Co do zvučnosti jmen bylo turné Devina Townsenda s Fear Factory asi tím „největším“, co mohl fanoušek letos u nás zastihnout. Na turné je měli doprovázet Sylosis, ale ti se odporoučeli, a tak zastávku v Roxy startují čeští Hentai Corporation. Pracovní vytíženost a příprava na výlet do Vídně mě přivádí do klubu ale až v době, kdy si to HC vesele dohrávají. Takže s omluvou a konstatováním, že vybráni asi náhodou nebyli, jejich účinkování uzavřu. Malý našeptávač mi ale napoví, že bych si před touhle dvojicí dokázal představit Minority Sound. Snad příště.
Ještě téhož odpoledne vyběhla informace, že DEVIN TOWNSEND PROJECT vystoupí dřív a Fear Factory celý večer uzavřou, proto jsou po mém příchodu k placu již připraveny „Devinovy“ bicí a na projekcích běží poťouchlé klípky připravené panem principálem. Vezměte si výběr všemožných úchylných videí z youtube, dodejte tomu panáčka Ziltoida a o zábavu je postaráno. Devin se prostě nenudí a krom všemožného producentování a skládání, má čas i na tyto vylomeniny.
Kolem čtvrt na osm světla zhasínají a nastupuje elegán Devin v sáčku se svou stálou skupinou, kdy zbylí kytaristé přijeli zřejmě ze soutěže o nejlepší ZZ Top vous. Start obstarala SuperCrush! z Addicted a po samplovaném sboru v úvodu skladby publikum zjistilo důvod, proč si to Devin s Fear Factory prohodil. Devina zastihlo nachlazení či chřipka a ten přišel o svůj hlas. To je v jeho případě hodně nemilé, protože zbytek vokálů, ať už sborových partů nebo zpěvy Anneke, jedou ze samplu a prakticky se nemá kam schovat. Samotný Kanaďan se za indispozici omlouval a začal vyzývat publikum, ať mu dnes pomáhá, že to bude nutně potřebovat. Nicméně ani ztráta hlasu mu neubírá na jeho tradiční milé a vtipné náladě, takže během setu pořád kouzlí svoje grimasy, které rozdává na všechny strany a všemožně osazenstvo sálu baví. Tato přátelská a uvolněná atmosféra hraje rozhodně prim. Turné samozřejmě jede pod hlavičkou Devin Townsend Project, takže stěžejní část setlistu tvoří skladby ze tří posledních desek, přesto zavítá i do starších vod a v letmém průřezu tvorbou se podíváme na zoubek Ziltoidovi, nebo klipovce Vampira. Naneštěstí, pokud Townsendovi vypne hlas, dokáže set vyplnit i působivými instrumentálkami jako Truth (z desky Synchestra). Osobně jsem ale čekal více z předchozího Deconstruction. Z té zazněla pouze (opět) klipovka Juular, a i kdyby měl hlas sebelepší, Ihsahna by nenahradil. To už ale je letmá nevýhoda mnoha hostí na desce. Snaha se upřít rozhodně nedala a výkon i přes danou indispozici byl výkon úctyhodný. Za což byl náležitě vždy odměněn vřelou přízní z plného sálu, který byl s to omluvit i menší zvukové nevyváženosti. Nicméně právě pro tu přetrvávající pohodu, která se promítla i do zapojení a zaškolení publika, jak má správně křepčit na úsměvnou Lucky Animals, nelze hodnotit tu rychlou hodinku, co byl na pódiu, jinak než kladně.
