit.

Decentní šok zažíváme u vstupu, kde místní platí 1 ringitt, ale všichni cizinci to maj za patnáct! Pche, kam se hrabou dvojí ceny v Čechách devadesátých let. Nicméně muzeum je fajn. Tři piče fotek, super jsou ty z války, kdy bylo Borneo pod japonskou okupační správou. Venku je něco jako skanzen tradičního bydlení. Pekelná je přírodovědná sbírka, která zahrnuje i několik vypreprarovaných živočichů, což není nic zvláštního. Zvláštní ale je, že některé živočišné druhy, které známe z Evropy, zde dosahují olbřímích rozměrů. První šok je veverka, velká jako králík a hned za ní kuna o délce dobře stavěného vlčáka. Když Malajcům vysvětlujeme, jak velké jsou tyhle zvířata v Evropě, ironicky se usmívají.

Hned první den nám Riq vysvětloval, že on není rodák z Kota Kinabalu, že je původem z centrálního Bornea z kmene Ibanů. Poté, co v etnografické části narazíme na noticku, že Ibanové jsou posledním praktikujícím kmenem lovců lebek, běžíme za Riqem, jestli to je pravda.

Riq se nejdřív ošívá, ale když zjistí, že informace o jeho dědovi, jenž ještě předtím, než odešel do města, setnul dva lidi (zkouška dospělosti), v nás nevzbuzuje odpor, ale nadšení. Trochu pookřává a doplňuje historku o výklad ibanského tetování, jenž má spojitost s počtem useknutých hlav.

Večer si užíváme trochu romantiky při západu slunce, bohužel se do moře díky blízkému potrubí z kanalizace vlézt nedá. Pak nás Jeremy bere do čínské vegan restaurace, kde si můžete vybrat asi z šedesáti položek. Mají všechno: hovězí, vepřové, ryby, kuřecí. Všechno samozřejmě „fake“. Člověk se až trochu stydí za fádní, sterilní středoevropskou kuchyň.

Snídaně v Kota Kinabalu6.12.2009 KOTA KINABALU – Yaahaa Cowboy Bar (Death To Capitalist Hardcore fest)
 
V poledne se budím do hnusného lepkavého vedra. Naši Malajci jsou už na nohách. Já si překvapeně uvědomuji, že je mi pěkně blbě. Když jsem včera odcházel spát, nepřipadalo mi, že bych byl nějak moc nacamraný, takže mě brutální kocovina trochu překvapila. Večírkový životní styl v tomhle počasí není nejlepší variantou trávení dne.

Jdeme do nějakého nákupního střediska, které trochu připomíná socialistické pokusy o stavbu supermarketů. Hned vedle McDonaldu je geniální samoobslužný vegetariánský bufet. Připadáme si jako v ráji. Tofu, tempeh, nejrůznější napodobeniny masa v nejrůznějších omáčkách. Plný talíř dostaneš asi za 25 korun. Chudák Mark chytá sračku a dostává se do problémů díky odlišné kultuře očisty intimních tělesných částí, aneb na plnou hubu: Malajci si prdel neutírají hajzlákem, ale šprycají a umývají si řiť vodou. Mark je trochu cimprlich Anglán, posedlý hygienou, takže poté, co po vykonání potřeby zjistí, že by se měl omývat rukou, vybíhá s usranou prdelí do Mekáče pro ubrousky. My se samozřejmě škodolibě bavíme na jeho účet.

Koncert začíná už ve dvě odpoledne, takže hned po jídle se přesunujeme na místo. Bar je schovaný v podobném panelovém komplexu jako včerejší zkušebna. Uvítání je vskutku královské. Sotva vlezeme do sálu, vítá nás obrovská plachta KRUPSKAYA a uvaděč, který sedí na vyvýšeném místě pro DJs a freneticky vřeští a vyvolává: „Here they go! Krupskaya! Alex, Tim, Skulda and Mark“. Při každém jméně se ozve bouřlivý aplaus zatím asi stohlavého stáda místních hardcoristů.

Když poprvé hrábne do strun místní zespul BEYOND INSANITY, je vevnitř asi 250 lidí. Produkují HC křížený s fastcore. Malinkatá holčina na basu a za škopajznama solidní řezník, nicméně typani by potřebovali ještě trochu cvičit. Jinak je to poměrně zdařilá kopie spolků jako REAL REGGAE, NO THINK. Hrají asi deset minut.

Pouťový uvaděč vyvolává další kapelu. Jmenují se UNDERWRITTER a mastí HC/punk ve středním tempu s mocnými vlivy hip-hopu. Hodně slabý odvar z HEADCRASH a dalších německých spolků, co v půlce 90. let začali míchat HC s hip hopem.

Třetí kapela jsou OUTFALL. Kvarteto mydlící metal/hardcore, podobný na CONVERGE, ale hlavně na Maďary NEWBORN. Sehrané, muzikantsky bez chyby, dobré nápady a zpěvák, který vládne solidní pohybovkou, ječákem, grcákem i mluveným slovem. Kdyby nebyli z Bornea, byli by určitě slavní. Kapely hrají maximálně deset-patnáct minut, ale po OUTFALL se tempo zpomalí, neboť odejde basový aparát. Uli Behringer, který svými levnými výrobky zaplavil i Asii, odhaluje svou nespolehlivost v plné síle. Aparát je totiž zbrusu nový, ale místní vlhkost se ukazuje jako tvrdý oříšek, pro německé elektronky.

