Vše začalo v úterý 12. ledna, kdy jsme kolem druhé ráno vyjeli od zkušebny z Chodova u Sokolova směrem na pražské letiště. Málem bych náš report po téhle větě končil, jelikož mezi Bochovem a Žluticemi překvapil náš vůz kamion, který zůstal stát vinou náledí na vrcholu kopce, a to téměř neosvícený. Náš kamarád Bery, který řídil, naštěstí celou situaci zvládl a povedlo se mu doslova proklouznout mezi stojícím nákladním vozem a tím, co se zrovna objevil v protisměru. Po pár nadávkách a lingvisticky nepřesném klení naše cesta plynula dále. Na letišti jsme se odbavili a v přilehlých obchůdcích začali doplňovat hladinu alkoholu v krvi.

Po několika hodinách letu a čekání v Amsterdamu jsme dorazili do Mexico City. Let do naší cílové stanice, města Queretara, startoval kolem deváté ráno, a jelikož bylo něco po šesté večer, věděli jsme, že nás čeká dlouhá noc. Ta byla umocněna tím, že nás nechtěli pustit do vnitřních prostor letiště a my nocovali na obřích schodech v hlavní hale hned vedle několika vchodů a pár jednonohých lidí.
 
Ve čtvrtek ráno jsme dorazili k Dariovi (kytarista a organizační mozek EHBS) domů, do Queretara. Počáteční překvapení z života Mexičanů jsme po pár dnech už ani nevnímali. Ze začátku bylo například zřejmé, že v této zemi dopravní zákony buď neexistují, nebo jsou k nim všichni extrémně tolerantní. Auta a vozy, které by v Evropě byly už patnáct let sešrotovány, se tu proháněly bez dveří, skel a kapot. Stačilo, aby bylo kam přilepit značku a aby se stroj nějak rozjel. Podobné to bylo i s řidiči, kteří neměli problém zakalit těsně před několikahodinovou jízdou. Samozřejmě že tu byla i spousta moderních dopravních prostředků, ale když vedle sebe stály na semaforu nový ford a cosi složené z deseti dalších aut, vyvolávalo to úsměv. Zašli jsme na oběd a zbytek čtvrtečního dne se pak nesl v duchu příprav na večerní koncert, který nám kluci z EHBS domluvili jako rozehřívací show před samotným tour.

´Nultý´ koncert se konal v domácím Queretaru v klubu Black Dog. Měli jsme to štěstí a stali se součástí line-upu koncertu americké deathmetalové mlátičky Cattle Decapitation, která rovněž obrážela Mexiko. I když jsme celý večer otevírali, klub byl již řádně naplněn a my poprvé okusili ohlas místního publika. Koncert se povedl, a i když nás ze začátku potrápilo pár technických potíží a slabší napětí v zásuvkách, vše se nakonec vyřešilo. Po koncertě jsme začali pít a ochutnávat pravé taje Mexika, tequillu a mezcal. Párty se rozjela a po několika hodinách mě a zpěváka Mázu našli spící na stolech.

Následujícího rána se pak vyrazilo pro dodávku, která se na dalších několik dní s přestávkami stala naším útočištěm. Byli jsme překvapeni její velikostí. Vešel se do ní aparát i jedenáct lidí. V té době jsme také poprvé zpozorovali zvláštní fyzikální úkaz, který nás doprovázel po celý pobyt v této zemi. Nazvali jsme jej ´mezičas´. Jedná se o časový úsek, který může nastat kdykoliv a trvá od nuly do tisíc (čehokoliv). Náš bubeník Franz to popsal jako ponoření v želé, kdy všechno vidíte a slyšíte, ale pohyb jakýmkoliv směrem je těžký, ne-li nemožný. V praxi to znamenalo následující…

Před prvním koncertem společného tour v Matehuale jsme naložili auto věcmi, zajistili barák a byli připraveni na cestu za zážitky, ovšem zbylá šestice našich mexických kamarádů a spolucestujících začala postávat a pokuřovat na chodníku. Bavili se, smáli se, chatovali a něco si ukazovali v mobilech. Po několika minutách se najednou všichni instinktivně nalodili a vyrazilo se. Chápali jsme, když se čekalo na promotéra, na posledního, na pizzu, ale většinou se prostě jen tak nic nedělo. Byl první máj mezičas.

