Na Moravě mají Masters of Rock, na západě Čech Basinfirefest – oba podobně stylově zaměřené, co do velikosti pochopitelně zcela jasně dominuje MoR. Podle toho ale vypadá i složení vystupujících kapel. Nezřídka se stane, že na obou festivalech zahraje stejná (menší) kapela, byť třeba s odstupem několika let. Na BFF to s sebou nese vcelku příjemné vedlejší podmínky - kapelu máte, vzhledem k počtu návštěvníků, vždy na dosah. Bohužel totéž pak platí i pro české kapely, které rotují daleko častěji a výsledkem tak lehce může být třeba taková sestava, které se sešla v neděli na české scéně zasvěceném Jägermeister pódiu (k čemuž se ještě dostanu, ale netrpěliví ať se klidně podívají na konec článku).

Letos mne BFF nalákal poprvé a trochu doufám, že ne naposled. Stručně řečeno – festival mě bavil svou malostí. Tipuji tak okolo 4.000 návštěvníků a spíš je to moc. Prostě naprosto něco jiného než každoročně navštěvovaný BA, a nyní už naplno chápu, proč se někteří členové Marastu vydávají na BA pouze tehdy, vyskytne-li se tam lákavá sestava, ale jinak je do josefovského marasmu nikdy nikdo nedostane. Sem jsem přijel kvůli jediné kapele - Mekong Delta. Masterplan s Marthusem byli příjemné zpestření, překvapením bylo, že momentálně válí i za tuzemskou legendu heavy/speed metalu Titanic, lákavá ale byla i společnost Trivium, ale rovnou předesílám, že jsme nakonec v neděli do kýžených 21:15 ani zdaleka nevydrželi čekat a odjeli k domovu. Ale byli tu i Death, Metal Church, Hatebreed, Walls Of Jericho, Annihilator, Vicious Rumors a další příjemnosti. Třeba tradiční české hotovky, slečny jégrovky, festivalová louka a pořádek jak v areálu, tak i mimo něj (i v nedalekém Spáleném Poříčí, což se opět o megalomanském BA nedá tvrdit).

Někde uprostřed je pivo – tradiční budějovický bolehlav zaútočil jen jednou, krátce. Kroužek ve speciálním stanu nicméně dokázal čtvrteční odpoledne krásně rozjet. A všechno pěkně za svoje, žádné kupóny (pivko 30, resp. 35 za ležáček, černý nebo řízka). Jako jediné, ale velké, mínus vidím osobu moderátora, resp. uvaděče. Uvaděče píšu záměrně, jelikož první předává informace stručné a vystihující. Tady jsme se místo toho pravidelně dozvídali, jak je která kapela dobrá v tom, co dělá, skoro každý přijel představit nejnovější desku, mezi nimi třeba i Death Human, a občas vypomohla Google informace o historii kapely. Ale pojďme na začátek.
 
Pátek 27. 6. 2014

12. Basinfirefest pro nás začal v pátek s MAELSTRÖM, kteří byli zařazeni do programu na poslední chvíli a na jejichž zpěváka mne upozornil kolega Pítrs (dodnes si oba pamatujeme legendární pitku na Dynamu v Litoměřicích), tedy v čele se skvělým vokalistou z King Size Vlastou Kobanem. A stejně jako kdysi, i zde se prezentuje tradiční porcí hardrocku. Jelikož jsme plni sil a areál není velký, brouzdáme mezi pódii, jak se nám zachce – většina kapel je tu totiž pro nás tak nějak do počtu. MENHIR pokračují, kde Maelström skončili, přidali jen více metalu a groovu, chvílemi na mě působili téměř vitacitovsky. Slunné počasí nám v pátek přálo celý den, naštěstí punkáči POŽÁR MLÝNA nic nezažehli, ale roztancovali nemálo přihlížejících, včetně zpěvaččina potomstva. Další změna v programu - z nedalekeho Rožmitálu dorazili namísto Discoballs metalcoristé STREETFIGHTERS s intonačně hodně schopným vokalistou (poprvé zazněla angličtina), ale výkon byl poměrně značně poznamenán jeho „navátostí“. Paralelně to na hlavním pódiu rozbalili v rodném suomi perkele jazyce STAM1NA. No rozbalili – basák měl zhmožděnou levou ruku, takže to bylo se záskokem a celkově bylo vystoupení v odpoledním vedru s náznakem přepršky takové docela unavené. Někdy je však dobře, že na BFF dostávají prostor české kapely – mezi stálice crossoveru určitě patří SATISFUCKTION a i tady to opět bylo s výborným zpěvem a dobrou (i před) pódiovou show – většinou hyperaktivní basák (takovej českej Ola Flink) to měl tentokrát také pohybově slabší kvůli ortéze na koleni. (Vůbec spousta muzikantů tady byla ofáčovaná, však mrkněte na fotky, že by všichni stárli a už tolik nevydrželi?).