HEMATHOMA - BorneoNakonec to borci nějak poštelují a HEMATHOMA můžou začít. Trio se zavalitým, zpívajícím bubeníkem produkuje kvalitní grind-noise, ve stylu MASHER, RUIDO DE ODIO a dalších. Reakce publika je prudká. Doteďka pařilo jen pár jedinců, teď se však zvedají vlny a stylem: „útok sovětské pěchoty na německé obranné postavení se vrhají do kotle.“ Během dvou minut někdo ukopne zábradlí a lustr. Lidi skáčou přes sebe, po sobě, pod sebe, za sebe. Přijde mi, že pud sebezáchovy nechali před klubem. Nevěřícně na sebe s Alexem a Timem hledíme. Přitom všem to není žádné macho. Jakmile někdo sletí, zbytek ho bere na nohy. Zranění jsou hned odklízeni stranou.

Jeden borec se plazí směrem k nám. Nohu má nateklou jak papuč. Tim mu dává nějaké anglické „painkillers“ já přidávám ibuprofen. Borcova noha hraje barvama a nevypadá moc zdravě. Radíme mu rychlou návštěvu nemocnice, ale týpek nám lámanou angličtinou vysvětluje, že přijel na KRUPSKAYA a za žádnou cenu nás nechce propásnout. Jen co mu najedou prášky, belhá se na kraj kotle. Hledíme s otevřenou hubou. HEMATHOMA končí koverem od AGATHOCLES. Jméno si bohužel nevzpomenu.

Pak FUCK YEAH, naši známí ze včerejška. Opět ten nadšenecký pokus o fastcore s „Fuck your tough guy attitude“. Hned jak skončí, začíná uvaděč opět vyvolávat naše jména. Už když se s KRUPSKAYA chystáme, stojí lidi nalepeni přímo na nás. Mark odklepe paličkami a spouští se peklo před námi, vedle nás, i za námi. I když je dusno k zalknutí, energie sálající z publika, nás natolik nabíjí, že na vyčerpání sereme. Lidi jsou jak urvaní z řetězu. Na žádném evropském koncertě jsem takovou energii nezažil.

Koncert uzavírají opět místní ARAH-KIRI. Vyslovuje se to stejně jako japonské „harakiri“, ale v malajštině to znamená: „Ultraleví“. Mám rád tyhle slovní přesmyčky. Borci mydlí energický youth-crew thrashcore decentně smíchaný s rock´n ´rollem. Tendle styl je tady populární skoro tak jako crust u nás. ARAH-KIRI to do lidí sypou v hodně rychlém tempu, dva zpěváci se přeřvávají a chytají dav do spárů chytlavých refrénů. Těch 200 lidí, co je uvnitř, moshuje v neutuchajícím tempu. Když todle dvousethlavé stádo začne se zpěváky skandovat sbory, naskakuje mi až husí kůže.

Plachta, kterou nám vyrobili na BorneuPo koncertě následuje první z mnoha nekonečných fotosessions, jenž nás ještě na turné čekají. Fotí se s námi snad všichni, a i když se jej snažím udupat, pocit pýchy, jež pravděpodobně zažívají jen opravdové rockové hvězdy, se neustále dere na povrch.

Zakecávám se s Augustem, což je jeden ze zpěváků ARAH-KIRI. Spolu s kumpány vede místní infocentrum, jež bohužel nemá žádnou základnu, takže zatím u sebe doma učí HC děcka sítotisk, grafiku a vysvětluje jim, že politika malajské vlády, která nemilosrdně na Borneu drancuje deštné pralesy, není zas až tak úplně v pohodě.

V povznesené atmosféře se přesouváme do indické restaurace. Eric, náš hostitel a power-violencový guru provincie Sabah, svým nevinným dotazem, kolik marasu vyplodí uhelné elektrárny, rozpoutává brutální diskuzi mezi mnou, Timem a Markem, jež přes ZOO, vivisekci přejde k politice, náboženství a dalším tématům. Po asi dvou hodinách jsme už unaveni, a proud slov utichá. A za všechno může jenom ten debilní nápad malajské samosprávy postavit v panenské zátoce na východním pobřeží Bornea uhelnou elektrárnu.

5.12. 2009 KOTA KINABALU – Practice Room
 
Budíček před osmou ranní po čtyřech hodinách spánku je fakt trochu peklo. Nejhůř to vydýchává Tim, jenž už má dva dny zelenou barvu a ještě v autobuse na letiště grcá jak amína. V 11h se naloďujeme na Boeing aerolinek Air - Asia, kde si údajně potrpí na nádherné letušky. Ono, na to si potrpí asi každé aerolinky, ale je fakt, že ty naše byly obzvlášť překrásné, a my na ně civěli jak nějací sexuální deprivanti.

Po dvou hodinách slintání přistáváme v Singapuru. Stejně jako v Thajsku i tady nás vítá horda uniformovaných úředníků, kteří nás asi třikrát proženou rentgenem. Inu je tu přísno. Zdržíme se zde jenom dvě hodiny, než nám letí další spoj na Borneo. Náš čas v Singapuru má teprve přijít.