V Matehuale se hrálo v klubu Soul Rebels Bar. Jednalo se nejspíše o bývalý prosklený motel u dálnice. Trochu bizarní místo, přesto narvané lidmi k prasknutí. Dostali jsme nějaká piva a čekali na show. Jak náš, tak i koncert kluků z EHBS byl famózní. Lidé lezli skoro po stropě a nehorázně se kalilo a pařilo. Po skončení setu následovalo pár fotek s novými fanoušky, s kolegy z dalších kapel, tequilla a cesta na večeři za jedním z kamarádů promotéra. Ten nás pohostil údajně v tamní mexické japonské restauraci, kde byly díry po kulkách ve zdech a pár baseballových pálek. Nicméně mejdan pokračoval s whiskey a dalším pivem. Celou dobu jsme si ze základky osvěžovali angličtinu a s přítomnými řešili hudbu, život v Evropě versus v Mexiku, kde sehnat další alkohol a podobně. Poté následoval úprk na motel, kde nám poprvé pořádně došlo, že je přeci jen leden. Přes den 25°C a v noci šest i míň. Spaní v trenkách skončilo spolu se scvrklými penisy téže noci. Dále jsme spali – a opravdu párkrát i střízliví – oblečení.

Další den jsme vyrazili do Saltilla do Underground Baru. Po cestě jsme navštívili hudebniny, dokoupili struny a další příslušenství a před začátkem koncertu obhlédli město. Byli jsme z předchozí noci sice poněkud nevyspalí a nastydlí, přesto na nás čekal další narvaný klub s lidmi, kteří si užívali naši muziku. Po skončení koncertu jsme se tentokrát těšili na postel, zvláště ti nemocní z nás. Čekalo nás ale překvápko v podobě spaní na podlaze u okna, co nejde zavřít, s koupelnou bez vody a splachovacího záchodu. Mimochodem, celkově je tu voda vzácnější, takže není vždy samozřejmostí, že vůbec nějaká teče.

Ne že bychom byli ženy a neměli rádi trochu androše, ale plyšáček a peřinka tam být mohly. Já osobně ležel přímo na dlaždičkách. Těsně před spaním jsme s kolegy z EHBS ještě řešili problém, že nejspíše nestihneme další den dojet včas do Chihuahui. Kluci chtěli akci odříct, ale nakonec se odhlasovalo, že vyrazíme, a to pěkně brzo ráno.Zde přikládám pro představu úryvek našeho rozhovoru:

Máza: „Dario, tady nesplachujou hajzly.“
Dario: „Když musíš, tak musíš.“
Máza: „A co když už jsou vrchovatý?.“
Dario: „Když musíš, tak musíš.“
Aneb, jak Dario rád s úsměvem doplňoval. „Tak to chodí v Mexiku.“

Po spánkové dvouhodinovce jsme vyrazili do severní části Mexika, do Chihuahui. Cesta byla dlouhá a mytí a klidné vylučování na benzinkách vás na dlouho nezabaví. Pobavil nás pak fakt, že i když jsme na místo dorazili později, přejeli jsme do dalšího časového pásma, kde bylo o hodinu méně. Takže: Po příjezdu do klubu, přesně na čas, následovalo hořké zjištění. Promotér s námi vyjebal. Respektive s EHBS, jelikož peníze na benzin, jídlo a ubytování řešili oni. I když byli domluveni, řekl, že nám nic nedá a nocleh nemá, což bylo vzhledem ke čtrnáctihodinové cestě zpět docela znepokojující. Kluci se rozhodli, že mu nebudou dělat děvky a na show, byť s Cattle Decapitation, nevystoupí. A jelikož jsme táhli za jeden provaz, rozhodli jsme mu rovněž nedělat čubky. Údajně to po nás udělaly i další kapely večera, s kterými zametl stejně. (Tak to v Mexiku chodí).

Dario pak navrhl, že pojedeme k jeho tetě, která tam bydlí, a následně si vezmeme přes noc nějaký normální hotel. Dorazili jsme k tetičce domů, kde zrovna probíhala narozeninová oslava jejího osmiletého syna. Vešli jsme mezi asi dvacet dětí a zazpívali v češtině „Hodně štěstí, zdraví“ – ne, vůbec jsme před telefony a tablety nebyli jak klauni. Chudák kluk, šlo vidět, že nemá radost, že tam jsme. Alespoň že jsme se udrželi a fakt mu nesežrali dort a nerozebrali si jeho dárky (měl je fakt boží), což se plánovalo. Následovalo několik rund piv s ní i jejím manželem, domácí kuchyně, další piva a pokec o muzice a o životě. Na to, že Dario neviděl tetu patnáct let, věděl, jak se na návštěvy chodí. Do hotelu jsme dále razili vybaveni alkoholem.