OVERLOADED nás na chvíli vytáhli od kroužku v domění, že si troufají na cover Type O' Negative, ale asi to bylo pomatení smyslů. Nebo řízení osudu. Každopádně jsme se díky tomu dozvěděli, že je prohozené vystoupení MEKONG DELTA a Tagada Jones. Takže super, jdeme na to, hřeb festivalu! Německý technický thrash metal, kde od počátku do dneška je jediným spojovacím článkem basák Ralph Hubert. Po reunionu v roce 2007 kapela dokázala zdatně oprášit svůj styl, nicméně doba skutečně progresivních a novátorských desek je minulostí a zůstává tak „pouze“ dobré jméno se zárukou kvalitní hudby. Nová éra však živě zastoupena nebyla, postupně se dostalo na všechny zásadní staré desky – instrumentálku The Hut of Baba Yaga z eponymní jedničky (1987), Prophecy z dvojky The Music Of Erich Zann (1988), Shades of Doom (The Principle of Doubt, 1989) i Transgressor z Dances if Death (1990) a z Kaleidoscope (1992) mám pocit že Sphere Eclipse a The Healer z Visions Fugitives (1994). Úžasný zážitek, pro který se rozhodně vyplatilo sem zajet. A také i proto, že kapela zase tak často nekoncertuje - bubeník Alex Landenburg měl svého času dost napilno se Stratovarius a Lucou Turillim, nicméně byl to asi on, kdo přitáhl zpěváka Martina LeMara, se kterým kdysi hráli v lokální kapele Broken Grace.

Po takovéhle porci muziky byl další průběh festivalu již pouze rekreační, byť třeba propojení DESTROYING THEMSELVES a SNAIL se také tak často nevidí (pouze se vyměnili zpěváci), dvacet příjemných minut se dalo prožít i u energického skate/hardcoru přesunutých Frantíků TAGADA JONES (bylo by to méně, nebýt freneticky hecujícího zpěváka), než byl čas dojít se kouknout i na Varteckého KURTIZÁNY Z 25. AVENUE.

A pak samozřejmě ještě jeden vrchol s dalšími klasiky amerického power metalu - METAL CHURCH s poctivou porcí válů raného mládí – jasnými otvíráky z The Dark (1986) Ton of Bricks a Start the Fire plus vokálně vypjatou Watch the Children Pray, tepající Fake Healer a Badlands (Blessing in Disguise, 1989) i trojitě zastoupenou (také eponymní) jedničku (1984) Gods of Wrath, Metal Church a Beyong the Black, proložené jednotlivými titulními skladbami z Generation Nothing (2013) a trochu starší A Light in the Dark (2006). Škoda jen, že se nedostalo na The Human Factor.

PIPES AND PINTS také tak nějak splnili očekávání – show byla svěží, i přes opět lehce nacucaného vokalistu (ne ale tak, jako již odpoledne byl „pouliční bojovník“). Poslední dvě kapely na hlavním pódiu byly zdaleka to nejtvrdší, co letošní BFF mohl nabídnout – Jamey Jasta se svými HATEBREED předvedl přesvědčivý výkon, i když asi skladbou festivalu mohl být lehce zaskočen a zřejmě i proto jeho snaha o vytvoření circle pitu nebyla úplně zcela pochopena. Death, nebo chcete-li DEATH TO ALL, se oproti Roxy už stali značkovou mašinou na peníze. Playlist osázený známými věcmi (Flattening of Emotions, Leprosy, Left to Die, Suicide Machine, Spiritual Healing, Within the Mind, Cosmic Sea) jsem v nasazení věřil maximálně DiGiorgovi, a ne kvůli tomu, že si u skoro každé (5?) skladby měnil basu, nevadily mi ani Masvidalovy tanečky, ani že Reinert za bicími skutečně dost nakypěl (zpomalil?), stejně jako Max Phelps. Ale prostě tomu chyběl jakýkoliv feeling. Zkrátka hudba bez duše. Nic. Druhá část setu byla opět s kluky z Obscura (vlastně Hannes a Christian už jsou ex) a hned od první Spirit Crusher to mělo jiné grády - oproti Roxy navíc zazněla Symbolic, jinak stejný. Poslední Pull the Plug se zároveň stala tečkou za našim prvním festivalovým dnem a jelo se do hajan k Moulisovým.
 