Do severního cípu Bornea (provincie Sabah) přilítáme až za tmy. Nemám vůbec pojem o čase, jenž se pořád mění, a navíc nemám hodinky. Docela mě to znervózňuje, neb jsem furt zvyklý čumět na ciferník nebo na displej. Telefon však v podmínkách extrémní vlhkosti vypovídá službu, takže nechávám svého stařečka Nokia pořád vypnutého.

Na letišti nás čeká uvítací výbor pěti místních sympatických a přeochotných typanů, kteří nám hned strhávají batohy ze zad a nakládají nás do auta. Včera jsme jeli na koncert Tuk-tukem, dneska Landroverem. Z okna vypadá Kota Kinabalu jako nevzhledné panelákové sídliště s dost monotónní zástavbou.

Dusno je na Borneu ještě brutálnější než v Thajsku, lepkavou vrstvu potu nemá cenu vůbec smývat. Hrajeme v druhém patře panelákového bloku, kde je komplex zkušeben. Zkušebna je plně klimatizovaná, což v nás probouzí naděje, že po koncertě nebudeme vypadat, jakoby nás někdo hodil do vody.

První jsou místní FUCK YEAH. Hodně nesehraný pokus o SPAZZ/WHN? styl. Pak my – tedy KRUPSKAYA - v dost neortodoxním rozestavění. Bicí jsou u jedné zdi, basový aparát v jednom rohu, kytara v protilehlém rohu a v posledním zbývajícím rohu Alex a vokálové péáčko. My stojíme uprostřed a lidi podél zdí. Nikdo se moc nehýbe, což je způsobeno hlavně tím, že zkušebnu půjčil na koncert nějaký kámoš, který je dost striktní. Nechce nám půjčit ani třetí stojan na bicí z důvodu, kterému nikdo nerozumí.

V Evropě je člověk zvyklý po koncertě vylézt ven, aby se trochu nadýchal a ochladil. Tady je stejný postup osudovou chybou, venku je dvakrát hůř. Po koncertě jdeme do nějaké indické knajpy, kde jsme za velké rarity. Jestli si chcete představit, jak jsme se cítili, kupte si ledního medvěda a běžte si s ním sednout někde na zahrádku, účinek bude dost podobný.

Spí se v jakémsi rodinném domku, jenž obývá partička studentů místní univerzity. Týpci vytahují Jacka Danielse a piva, načež se rozjíždí divoký večírek. Jsem překvapený, kolik toho typani vědí o evropském hardcore a o Evropě obecně.

Vyptávají se mě na rozdělení Československa, válku v Jugošce apod. Uvědomuji si, že já toho třeba o Borneu zas tolik nevím. Pro Malajce je samozřejmě problém vycestovat do Evropy nebo do Států. Za prvé musíte mít na účtu 3.000 ringittů, což je jakoby jste v Česku museli mít na účtu 50.000,-. A když se vám podaří překonat tuhle obtíž, musíte ještě počítat s vízy a imigrační úředníky, kteří vás vyhostí za sebemenší prkotinu. Jako třeba borce z ARAH KIRI, které nepustili do Austrálie kvůli tomu, že měli kartu MasterCard, ale předepsané jsou VisaCard, nebo tak nějak.

Nám Evropanům, kteří teď na většině hranic ani nezastaví, todle občas nedochází. Samozřejmě jeden z prvních dotazů se týká názvu. Proč KRUPSKAYA? Následuje složité vysvětlování. Na večírku zůstávám jako poslední běloch a místní se mě snaží ožrat druhou láhví Jacka Danielse. Přece jenom mám trochu trénink, takže místo mně se postupně vyvracejí a vytrácejí domorodci.

museum of forensic patology - gunshot4.12.2009 BANGKOK – Mezannine

 
Zatímco včera nám připadalo, že ten časový posun je v pohodě, dneska to s námi trochu mává. Tim má ještě navíc kocovinu a je kompletně nepoužitelný. Nastavuje si klimačku na cimře na minimum (nebo maximum, záleží, jak se to bere) a celý den proleží.

Naše první kroky vedou kam jinam než do reštyky. Singapurci jsou velkými fanoušky jídla. Občas mám pocit, že neděláme nic jiného, než žereme. Na druhou stranu za ty prachy, co by se člověk necpal.

Bez Marka, který je před koncertem nervózní a jde do hotelu cvičit, vyrážíme za řeku do muzea forenzní patologie. Muzeum zřídil ve třicátých letech zdejší přednosta chirurgie a to hlavně ze studijních účelů, aby se budoucí lékaři měli na čem cvičit. Zalívání organické hmoty do formaldehydu bylo zjevně jeho oblíbenou činností, neboť po smrti se do něj nechal zalít také. Všichni fanoušci goregrindu, kteří nemají slabé žaludky, by si zde přišli na své. Siamská dvojčata srostlá v nejrůznějších pozicích, hydrocefalové, lidé s elefantidou. Prostě si představte všechny ty obaly PATHOLOGIST, CARCASS zhmotnělé ve vitrínách a máte nejstarší část muzea.

U jednoho z exponátů se ovšem neubráníme úsměvu. Je jím vypreparovaná nervová soustava, která je zavěšená na silonech tak, aby vypadala přesně tak, jak je rozvedena po lidském těle. Představte si bizarní rybářskou síť ve tvaru lidské postavy s dvěma velkýma očima. Bohužel nemám fotku, neb v muzeu byl zákaz focení, ale určitě byste se řehtali taky.