Po návratu do Queretara jsme v týdnu uspořádali pořádnou barbecue párty a ve středu navštívili jazzový koncert kapely Kiss My Jazz, kde vystupoval druhý kytarista EHBS David. Neb koncertní šňůra pokračovala v pátek, zbytek týdne jsme vyplnili nasáváním kultury, pochutin a života každodenních Mexičanů.

Tour pokračovalo ve městě Aguascalientes. Do klubu Emporio Rock Bar jsme dorazili včas, vytahali věci a vrhli se na pivo, které přistálo na stole. Před samotným koncertem se ještě šlo k promotérovi domů na pizzu. Po skončení večeře následoval další absurdní mezičas. V jednu chvíli jsme si i (blázni) mysleli, že už končí. Kluci se zvedali a my si oblékli bundy a šli ke dveřím, ale kolegové se jen přesunuli o gauč dál, kde nás želé obklopovalo dále.

Po příchodu zpět nás čekal plný klub. Show jsme si užili znamenitě, lidé byli divocí a nezřízení. Po koncertě jsme si opět užívali to, že jsme pro ně exotika - Evropský tvaroh. Opět se kecalo o hudbě a popíjelo. Rovněž set EHBS byl divoký, možná ještě divočejší. Také jim lidé po koncertě nedali pokoj a kluci se fotili a užívali si každou minutu. Po skončení této akce následovalo ještě pár piv a stěhování aparátu do dodávky.

Po několika zmatcích, kdy tři kluci z EHBS a náš kytarista Víťa s Franzem nemohli najít batohy a své věci, jsme si všimli vyraženého zámku ve dveřích. Kromě iPodů, oblečení, telefonů a nějaké hotovosti zmizely českým hochům také pasy a doklady. Hořká tečka za jinak vydařeným večerem.

Zavolala se policie, která byla dost laxní a netvářila se, že by ji to zajímalo. Stejné to bylo o několik desítek minut později přímo na stanici, kde i sami policisté plynuli mezičasem a nechali nás jen zbytečně čekat. Některé v čekárně, zbytek v dodávce. Řekli jsme si, že ráno bude moudřejší večera a vyrazili spát do domu, kde jsme se předtím sytili pizzou.

Ráno, rozuměj před obědem, se vyrazilo zpět na policejní stanici. Tady se nás už ujala daleko vstřícnější a jazykově vybavenější paní a konečně se začaly paže zákona chovat skutečně jako paže zákona. Udělaly se fotky a dostali jsme papír o krádeži, se kterým jsme konečně mohli vyrazit vstříc ambasádám.

Trochu konsternováni z předchozího večera, jsme přijeli na další štaci. Sobotní koncert se odehrával v Guadalajare a jednalo se o benefiční akci na nákup psího krmení pro útulky. Akce byla pojata velkolepě a kromě hudby tu nechyběl ani doprovodný program. Byť s menší účastí, byl koncert bomba! Rozhodně se nedalo mluvit o komorní atmosféře, neboť to byla divočina jak z naší strany, tak i ze strany příchozích. Po skončení akce se pak jelo do jednoho z domů přenocovat. Vzhledem k událostem jsme si všichni vyléčili rány jediným možným způsobem.

Následovala párty. Oproti jiným o dost divočejší a delší. V Mexiku totiž všude běžně fungují nonstop obchody i s donáškou, takže jsme si přes aplikaci objednali piva, několikrát za noc, a mejdan pokračoval. Když odešel poslední hodovník, ulehal jsem za svitu slunce. Po probuzení jsme zašli na snídani a pomalu vyrazili do Guzmanu na poslední koncert tohoto triptychu. Teprve po odjezdu jsme se dozvěděli, že byt, kde jsme spali, nepatřil promotérovi, ale oné dívce, co tam pařila s námi, a že ona dívka je jednou z mexických, a to cituji: „Pornstar“. (Na zjištění PornHub kanálu usilovně pracujeme).

V Guzmanu jsme si dali k obědu mexické sushi, to je v podstatě stejné, jen místo wasabi podávají chilli papričky, a pokračovali do Cero Miedo Baru. Tento nedělní koncert v rozhlehlém klubu byl opět skvělý. Výborné přijetí a ohlasy publika nás v tomto malém městečku, jehož jedinou atrakcí je, že leží v podhůří stále aktivní sopky Colima, velmi mile překvapily.

Po nočním mezičase a přespání v hotelu následovala cesta domů do Queretara a celotýdenní jízdy do Mexico city na ambasády, aby se měli naši mládenci jak dostat do Evropy a potažmo domů. Něco šlo vyřešit rychle, něco trvalo déle. Poslední peripetie jsme dokonce dořešili až několik hodin před samotným odletem z Mexika, ale o tom později.

