Těžká záležitost tenhle koncert. Doyle neznám, Animals As Leaders mám rád, ale nezbožňuju a Between The Buried And Me poslouchám už tak leda z nostalgie. Přemejšlím, jestli jít, nakonec jo, všichni totiž jdou. Což je první věc, která mě překvapuje – v hospodě u Balbínů se k nám donášej (falešný) poplašný zprávy o vyprodání, před Rock Café postávaj poměrně objemný hloučky, při cestě do sálu cejtíš, že tenhle vzduch už prošel několikerejma plícema. Když si uvědomíš vstupný pět set, teprve doceníš, jak velkej hype okolo sebe Animals As Leaders maj, a to napříč všema metalovejma žánrama a sem tam i úplně mimo scénu. Otázka je, jak dlouho jim to vydrží.

Doyle neznám, a hned prvních pár tónů odhaluje proč. Metalcore obohacenej o melodický zpěvy a líbivý melodie, tady jsem jalovej a hodnocení milerád přenechám ostatním. Pro mě je zásadní zjištění, že v sále funguje klimatizace, takže je tam kupodivu dýchatelnějš než v předsálí, kde se triko trochu lepí na záda.

Animals As Leaders mám rád, ale nezbožňuju je. Neobdivuju na nich ani tak instrumentální výkony, jako spíš hravost a lehce zamyšlenou atmosféru, bez zbytečný pompy a pózy. To kapela naživo svým přístupem naživo potvrzuje, ale ke spokojenosti je stejně docela daleko. Na vině je tentokrát hlavně zvuk, kterýho jsem se obával už před koncertem. Ne že by snad hudba nebyla slyšet, ne že by nápady nebyly poznat, ale přece jen poslech Animals As Leaders je dost často právě o delikátní kombinaci hutnejch spodků a melodickejch vršků, na kterou naživo ne a ne dosáhnout. Zvuk moc chrastí, basům často chybí hloubka a přebejvá hlasitost, pivo dobrý, ale plave v něm utopená moucha. Zvuk se teda postupem času čistí a lepší, až poslední písnička konečně ukazuje potenciál týhle muziky naplno, konečně se
dostavujou sladký noty a nefalšovanej zájem. Problém je, že je to poslední písnička. Můžu se rozhodnout, jestli bejt potěšenej ze skvělýho závěru nebo bejt nešťastnej z toho, jak to mohlo bejt dobrý celý, nebejt opelichanýho zvuku.

Between The Buried And Me poslouchám už tak leda z nostalgie, a proto z mýho pera jenom hodně stručně. Patnáctiminutová kompozice je dlouhá doba a není jednoduchý jí utáhnout. Ačkoli se Between The Buried snažej do svý hudby narvat co největší množství různejch vlivů, pocit unylosti a vadnutí se po sedmi osmi minutách zákonitě dostavuje. Trefný je přirovnání k metalcorovejm Dream Theater, jen nevím, jestli je to pochvala nebo urážka. Z mýho pohledu spíš to druhý, protože BTBAM sdílej s hvězdama progresivního metalu hlavně vyčichlost. I určitej odliv lidí ze sálu ukazuje, že takhle rozmáchlý až nabubřelý kompozice možná nejsou pro BTBAM to pravý ořechový.

Z předešlejch řádků je asi jasný, že celkovej pocit z večera je někde mezi mírným potěšením a rozpačitým krčením ramen. Příjemný překvapení od Doyle nebo BTBAM se nekonalo, Animals As Leaders sice potěšili, ale očekávání nenaplnili. Chudá porce, ale aspoň ti nekručí v břiše. Nebo spíš: dobře ses najed, ale víš, že za hodinu budeš mít zase hlad.