Druhá část muzea je věnována povaze nejrůznějších zranění a cizopasnému hmyzu v lidském těle. Nejdřív tedy uvidíte detailní fotky sebevraždy brokovnicí, následky neobratné manipulace s ručním granátem, utopeného chlapa vytaženého po měsíci z vody, působení čelisťového drtiče na lidské tělo a jiné „veselé“ záběry. A kdyby vám náhodou furt ještě nebylo blbě, stačí navštívit oddělení s nápisem „Parasitology“. Svaloví červi, třímetrové tasemnice, chlap s pytlem jak Mikuláš a koulema o velikosti meditačního balónu. Asi nejhnusnější je snímek chlapa foceného zezadu, ležícího na břichu, kterému z prdele lezou tisícovky červů.

Tuk tuk, ideální vozidlo pro kapely. Kapacita až 6 lidí!

Poslední část je věnována Tsunami z roku 2004. Mimo jiné se dovídáme, že většina obětí nezemřela bezprostředně při úderu první vlny, ale až po několika dnech na následky sepse. Při nárazu, který je odmrštil i několik set metrů daleko, se různě pořezali, podřeli a do otevřených ran se dostávalo bahno, splašky z kanalizace, chaluhy, mořský písek apod. Jako ilustrace je k tomu přidáno několik fotek s otevřenými ránami přes celou končetinu, která je naplněná bahnem, bordelem a hnisem. Asijský přístup k zobrazování nechutností není zdaleka tak cudný jako u Evropanů. Přestože jsme otrlí, vycházíme z muzea trochu otřeseni.

Nicméně pořád jsme ještě otrlí natolik, abychom hned zase fičeli na jídlo. Pro všechny, kteří by se náhodou ocitli v Bangkoku na Khaosan Road a toužili po vege jídle, doporučuju dojít na východní konec ulice a za Burger Kingem zahnout do následující ulice, kde je asi pět hospod s bohatým výběrem, kde si na své přijdou samozřejmě i vegani.

Po cestě nabíráme Tima, který má barvu, jako některé exponáty z muzea a Marka, který si do hospody bere paličky. Trochu se na jídle sekáme, neboť asi hodinu pomlouváme některé evropské velikány grindcore, o kterých měli Glenn a Cher až moc idealistické představy. Tím pádem místo MHD vyrážíme opět oblíbeným tuk-tukem.

Včera jsem si myslel, že víc než pět lidí ta převlečená motorka nepojme, ale mýlil jsem se. Dneska se do tuk-tuku narve ještě Tim, kytara, basa a vercajk na škopky. Na koncert jsem teda už jel vším možným, ale tuk-tuk hravě překonává všechno.

V klubu Mezannine nás už čeká Japonec Sano, který to má dneska pod palcem a zvukař Rick, který je z Texasu. Klub je třípatrový s dvěma dřevěnými bary. Výzdobu tvoří hlavně staré motorky a kola, díky čemuž to tu působí trochu evropsky.

V osm, kdy to rozbaluje první kapela, je vevnitř asi tak stovka lidí. Borci se jmenují OUTLAW, jsou z jihu Thajska a na koncert jeli osm hodin. Produkují hodně nesehraný punk s občasnými výsypy. Jsou tři a mydlí bez basy. Bubeník vypadá jako thajská kopie Dannyho Lilkera. To, co jim chybí na umu, dohánějí nezměrným nadšením, avšak poté co sekerníkovi přestane hrát pádlo, musí od válu, neboť nehrající kytara se nedá zachránit ani sebevětším nadšením.

Sano z LOW FAT šplhá během setu do mezaninuDruzí jsou LOW FAT. Smíšené japonsko-thajské kvarteto, ve kterém třímá mikrák pan organizátor Sano. Produkují ultrarychlý HC/punk prošpikovaný mnoha nápady a totálně nečekanými zvraty. Tak trochu něco na způsob BREAKFAST. Sano je jak urvaný z řetězu, skáče, válí se po zemi. Uprostřed jednoho válu šplhá na galerii (mezanin), která je asi čtyři metry nad pódiem, načež hned skáče dolů. Zbytek kapely se v pódiových kreacích nenechává zahanbit. Jedním slovem: paráda!!! Borci mají venku split CD s CARCASS GRINDER, kde to sice není tak dobré jako naživo, ale furt to stačí k tomu, aby na splitku strčili do kapsy japonské grindcore veterány.

Další jsou CHAOS OF SOCIETY, HC/punk ve stylu OI POLLOI. Nedosahují sice zběsilosti LOW FAT, ale furt hodně dobré. Velkou část jejich setu poslouchám z venku, neboť se marně snažím donutit fotoaparát nevalné kvality k nějakému rozumnému snímku.

V pořadí čtvrtí jsou UNTHRA ATTACK, čtveřice produkující zběsilý mix rock´n´rollu, grindu a ska. Normálně mám pro tydle patlanice dost velkou dávku pochopení, ale tidle nedokázali všechny ty styly udržet v chytlavém celku. Místo toho se to občas rozpíjelo v neposlouchatelnou mazanici.

