O koncertech Gorgoroth jsem věru neslyšel ani nečetl nic dobrého – názory kolísaly od odsuzování (této interpretace) black metalu jako celku až po výtky dílčí, jako je směšná imidž, špatný zvuk nebo nesehranost muzikantů. Posledním počinem (Quantos Possunt Ad Satanitatem Trahunt, 2009) se chlapci z Tolkienovy Planiny hrůzy taky moc nevytáhli – album sice dle mého není vyloženě nepovedené, ale ke zvěrské atmosféře některých starších kusů má daleko. K tomu téměř kompletní výměna sestavy včetně zpěváka (patřím k těm, co fandili teploušovi Gaahlovi) – zkrátka těžké časy pro věrozvěsty true norwegian black metalu. Jsem však člověk nepředsudečný a dokážu si vychutnat i hudbu, která je v podstatě ryze zábavná (ve smyslu – bez přidané umělecké hodnoty), proto jsem se na bubáky těšil a očekával – když nic jiného – přinejmenším velký kopec legrace.
 
Nebyl jsem jediný: jakmile zhaslo světlo a zdálo se, že čas příchodu severských nájezdníků Gorgoroth se nachýlil, metalová cháska v hledišti začala pekelníky povzbuzovat výkřiky jako „Sejtn“, asi aby se tu Norové cítili jako mezi svými. Ti se záhy pustili do díla a hned v úvodu dokázali, že pomluvy byly liché: zvuk se ukázal být perfektní, dokonale ostrý, jak bych si u blackmetalového tělesa představoval; neméně ostrý byl také hlas staronového vokalisty Pesta, který skutečně řezal jako vichřice (a ke cti mu slouží, že s přehledem zvládl i mocné chorály ve skladbě Satan-Prometheus ke konci setu). Kapela si ušetřila žvásty o Belzebubovi, věšení figurantů na kříže a podobné skopičiny a až na pár slov díků se soustředila výhradně na průřez tvorbou. Nepřipravenému posluchači to dost možná mohlo po čase připadat monotónní (rychlá tempa, Infernovy typické riffy a neúnavné skřehotání dědouška Pesta), ale my, co jsme se zamlada klaněli směrem k Peklu a desky Gorgoroth pro nás byly zhudebněné Dysangelium, jsme kvíleli blahem. Nejvíc kusů hašišáci zahráli z alba Under the Sign of Hell (1997 + letošní znovu nahraná reedice) a z novinky, z ostatních připomenuli význačné a snadno zapamatovatelné/skandovatelné kusy jako Incipit Satan, Forces of Satan Storms nebo Destroyer.

Bubácká vizáž, pomalované ksichty, hroty a zlé chrániče, plití umělé krve a pohledy ukrutnější než hrůzy samotného Pekla, toho se nám dostalo hojně. Přišlo mi zajímavé zahloubat se nad tím, jak to asi vnímají členové kapely, jistě ne nejmladší – jestli Inferna před odjezdem na turné peskuje stará: „Rodžre, hlavně tam nedělej blbosti, neproháněj buchty a dávej bacha na záda.“ Věk byl patrný hlavně na frontmanovi, kterého dostihla nejhorší noční můra každého metaláka: řídnutí vlasů – na rozdíl od dvou svých kolegů se nicméně nevyholil a namísto toho srdnatě třepal třemi krátkými šedinami... Nu, všechny nás to čeká. Gorgoroth každopádně dokázali, že do starého železa nepatří: svou porci zla založenou na bohaté diskografii plné silných skladeb umějí předvést energicky a zábavně – přičemž bez toho cirkusu kolem by to prostě nebylo ono.

První předkapela – Eufobia z Bulharska – mě zaskočila, nebyla totiž na seznamu a já si během úvodních dvou písniček marně lámal hlavu, jak to, že ta Valkyrja vypadá a hraje tak divně. Na čtveřici z nepříliš metalem proslulé země nebylo mnoho zajímavého: přišli mi jako typičtí začátečníci bez vlastního ksichtu, míchající všechny možné metalové odnože do nezajímavého, nesourodého celku.

Valkyrja nastoupila jako druhá – co do stylizace si tito Švédové v ničem nezadali s Gorgoroth, také byli řádně počmáraní, odění v cárech a dychtiví sladké křesťanské krve. Hubený frontman svými trhanými pohyby připomínal ghúla a jeho pro black metal ne úplně typické skučení se mi velice zamlouvalo, stejně jako zbytek tvorby Valkýry, hlavně šikovná kombinace nářezových pasáží s trancovitými; dvakrát došlo i na propracovaná kytarová sóla ve stylu krajanů Shining. Příjemné setkání s kapelou, co rozhodně stojí za pozornost (ani debutová deska The Invocation of Demise, kterou jsem si před koncertem letmo poslechl, nezní špatně).

Vader jsou takový deathmetalový Kabát, hudební aristokrat jimi proto musí nutně pohrdat, zároveň se však jedná o věc, která lahodí vkusu lidu: hřmotné skandování „Vejdr, Vejdr“ snad v každé pauze mezi písničkami mi budiž důkazem. (Módní policie: správného fanouška Vader s přehledem poznáte podle toho, že nosí kapsáče zastrčené ve vysokých kanadách, jako to má Wiwczarek.) K samotnému vystoupení Vader těžko říct víc, než že dokonale uspokojilo přítomné fanoušky; noví členové kapely si je pravděpodobně taky užili, zda pan kapelník, který už osmadvacet let hraje v podstatě totéž, těžko říct.
 
Pár slov k akci jako celku: atmosféra výborná, návštěvnost na současné poměry dobrá, zlých lidí přehršel (včetně hardcore fanoušků black metalu s warpainty a nevýslovným množstvím pentagramů, obrácených křížů a všelijakého železa; úplně vidím, jak po vystoupení kapel na baru balí zlé čičinky na četbu „toho Nýčeho“, ke kterému se „filosofové“ z Gorgoroth taky okázale hlásí). Dost překvapila účast velkého množství lidí výrazně starších než je průměrný věk metalové omladiny (často o více než dvojnásobek) – i to lze brát jako důkaz, jak dlouho už dvě hlavní hvězdy večera na scéně září a jaký status v rámci ní zaujímají: jít na Vader je dnes jen o málo extrémnější rozhodnutí než jít na „Mejdny“. A já? Já si užil příjemnou první adventní neděli se spokojeným vědomím, že bez hříchu není spásy a že hříšníků byla v ten večer na Národní třídě opravdu velká spousta.