Toho večera si fanoušci extrémní hudby museli připadat jak v Jiříkově vidění. Čekala je skoro tak nesnadná volba, jakou musí řešit televizní diváci každou neděli – je atraktivnější Talentmania na Nově, nebo ČeskoSlovensko má talent na Primě? Nechat se zlákat hydrogrindem CEPHALIC CARNAGE, sekačkou ION DISSONANCE, vysmátými Tasmánci PSYCROPTIC, vždy kvalitními Italy HOUR OF PENANCE a všemi chváleným objevem DYSCARNATE? Nebo hodit celou tuhle lákavou bonboniéru přes palubu a vypravit se místo do Klánovic do Matrixu na ANAAL NATHRAKH? Obojí slibovalo vytuněný výplach jak se patří. Nakonec nezbylo než přestat nad tím bádat a rozhodnout se srdcem. To moje mě táhlo víc do Matrixu na posledně jmenované birminghamské duo (na pódiu ovšem kvintet). Po tom, co předvedli na loňském Brutal Assaultu, jsem si tyhle usměvavé misantropní sympaťáky nemohl nechat ujít.
Akce má spád a švih hned od začátku, žádné zbytečné skluzy a prostoje, začíná se úderem osmé. Tuzemští předskokani LEGION a ISACAARUM byli vybráni s ohledem na styl hlavní hvězdy večera celkem vhodně. Obě vystoupení bych označil za jejich standard, Matrix není z hlediska zvukového vždy úplně ideální, ale čeští vyslanci se se svým úkolem popasovali dobře.
To, na co dnes ovšem všichni čekali, vletělo na pódium krátce po desáté. V tu chvíli vyniklo, jak krásný je v Matrixu nepoměr mezi velikostí pódia a hlediště. Zatímco pětičlenná kapela, pokud je jen trochu živější (a to jsou AN setsakra), má co dělat, aby se na jevišti nepobila, diváci si v rozsáhlé prostoře mohou užívat dostatek osobního prostoru metr na každou stranu (krom mosh pitu pod pódiem, samozřejmě). Je pravdou, že paralelní konání klánovické akce asi pěkných pár lidí odčerpalo (moderní kvalitní extrém zkrátka reprezentovaly obě akce; komentáře na internetu ze strany zhrzených fanoušků, kteří museli oželet jedno či druhé, jsou výmluvné). I tak si ovšem netroufám odhadovat, kolik že lidí nakonec ten večer dorazilo. Osmdesát, sto, stopadesát? V „tovární hale“ Matrixu se to špatně odhaduje. Škoda, domníval jsem se, že po absolutní smažbě, která patřila k vrcholům loňského Assaultu a kde se s nimi mohlo naživo seznámit pěkných par tisícovek fandů, si tuto partičku nenechá ujít více extrému chtivých lidí, zejména když cena vstupného byla relativně příznivá.
Kapelu ovšem (pokud to vůbec vnímala a řešila) nějaké počty publika vůbec nerozházely. Sice by se mohla tvářit namlsaně z loňského roku, kdy úspěch a ohlas dojal frontmana Davea Hunta téměř k slzám, ale jsou to prostě

profesionálové. Je příjemné mít před sebou nějakých sedm osm tisícovek, ovšem věřím tomu, že i kdyby na ně přišlo dvacet oddaných fanoušků, ANAAL NATHRAKH by jim odevzdali duši a dostali ze sebe vše, co umí. Tak jako dnes na Žižkově... Na to, jací jsou to „misantropové“, se usmívají jako sluníčka, všichni tradičně ve velmi civilním outfitu (na dobrý black metal opravdu není třeba mít stahováky, trny a tunu make-upu). Dave už má skoro „trademark“, že jakmile přestane vydávat obludné skřeky, tváří se na lidi jak milius a teče jak máslo v létě za oknem. K tomu docela povedená talk show s typicky suchým britským humorem. A když pak začne mžourat do playlistu na papíře, hodí do publika jevínkovský pohled a prohlásí něco ve stylu „žádnou z těch skladeb neznám, ale to je jedno...“, nemůžete nemít dobrou náladu. Tak dokonalá symbióza negativistické nenávistné zvukové produkce a pozitivního vyzařování jejích tvůrců, to se hned tak nevidí :)
Komunikace mezi publikem a kapelou fungovala skvěle, ANAAL NATHRAKH jsou v tomto ohledu naprosto ukázkoví. Oční kontakt všech členů s diváky, úsměvy, klábosení mezi skladbami, otázky do publika a pohotové reakce. Chvílemi to vypadalo, jako by AN úplně toužili zbořit hranici mezi jevištěm a hledištěm. Několikrát pozvali všechny diváky, kteří chtějí a kteří se k nim vejdou, ať si to s nimi užijí přímo na pódiu. Zprvu trochu ostýchaví fanoušci nakonec vytvořili spolu s kapelou na jevišti něco jako vagón pražského metra během dopravní špičky. O následném hromadném stage divingu ani nemluvě.
Po pár minutách se dění v Matrixu zvrhává v jednu obrovskou party, do které ANAAL NATHRAKH mydlí své fláky plné adrenalinu a testosteronu. První skladba, titulní hitovka In the Constellation of the Black Widow ze stejnojmenného posledního alba, ještě trochu doplatila na neseštelovaný zvuk (rozcapené bicí a poněkud nešťastně zanikající vokální linky, které jsou zrovna zde lahůdkové), ale velmi rychle se vše dostalo do takových hladin, kde to mělo být. Nazvučit technicky promakaný nátěr na pomezí (post)blacku, deathu, grindu, s prvky industriálu a noise opravdu není sranda. Snadno může vzniknout zvuková koule, ale tohle jsou tak dobří hudebníci, že bylo nakonec slyšet skoro každý detail i melodii, aniž by to bylo na úkor kompaktnosti, tahu a atomové energie, která čišela z celku. Opět nezbývá než vyzdvihnout ohromnou symbiózu divoké zvířeckosti i racionálně vymakaných struktur. Hlavní mozek ANAAL NATHRAKH, skladatel a multiinstrumentalista Mick Kenney, je podle mého názoru skutečným vizionářem,

který dokáže využít a propojit všemožné odnože a tradiční i méně tradiční postupy tak, aby vznikl zcela nový obraz moderního nadžánrového extrému. Pokud však přeci jen něco ten večer převažovalo, byl to black metal ve své nejprogresivnější a technicky nejzajímavější podobě, zároveň však překvapivě plný jasných melodických (až hitových) linek, které se v té rychlosti a rachotu vůbec neztrácely a vytvářely báječnou dynamiku v rámci celého toho nátěru. Hodinový průplach byl přesně tou akorát odměřenou dávkou, a když se pak AN nechali vytleskat k přídavku, Dave dal fanouškům na výběr mezi dvěma skladbami. Podle míry řevu byla zvolena When Fire Rains Down from the Sky, Mankind Will Reap as It Has Sown a kapela se svými fanoušky ještě na pět minut vytvořila jedno tělo a jednu duši, i když se před tím dušovala, že zrovna tuhle skladbu nemají nazkoušenou... Myslíte, že to bylo poznat?