Turné pak pokračovalo opět ve čtvrtek v klubu El Estribo ve městě Celaya. Tady se nám poprvé stalo, že se koncert úplně nevyvedl. Kromě vysoce improvizovaných prostor samotného klubu, byla to spíše zahrada zastřešená plechy na lešení, bylo hrozné i podium. To bylo celé plechové, takže bubeníci při úderu do kopáku měli celou soupravu o několik centimetrů dále. Franz se s tím ještě dokázal popasovat, ale EHBS došla trpělivost a svůj koncert ukončili po půlce setu. Také lidí bylo poskromnu. Náladu nám to nezkazilo, takové koncerty prostě někdy bývají.

Na pátek byl v plánu koncert ve městě Mixquihuala. Quijote pub byl menší klubík s velmi vřelými návštěvníky. Zažili jsme tu jeden z nejlepších koncertů turné. Pokud jsem psal, že předtím lezli lidé téměř po stropě, tady to byla pravda. Neskutečná energie jak od kapel, tak od lidí sálala všemi směry. Dokonce dvojice dívek při mosh pitu sejmula Víťu, který sejmul mě a já sejmul aparát. Po pár vteřinách rovnání věcí a sebe sama jsme pokračovali dále bez toho, aniž by kdokoliv z nás přestal hrát. Tequila tekla proudem a docházelo i k stage divingu. Po koncertě pak přišlo zjištění, že jeden ze dvou šoférů se pěkně zřídil, a to dokonce tak, že sám uznal, že už na řízení nemá, což nás vzhledem k předchozím zkušenostem překvapilo. Naložily se věci a část druhé posádky, co musela a chtěla zmizet, vyrazila. Zůstali jsme s Víťou a parťáky z EHBS v klubu, koupili basu piv a zakalili s tím, že spát se bude u promotéra doma.

Ráno nás pak přivítala jeho máma, táta, sestra i děda. Jelikož vlastnili menší pekařství, dostali jsme cheesecake a zvláštní polévku, kde byly místo krutónů nachos. Na rozehnání kocoviny nás pak před tím obdarovali mandarinkami.

Předposlední koncert Back To School Tour 2016 se uskutečnil v samotné metropoli země Mexico City. Město, jež má přes dvacet milionů obyvatel, ještě nikdo z nás nikdy neviděl.

Akce se odehrávala v El Cuartelu a jednalo se o druhou nejslabší událost turné. Lidí bylo dost, ale ať se všechny kapely snažily sebevíc, všichni jen stáli a koukali. Inu namlsali jsme se v městečkách, kde měli obyvatelé jiný přístup. Ztuhlost publika trvala celý večer, a to i přesto, že zde hrálo šest kapel.

Poslední zastávkou pak bylo opět město, kde to všechno začalo. Queretaro a restaurace, která by se dala česky přeložit jako U Piráta. Připraven tu byl velice pestrý večer začínající hardcorem, přes math rock až po naše metalové běsnění. Tento večer jsme uzavírali a tečka na závěr se povedla. Kluci z EHBS nám pak připravili překvapení v podobě afterparty. Jelikož jsme následující den vyráželi kolem sedmé ráno a potřebovali jsme balit, nepřišlo nám to jako dobrý nápad, ale řekli jsme si, že na pivko zajdeme. Když jsme kolem půl páté ráno končili, tušili jsme, že nás čeká dlouhá cesta domů. Většina z nás byla vzhůru nonstop.
 
Po odbavení v Queretaru jsme vyrazili zpět do metropole. Po cestě ještě volali Víťovi, že k tomu, aby se mohl vrátit domů, má konečně dodělány všechny potřebné papíry, ale museli jsme vyřešit, jak se z letiště dostat na ambasádu. V plánu bylo taxi, které by ale stálo skoro tolik, co jsme u sebe měli na celé ty tři týdny. V momentě, kdy šel Franz hledat pobočku AirFrance, nás ale potkalo neskutečné štěstí.

Tímto letištěm projde denně přibližně 86 000 lidí a Franz hned pod schody potkal Chema, frontmana hardcoreových Thell Barrio, který pořádal zmíněnou benefici v Guadalajare a který s námi pil do svítání. S kapelou totiž vyráželi na evropské turné a letěli jsme dokonce do Paříže stejným letadlem. Jeho kámoš zavezl kluky na ambasádu, a to asi za desetinu ceny na palivo, a my se konečně mohli v klidu prospat v hale mezi fastfoody a směnárnami.

Pak jsme přijeli domů. Do deště a zimy. A práce.

Fotodokumentaci můžete vidět na našem Facebook či BandZone profilu.