Sobota 28. 6. 2014

Dopolední sobota nás zastihla ve velmi líné atmosféře, a když jsme už věděli, že zmeškáme Mater Monstifera, nebylo kam spěchat, Titanic hrál až od 16:15. Dorazili jsme nicméně „už“ na TRAUTENBERK - tanz mjuzik s image z krkonošských pohádek a lyrikou v duchu přisprostlých lidových písní. Vedro bylo naprosto úmorné a kapely jakbysmet – následovalo kolečko přes oběd na jégra (jako pódium) a HAND GRENADE (nezáživný metal/rock) a do stanu na Skutečnou ligu na holčičí kvarteto SEASON CRACK (holkám to moc nehrálo přes kdejaké technické problémy, ale hlavně že tu byl stín). Rock v dámském provedení pokračoval i na hlavním pódiu se smyčcovým triem INFLAGRANTI. Tentokrát ne s Pepe Vojtkem, ale kapelou (jinak by to asi pod pódiem vypadalo jinak). Ale bylo to nakonec takové pěkné zpestření, jelikož se opravdu bylo na co koukat a poslouchat. Jak covery (Queen, Metallica, Nirvana, ale i Apocalyptica), tak klasiku (Paganini, Monti - jeho čardáš ale stejně nejlíp válí Olda Kaiser!). Z poklidného popíjení ve stínu plenty nás vytrhli HLAHOL – česká varianta AC/DC s Danem Haffsteinem za bicími (výborné, tj. jednoduché, přesné, razantní) a jedním velmi vydařeným filmovým textem.

TITANIC s Marthusem měli zpoždění díky jeho baterii, takže se bohužel nedostalo na všechny zamýšlené skladby, ale ze starých nechyběl Simulant ani Hráč, Netvor AIDS, Vizáž, novou desku Double Time reprezentovala Zrcadlo. A šlapalo to jak cyp! Zvukovka od ústřední postavy Zdeňka Černého ke zvukaři: „hele – kytara, tady vpravo nahoru, basa vlevo taky nahoru a taky bicí, já spodky. Máš to?“ A musím říct, že tohle byl určitě nejlepší zvuk, který jsem na tomhle českém pódiu slyšel. Samozřejmě, za vším hledej bubeníka, ale na něj si ještě počkejme/te.

Než jsme došli k hlavnímu pódiu, už se tam proháněli Němci STEEL ENGRAVED. Ano, s touto kapelou teprve začal každý správný metalista ukazovat paroháče a pořádně točit mařenou. Vitální power metal s první pyroshow a hyperaktivním zpěvákem Marko Schoberem přinesl konečně na festival to, v čem jsou naši sousedi tak dobří. Mají to v krvi a u Plzně, i na Moravě, jim pšenka vždy pokvete. Chvilkama trochu Manowar, chvilkama Virgin Steele, proč ne. A německá jízda pokračovala dále i s JADED HEART, byť dvěma Švédy v sestavě – zpěvák Johan Fahlberg je takovej za groš kudla, ale v hrdle má dynamit. Nejinak tomu je ale i u AT VANCE, kde zpívá Rick Altzi, na kterého se ale čekalo rovněž s Masterplan. Už během setu At Vance se ale na festivalovou louku snesla první vážnější festivalová přeprška, během níž si kytarista Olaf Lenk dal akustickou vložku, ale já si šel raději dát vložku fotbalovou do pivního stanu.

Neymarova penalta padla na minutu přesně ve chvíli, kdy odstartovalo intro VICIOUS RUMORS. Prvotřídní power/thrash a nechápu, kam pořád Geoff Thorpe chodí na ty zpěváky - Nick Holleman je další cirkulárka v pořadí. Smetl naprosto všechno před sebou, vydatně ale podporován zbytkem kapely, včetně bubeníka. Digital Dictator, Minute to Kill, Murder Ball, Abandonned, I Am the Gun – skladby do sebe skvěle zapadaly, navazovaly jedna na druhou, bez kompromisů. Škoda jen, že přihlíželo asi tak 20 diváků. Brutální chcanec, jinak to nejde nazvat, mne poprvé naučil uctívat pláštěnku (třeba na BA jsem v něčem podobném stát na kapelu nevydržel ani zdaleka). Při Don't Wait for Me mne napadá, že bych se mohl přece jen podívat, jak si vedou Hypnos vedle, a ještě když jsem na doslech Down to the Temple, vypadl proud. Blackout ale zasáhl i vedlejší pódium (nikoliv ale stan), takže než jsem se domotal sem a tam, VR si, stejně jako hráli, naprosto bleskurychle zabalili fidlátka a zmizeli v zákulisí.