Následující MASOCHIST se chystají jak švábi na pivo. Nakonec to nějak pozapojují, polejou se umělou krví a začnou do nás pražit brutální death/grind, na který se rozjíždí brutální kotel. Glenn nám předtím říkal, že Thajsko je oproti ostatním zemím hodně metalové a podle reakce, kterou vyvolali metaloví brusiči MASOCHIST, bych tomu i věřil. Kotli vévodí údajný basák SKITSYSTEM, jenž je nacamraný jak pytel a potácí se po sále jako bójka. Thajci si jej mezi sebou žduchají, jak kulečníkovou kouli. Neznám ksychty těchle crustových bohů, tudíž nevím, zda-li to byl skutečně on.

Po MASOCHIST konečně přichází naše – KRUPSKAYA - chvíle. První show v Asii a peklo se spouští hned při zvukovce. Hraje se sice přes komba, tím pádem zvuk není žádná vraždící stěna, ale nadšení a entusiasmus publika i nás to vše bohatě vynahrazuje. Z naší strany to rozhodně nebylo dokonalé, neboť zatím neumíme zápasit s horkem a brutální vlhkosti. Markovi furt vypadávají paličky a my s Timem držíme trsátka v mokrých rukách z posledních sil.

Po nás hraje jakýsi emo-punk, který bohužel vynechávám, neboť jsme venku obleženi Thajci a nekončícími žádostmi o společné foto.

Konec koncertu obstarávají SUMMER SUICIDE, opět BDM alias brutal death metal, jak se dnes moderně označuje to, co kdysi neslo nálepku death/grind. Jsou ještě o stupínek lepší než MASOCHIST, mají pekelně rychlého bubeníka a za mikrofónem totálního magora, který na konci každého songu vyčelí činely a na konci setu se zahryzne do přechodu. Tady to prostě fičí v jiných intencích!

Po koncertě ještě chvilku vydřistáváme s několika Evropany, Australany a Japonci a pak už jen tetrisové skládání do Tuk-tuku a cesta na hotel. Tam se loučíme s Glennem a Cher, kteří odlétají zítra odpoledne domů a které uvidíme až na Vánoce.

Glenn, Cher a KRUPSKAYA na Zlaté Hoře3.12.2009 BANGKOK
 
Budíme se v osm. Zatímco my časově šibnutí Evropani jsme v pohodě, Singapurci vypadají, že po cestě do Bangkoku obletěli zeměkouli. Původně jsme byli domluveni v 10 na snídani s tím, že pak zajdeme do muzea forenzní patologie, které je za řekou v královské nemocnici. Nicméně až o půl jedné se Timovi podaří navázat první kontakt s Cher. Stejně to ale těm dvěma trvá další hodinu, než se uvedou do provozuschopného stavu.

Muzeum samozřejmě nestíháme, tudíž vyrážíme na odpoledně-večerní toulky Bangkokem. Naše putování je zakončeno výstupem na tzv. Zlatou horu, kopec uprostřed města, na kterém je buddhistický chrám. Mark celou dobu našeho vejletu pořád vzdychá, že by chtěl vidět nějakého lady-boye. Jestliže nesjíždíte porno, nebo vám z jakýchkoliv jiných důvodů tento výraz nic neříká, pak vězte, že lady-boy je označení pro kluka přeoperovaného na ženskou. Díky tomu, že Asiati mají jakoby jemnější obličeje než Evropani a taky rozdíl mezi rysy jednotlivých pohlaví u nich není tak patrný jako u bělochů, vyskytuje se v sexuálně velmi liberálním Thajsku velká spousta lady-boyů alias „shemales“ a je trochu problém odlišit lady-boye od holky. Naštěstí můj zcestovalý a protřelý kamarád mi na večírku před odjezdem po devátém rumu poradil, že se musím dívat na nohy: „Překopeš všechno, ale kurva, jak máš jednou haksnu číslo devět, tak už s tím piču zrobíš, aji když si vezmeš boty na štekru! Čum na nohy, pičo, ti říkám!“ vysvětloval vemlouvavě a snažil se mi zpříma hledět do očí.

Glenn je velmi pozorný průvodce a navíc se zjevně v thajské metropoli dost vyzná, protože Markovi navrhuje výlet do „Red Light District Quarter“. Je to trochu z ruky, tudíž si bereme tuk-tuk, což je v jihovýchodní Asii hodně typické přibližovadlo. Představte si motorku, která má za šoférem přistavěnou nástavbu se stříškou a jedním polstrovaným sedadlem. Taková motorizovaná rikša. Tuk-tuk je vozidlo pro dva pasažéry, nás se tam však nacpalo pět. Taxikář se furt směje jak jelito. Svůj stroj nešetří a bravurně se prodírá bangkokskou dopravou, která člověku odchovanému Besipem připraví pořádný šok. Obzvlášť když ji pozorujete s prdelí napůl vystrčenou ven z průjezdného profilu motorky a s ksychtem necelý metr nad úrovní vozovky.

Red Light District Zone je v turistických a propagačních materiálech uváděna pod roztomilým názvem „Oddechové a zábavní centrum“. Mně osobně se z té záplavy bordelů a night dance clubů za chvíli zvedá žaludek, protože tohle je prostě porno-továrna, proti čemuž v zásadě až zas tak nic nemám, ale když člověk začne přemýšlet, jaké pohnutky a cesty sem některé „zaměstnankyně“ přivedly a za jakých podmínek asi pracují, začnete si připadat trochu jako blbec.