Setlist:
FEAR FACTORY v klubu, tohle nešlo opomenout. Hrdinové z dětství, první tvrdá kapela společně se Sepulturou, co se ke mně dostala - jo, jsem mladší ročník ;), to probereme někdy u piva. Nostalgie, která ve Svojšicích dostala na frak a v Jaroměři byla utopena v pravém, poctivém festivalovém kelímku, měla být aspoň z části rehabilitována klubovým vystoupením. Zřejmě se o tom rozvine diskuze, ale rovnou to zmíním. Jít na Fear Factory s tím, že to Burton nedává, a pak si stěžovat, je jako dát si Gambrinus a pak nadávat, jaký to je patok. Každopádně, nemá smysl si nic nalhávat, Burton to prostě neuzpívá, a tou slabinou je. Naneštěstí Fear Factory nejsou jen Burton, mnohem víc mě zajímal hlavně Dino, a protože je to turné k aktuální desce Indrustrialist, startuje se stejnojmennou skladbou. Spolu s ní zazní z nové tvorby Recharger a Powershifter z Mechanize. Víc k nové tvorbě nepřičuchneme, jelikož pak je to už jen výlet do historie až k 20 let starému debutu. Všechny ty kousky, které vznikly ještě v minulém miléniu, mají pořád svoje kouzlo a díky Dinovi u kytary neskutečný drive. Jeho mohutná sedmička vytváří masivní zvuk a skladbám to dodává svěží moderní ksicht, který přes veškerou snahu chybí leckterým mladým kapelám. Vtip je v tom, že Fear Factory vždy tak nějak skládali normální skladby a že byli ovlivnění spoustou žánrů a míchali je nenásilně do sebe. Kdo by těmto peckám jako Shock dnes řekl 14 let, a to ani nemluvím o dvacetiletém Scapegoat z debutu. Koncertní průřez do minulosti vytvářel ucelený pohled na to, jak se kapela skladatelsky vyvíjela a jakými žánry se nechala ovlivňovat. Samo sebou se všude promítá industriální tón, i když samply během koncertu byly kolísavé a posluchač je musel občas lovit. Zpět do minulosti se nešlo chronologicky, zprvu to vypadalo, že setlist bude otiskem desky Obsolete, která pak společně s Demanufacture má nejvíce ohlasů a rozdělily si i nejvíc zářezů. Z Digimortal musela zaznít klipovka Linchpin a Martyr z debutu byl už taková chuťovka. V podstatě co skladba, to absolutní hitovka, kterou sál bezpečně znal zpaměti. Publikum se snažilo v inkriminovaných pasážích Burtnovi pomáhat, raději ale vyslyšelo Dinovy požádavky na circle pit a jalo se udupat Roxy do země.
Zvukově to přes počáteční přehulenost bicích, které se srovnaly, bylo bez výtek. Bicmistr Mike Heller byla skvělá volba a pozadu nezůstával ani Matt Devries z Chimairy. Obzvláště pro Hellera nebyly cizí party vůbec problém a tlačil ještě víc monstrózního (a to doslova) Dina vpřed, který na své vzezření byl docela čilý a pobíhal během setu po pódiu sem a tam. Sekundoval tak do zpola vysvlečenému Burtonovi, který pár fanynek v první řadě zkropil svým úžasným potem. Ačkoliv z něj pot přímo lil, partům to výrazně, jak už bylo psáno v úvodu, nepomohlo a Burton opět zklamal. Melodické vokály byly nad jeho sílu a „chytání“ se na playback až moc křečovité. To samozřejmě několik skladeb citelně mrví, zejména u mé nejoblíbenější Ressurection a Linchpin byly melodické party prostě nad jeho sílu (hodně slušně řečeno). Je to tak trochu schizofrenický stav. Víme, že Burton to nedává, ale bez něj by FF už nebyli FF. A zůstat studiovou kapelou prostě nelze.
Takže? Jeden nemohl zpívat kvůli nemoci a druhý to neumí. Večer, který zpěvově rozhodně nevyšel. Vše musela vyvažovat hudba a té bylo v kvalitní míře dost a podle ohlasů celé Roxy odcházel téměř každý, byť s výhradami, spokojen. Včetně mě.
Setlist:
Vložit komentář