Ticho nakonec prořízli HYPNOS s Inverted, jen aby vzápětí také odešli. Tímto asi začal skluz na béčku, jelikož se domnívám, že zamýšlená druhá pyroshow asi mohla mít nějaké problémy? Těžko říct, ale v těchto ztížených podmínkách se zcela jasně ukázalo, že milovníci death metalu jsou asi tak 10x prozíravější a připravenější na slotu, než heavymetalisti – Hypnos měli rozhodně i na déšť důstojnější publikum. Ještě trochu zpět - na zadním pódiu se v podvečer představili MODESTY AND PRIDE (znějící dle jedné stihnuvší skladby zajímavě), GUTALAX si nezapomněli toaletní papír, což ale bylo jediné, co jsem z fronty na párek viděl. Na dvojboji XIII. STOLETÍ a hlavní hvězdy Masterplan nebylo prázdno nikde. Legendární český gothic metal, který ale chvílemi působil jako projekt sebe sama, si mne nezískal, v klubu by to mohlo být zajímavější.

MASTERPLAN byli jiné kafe – nejen Roland Grapow si to, prakticky na domácím pódiu (ehm, se Slovenskem), užíval. Především ale Marthus! Je neuvěřitelné, kam se vypracoval (má neskutečně nahráno) a stejně jako u Titanic, i tady je vidět, že mu pro tuhle hudbu tepe srdce (a Titanic taky jede naplno, ten výraz! :)). A vlastně vždycky tepalo, průprava v CoF tak přichází jedině vhod. Ale chyba by byla opomenout zbytek sestavy – basák ze Stratovarius Jari Kainulainen a u mikrofonu slavík Rick Altzi. Set jsem stíhal tak zhruba od půlky a myslím že zazněly Crimson Rider, Back for My Life, Crystal Night, Soulburn a Crawling From Hell). Hegemonie německých kapel byla dovršena, a to i přes výkon následujících ANNIHILATOR, kteří to hrnuli stejně nekompromisně jako VR - King of the Kill, No Way Out, Set the World on Fire, Road to Ruin, Alison Hell, Reduced to Ash, Human Insecticide. A podoba je i v sestavě – i Jeff Watters je jedním z těch muzikantů, kteří ví, kam sáhnout pro dobrý materiál a Dave Padden je skvěle hlasově disponovaný. Annihilator jsou tak stále stejnou koncertní jistotou. Ač půl hodina po půlnoci, vedle na pódiu si to ještě mastili CONTRASTIC! Ano, zdržení je někdy dobrá věc – promotér největšího nejmenovaneho tuzemského festivalu u basy ví, jak si získat exkluzivní čas (kdyby to bylo na jiném nejmenovaném festivalu). Vizuální prezentaci naštěstí přálo i počasí, takže na párty dorazily i celebrity z Liars are Winners, prolistovali jsme si z novinky Libri Prohibiti a Píseň osamělého revolucionáře. A tímto pro nás festival prakticky skončil.
 
Neděle 29. 6. 2014

Neděle byla sychravá, únava se také přihlásila, takže jsme vyčkali pouze na WALLS OF JERICHO, kteří konečně donutili při American Dream několik odvážlivců provozovat v bahně circle pit. Jako poslední zazněla (a tady se uvaděč konečně nespletl) nová skladba Relentless, na podporu dětem postižených rakovinou. Respekt. Předtím jsme se nicméně velmi rádi podívali, jak stále dobře zpívá KAMIL STŘIHAVKA (& LEADERS, což jsou skvělí muzikanti Henych (Petr), Pavlík (Lukáš) a Martin (Ivan)) – nesmrtelná Vzdálená nemohla nezaznít, stejně cover Beatles Come Together, GI Joe a trochu symptomatická k celému dni - Když se snáší déšť. Mezi těmito dvěma byli se svým tradičním, zemitým hevačem zařazeni SISTER SIN, jejichž největší předností jsou nicméně zpěvaččiny přednosti.

Ale na béčku, tam se sešla naprosto epochální sestava! Jak jsem naznačil na začátku – milovníci pivního moku a tancovaček si mohli jedině vísknout. Ostatně posuďte sami, jaká to pro někoho mohla být jízda: Kern, Harlej, Alkehol (jejich Buráky jsme slyšeli skoro až u auta v Poříčí), Törr, Debustrol, Škwor, Tublatanka. Přečkat tohle jenom kvůli Trivium bylo nad naše síly, omlouvám se tedy těm, kteří si o těchto kapelách chtěli něco počíst.

I přes některé zmíněné nedostatky opět musím zdůraznit, že BFF je velmi pěkný festival – rodiny s dětmi zde mají vstup zdarma, chodit můžete po trávě bosky, aniž byste se báli, že si rozříznete nohu o střep, TOIek je všude dostatek a ani jedna není ve stavu nepoužitelném po první ranní hodině, ceny přijatelné a lidé příjemní. Uvidíme, co přinese příští rok.