Vracíme se tedy zpátky ke Khaosan Road, přičemž se ještě zamotáme do obřího mumraje u Náměstí Spravedlnosti. Je tam po kokot lidí, několik pódií a obřích obrazovek. Thajci totiž pozítří slaví narozeniny svého krále. U Thajců se král těší velké úctě, takže místní odpovědné orgány, aby náhodou na oslavách něco nezvoraly, trénují raději několik dní dopředu.

Při sledování místních folklórních souborů narážíme na totálně nameteného Tima, kterého bordely nelákaly, tak zůstal poblíž hotelu. Při svém poflakování potkal nějakého Rakušáka, který do něj nalil prý jen dvě tequily. Podle toho, jak Tim vypadá, bych řekl, že mu do nich rakušák přidával i mescalin.

Kolem půlnoci se všichni vytrácejí do svých pokojů. Ve mně ale pohled na vyjetého Tima probouzí party-punx nálady, což řeším úprkem do večerky a nákupem několika levných piv. Pokračujeme v bezcílném bloumání nočním Bangkokem, jehož ulice s přibývající tmou a zmožeností západních turistů chlastem, začínají trochu divočet. Sedíme na obrubníku, když se k nám přitáčí dost škaredý lady-boy a okamžitě nás začne balit. Jsme už trochu nacamraní, tak se s ním pouštíme do řeči.

Zatímco ostatní zaměstnanci nejstaršího povolání na světě už zakázky sehnali, náš lady-boy tady zůstává jako jeden z posledních. Borec, nebo borka (teď nevím, jak to genderově správně napsat :))) samozřejmě touží po ulovení nějakého kunšofta, takže se do nás pouští zhurta a během dvou minut dostáváme nabídku na vyhonění případně i vykouření benga. Zpočátku jsme si mysleli, že jen tak pokecáme a vytáhneme z něj něco o místním životě, avšak cena za služby začne nahlodávat veškeré naše morální zábrany.

Tim je přímo nadšený a vřeští: „Its less then one quind, we have to check it out“. Lady-boy totiž přišel s tím, že chce za jednoho 50bahtů. To je v přepočtu něco kolem 25 Kč a ti, co umí anglicky, už ví, že částka je zároveň nižší než jedna anglická libra, což Tima tak rozrušilo.

Moc se nám do toho však nechce. Přece jenom zkazky o pohlavních chorobách, nepříliš atraktivní vzhled a ne zcela zřejmé pohlaví nás drží na uzdě. Lady-boy se však nevzdává a začíná nás dokonce svádět. Celá situace začíná nabývat na trapnosti. Rozuzlení je trochu nečekané. Naše prapodivné „námluvy“ jsou přehlušeny řevem motoru. Kolem nás projíždí tuk-tuk, ve kterém jsou nacpáni čtyři Američani a jedna Thajka. Za ním běží asi 25 Thajců, vybavených bejzbólkami, nunčaky, klacky a železnými trubkami. Není to moc příjemný pohled, takže se s Timem co nejrychleji zvedáme z chodníku a chystáme se zdrhat. V tu chvíli nás náš lady-boy stáhne na zem a říká, ať klidně sedíme. Kdybychom začali utíkat, mohli bychom dostat taky.

Měl pravdu, protože „trestné komando“ probíhá bez povšimnutí kolem nás, následované o minutu později dvěma houkajícími policejními antony. Naše choutky na interkontinentální sexuální zkušenost však zcela vyprchaly. Loučíme se s lady-boyem a štrádujeme si to někam jinam. Po cestě se mi začne chtít chcát. Snažím se najít nějaký temný kout, což ovšem není tak jednoduché jako v Evropě. Když už mám dojem, že jsem našel klidné místečko, ozve se mi za zády houkačka. Rychle schovávám bengo a otáčím se v momentě, kdy přede mnou brzdí hlídka policajtů na motorkách.

Hned mě otáčí proti zdi a ptají se na passport. Když jim vysvětluju, že ho mám v hotelu, začnou mě prohledávat. Dá jim to chvilku zabrat, protože mám kapsáče narvané k prasknutí. Chvilku se přehrabují v tom mojem bordelu až pak jeden z nich cosik najde a s hlasitým úšklebkem ukazuje tomu druhému plato léků.

Mám u sebe prášky proti sračce, což jim hned urychleně vysvětluju. Moc mi nevěří a snaží se studovat český příbalový leták. Za normálních okolností by to byla scénka k popukání, mě ale do smíchu moc není. Nakonec to vzdají a propouštějí mě. Jsem víceméně zhýčkaný a pohodlný člověk a tyhle dvě akce mě odrazují od veškerého ponocování.

Poslední chvíle v Evropě28.11.2009 – 2.12.2009 PRAHA – STOKE ON TRENT – BANGKOK
 
Poté, co se mi podařilo do batohu velikosti školní aktovky sbalit svých pár švestek, jež mě budou nejbližších pět týdnů provázet (váhové limity na vnitrostátních asijských letech jsou neúprosné), vyrazil jsem na trasu, jež už mám nacvičenou skoro po paměti, neb jsem ji tento podzim absolvoval několikrát. Vlak Praha – Ostrava, pár na dlouhou dobu posledních panáků tuzemské mahagonové dobroty u Mauglího. A pak ráno s šíleným bolehlavem autobusem číslo 119 na Ruzyň a odtud obklopen přísnými polskými letuškami z WizzAir až do Liverpoolu, kde mají letiště Johna Lennona a mluví tak šílenou angličtinou, že mám vždycky pochybnosti, jestli jsem opravdu v UK. Odtud mně vyzvedává Alex a fičíme k němu domů, kde to vypadá jak po náletu.

Večer jdeme spláchnout poslední dny v Evropě (no spíše v Anglii, sami Angličani se součástí Evropy být necítí) do nejstarší hospody ve Stoke. Kombinace domácího cideru (který má barvu jak mrkvový džus) a jakéhosi nasládlého černého absinthu je obzvlášť divoká a když se do toho přidá ten včerejší rum, není mi úplně nejlíp.Kriminalita ve Stoke je docela rozšířená a Alex je přesvědčen, že pokud nechá v baráku svoji sbírku desek, už by ji po novém roce nemusel najít na původním místě. Koneckonců, když jsem rok předtím dorazil s Alexem do Stoke, přivítalo jej vykradené auto. Číst to budou převážně hardkoristi, jež sami mají masivní sbírky vinylů, takže nemusím barvitě popisovat, co za zkurvenou práci je stěhování asi dvou tisícovek desek.

V neděli zkoušíme. Bohužel plán na implementaci dalších pěti songů do playlistu pro Asii nevychází. Do Asie tedy jedeme „pouze“ s dvaceti minutami rachotu. V pondělí přípravy finišují. Abychom ušetřili za předraženou anglickou dopravu, bere nás ještě ten večer Alexova kámoška Zoe dodávkou na londýnské Heathrow, odkud druhý den odpoledne letíme. Ze Stoke vyrážíme v 9h a na Terminal 3 dorážíme něco málo po půlnoci. Třetí terminál se nám stává domovem na nějakých 14 hodin.

Připadám si jak v tom filmu o tom typovi, co bydlel na letišti v odbavovací zóně. Ve čtyři odpoledne v úterý 1. prosince se konečně naloďujeme na airbus Jordánských královských aerolinek. Manažer letu nám dokonce povolil si vzít kytary na palubu. Prý je to pro něho čest, že je tam může naložit. No nevím.. Nějak jsem s tím nepočítal, takže těsně před přepážkou ještě urychleně přebaluju, což je velké bavíčko pro všechny okolo stojící.

Nedá mi to, musím vynachválit služby Royal Jordanair. Během pětihodinového letu jsme nafasovali každý dvě vege žrádla, příjemnou dečku, jenž se nám stala spacákem pro následující měsíc a tři panáky vodky, teda kromě SxE Marka, který ty svoje panáky podstrkával Timovi a mě. Před sebou máme každý obrazovku, na které můžete čumět na filmy, poslouchat pět různých radiostanic (nejlepší je ta s jordánským popem), pozorovat virtuální mapu, anebo hrát hry. Asi je to u klasických letů obvyklé, ale já zas tak často nelítám, tudíž si připadám jako vesničan v hlavním městě. Při hraní virtuálních šachů a pocucávání vodky uběhne let rychleji, než bys řekl „šachmat.“ Někdy v noci přistáváme v Ammánu, odkud za dvě hoďky pokračujeme do Bangkoku.

Druhý let už tak fajnový není. Pilot nás chce zjevně připravit na thajské podnebí, neboť pouští klimatizaci na plné kule. Nedá se spát, takže si čtu Jordan Times. Je docela zábavné si přečíst, jak to vidí „na druhé straně barikády“. Zrovna v té době totiž kulminuje aféra se zákazem staveb minaretů ve Švajcu. Letadlové sedačky jsou sice pohodlné, ale po devíti hodinách je to úplně jedno. Všechno vám připadá jak vynález španělské inkvizice. Ve dvě odpoledne přistáváme v Bangkoku.

Proces vyřízení „visa on arrival“, se kterým na mě dělali bububu na Thajské ambasádě v Praze, je v reálu pětiminutová záležitost se zívajícím úředníkem, který se ani pořádně nenamáhal zkontrolovat zpáteční letenku. Thajci jsou zřejmě velmistry v betonování, neb z toho je tu všechno. Přímo z letiště vede na betonových pylonech železnice a šestiproudá dálnice až do centra, jež je asi pětadvacet kiláků od letiště.

Bangkok, Khaosan Road

První dojem z Bangkoku je takový nijaký. Všechno je na sebe strašně nahuštěné a kořeněné brutálními kontrasty. Slumové baráky přilípnuté na hypermoderní věžáky apod. Dojíždíme do hotelu v turisticky nejfrekventovanější části města, kolem Khaosan Road, kterou angláni líbezně vyslovují jako „Chaosan Road“. Po neskutečně živých uličkách se tu motá snad víc cizinců než místních. Potkáte tu obtloustlé, nazrzlé, pihovaté fotbalové hooligans, kteří se pod tíhou kombinace chlast + místní podnebí sotva drží na nohou, i oduševnělé hipíky, co se tváří, že jsou asijští, víc než zdejší. Nápor nabídek pouličního prodeje je drtivý. To není trh, to je bubnová palba. Každé tři vteřiny vám někdo nabídne nějaký tovar k prodeji. Trička, mikiny a vůbec všechny hadry, jídla smažená, vařená, pečená, modlitební a dekorativní cetky, thajské masáže, ke kterým vám jako bonus na požádání přidají „handjob“ a „blowjob“. Dost nesví jsme jako greenhorni Thajska byli z nabídek na ping-pong, doprovázených výrazným zvukem, asi jako kdybyste se s co nejvíc vyšpulenou hubou zkoušeli s maximálním duněním vyslovit „pukpuk“. Prvních deset vteřin jsme si mysleli, že nás týpek zve někde na „table tennis“, než jsme pochopili, že jde o návštěvu baru, kde švarné, akrobaticky nadané Thajky flusají ze svých přirození pingpongové míčky. Zvukovou kulisu k tomu neskutečnému mumraji tvoří něco mezi kvákáním žáby a cvrlikaním sarančat, což je zvuk modlitebních mlýnků, které si samozřejmě můžete v případě zájmu neprodleně zakoupit.

Odpoledne rychle dopisuju tuhle bestii, protože ta kunda Tim píše toureport taky a má už čtyři stránky! Večer přijíždějí Glenn a Cher. Dva Singapurci, duo zastoupené oběma pohlavími! Oba dva jsou aktivní v 7x0x7 Collective, který dělá turné evropských, amerických a japonských kapel po jihovýchodní Asii. Dělali turné třeba CONQUEST OF DEATH, MAGRUDERGRIND, MONEY IS GOD, VIALKA, CUTSICK, AGENTS OF ABHORRENCE a tunu dalších.

Jdeme s nimi na jídlo, u kterého nastává takový ten klasický očichávací rituál ve stylu: Jaké HC kapely znáš? Následuje nekonečný seznam kámošů a kapel. Glenn společně s Cher byli v roce 2007 na dva měsíce v Evropě, přičemž navštívili Obscene Extreme a Fluff. Řeč se točí kolem všeho. Asijská scéna, evropská scéna…blabla. Tim si v hospodě hned objednává italské špagety, za což zde v ráji vegetariánské kuchyně odměněn salvou dost urýpaných poznámek.

Jakožto jediný anglicky nerodilý mluvčí pozoruji naše společníky. Glenn je spíše tichý přemýšlivý týpek, zatímco Cher je rozchichotaná příjemná blondýnka…přebarvená, jasně že!, kterou nejvíc rozesmívá to, že shervwoodský les opravdu existuje.

Po geniálním jídle se vracíme zpátky do hotelu. Dáváme si ještě pivo, ale cena 70,- za láhev neuspokojuje ani Anglány, natož pak mě. Únava z časového posunu v kombinaci s drahým pivem nás žene spát. Tim je nějaký prudérní nebo co. Vymýšlí si něco o tom, že by se postel v tomhle podnebí rychle zahřála, a k tomu přidává podobné pičoviny, jenom aby se mnou nemusel spát v manželské posteli. Nakonec si bere svoji „airbed“ a poté, co ještě vyřešíme jeho obavy z tropických pavouků a létajících hadů, ulehá na zem.

Dobře mu tak. Pověsti o tom, že jihovýchodní Asie je poněkud hlučnější se sice potvrdily, ale spánek mi to stejně nenarušilo.


Přispěj do diskuze

bubeník hantamrata vládne...co to znamená v překladu ten název?

"Jeden borec se plazí směrem k nám. Nohu má nateklou jak papuč. Tim mu dává nějaké anglické „painkillers“ já přidávám ibuprofen. Borcova noha hraje barvama a nevypadá moc zdravě. Radíme mu rychlou návštěvu nemocnice, ale týpek nám lámanou angličtinou vysvětluje, že přijel na KRUPSKAYA a za žádnou cenu nás nechce propásnout."¨

tam to berou z ostra

už se těším na pokračování

   Adamos: luxus, fakt jsem se pobavil  
to neni zdaleka vsechno! ;)

luxus, fakt jsem se pobavil

"Asijský přístup k zobrazování nechutností není zdaleka tak cudný jako u Evropanů. Přestože jsme otrlí, vycházíme z muzea trochu otřeseni." :))

krásnej tour report :).. Těšim se na další pokračování

   Sud: jo tak i takhle se to dá brát, ale v zásadě to je asi jedno  
pri novym dilu nemusis vzdy skrolovat az dolu a hledat start clanku

jo tak i takhle se to dá brát, mnw to je npřišlo logičtější naopak, ale v zásadě to je asi jedno

   Sud: a nedavalo by smysl pripadavat nejnovejsi dil dolu? takhle na preskacku to je takovy divny..  
novy dily budou pribejvat vzdy nahoru, uvod a telo clanku je samostatne nahore, nic nepreskakuje, ne?

hele sefe a nedavalo by smysl pripadavat nejnovejsi dil dolu? takhle na preskacku to je takovy divny..

uz jsem si pomalu v tom Bangkoku myslel, ze si ty benga nechali vykourit :))) skoda ze neni fotka shemalaka ;)

rozhodně doporučuji..skuldovo reporty jsou luxusní

pokud vim, tak jsou jednotliví členové rozlezlí po celejch ostrovech a nic se neděje, ale zeptám se on air povolanějšího

Krupskaya jsou pro mě naprosto zásadní kapela, jedna z desítky nejoblíbenějších. Grindová symfonie :).
Zdá se, že měli hodně personálních problémů a změn v kapele. Nedovedu si třeba představit jak najdou náhradu za toho bubeníka. Zajímalo by mě jak na tom ted kapela je, zda plánují nějakou další aktivitu.

aktuálně

diskuze