Můj ideální koncert by se konal v nějakém malém poloprázdném klubu, kde by vystupovaly nějaké kapely z oblasti „zajímavého blacku“, které si budou uvědomovat, že dvouhodinový set je moc. Dobrý zvuk a absence („mladých nadějných“) domácích předkapel jsou samozřejmostí, stejně jako chudému studentíkovi dostupná cena.

Na Aluk Todolo a Menace Ruine dorážím chvíli po osmé a čekám. V K4 je dohromady asi pětadvacet lidí, na kterých je z velké části vidět, že přišli na metal (na jednom podstatně víc než na ostatních, ale o tom až později).

Menace Ruine naživo vůbec nepoužívají kytary, na pódiu mají jen dvoje klávesy, dva mikrofony a nějaké efekty toho typu, který se používá spíš v noisu, a ten se také po nástupu dvojice na pódium spustí. Valivou drone/noisovou masu tlačí do ještě větších extrémů zpěvákův řev. K popsání charakteru hudby se mi nejlépe hodí anglické „primordial“, cosi prastarého, prvotního, ještě neobroušeného. Ve druhé skladbě přebírá zpěv druhý člen kapely, zpěvačka Genevieve, a mě, ještě vzhledem k použitým perkusím, napadá: „Dead Can Dance žijí – a hrají noise.“ Na netu není snad jediná pořádná fotka Menace Ruine, takže až teď zjišťuji, že ten nádherný a výrazný hlas patří docela malé a nenápadné osůbce, která však přesto, bez jediného slova nebo nějakého podbízení se publiku, svého spoluhráče naprosto zastiňuje. Ze zbytku setu bych vypíchl ještě rytmiku tuším čtvrté skladby, která snad čerpala z nějaké minimalistické elektroniky. Jinak vynikající set prakticky bez black metalu a se spoustou noisu téměř všude, ať už v „The Angelic Process pasážích“ nebo spolu s čistým ženským zpěvem. Zničující koncert. Mimochodem, sklepení K4 je pro atmosféru Menace Ruine naprosto ideální. Potlesk odpovídá kvalitě, a právě teď se, zatím ještě neškodně, jen barbarským řevem, projevuje jakýsi potácející se viking.

Už od prvních momentů vystoupení Aluk Todolo je zřejmé, že s předcházející kapelou nebudou mít společného nic (vyjma kvality). Trojice seskupená kolem ze stropu visící žárovky (až ironické, vzhledem k tomu, že Aluk Todolo jsou indonéské rituály předků) jede prakticky od první chvíle na plné otáčky. Nekonečné opakování působí na deskách velice jednoduše, a pro basáka tomu tak možná opravdu bylo, ale bubeník (typický kudrnatý kníratý Frantík) se při těch rychlostech pořádně zapotil, což mu ale nebránilo v občasném ukazování očního bělma publiku. Kytarista, který by, až na brýle a výraz, výborně zapadl do druhé řady na Slayer, hraje nějak muzikálněji, méně špinavě než na deskách, takže atmosféra není tak silná, na druhou stranu ji však víc než vynahrazuje nehorázná zábavnost show, kdy pěkně razantně přikyvují do rytmu snad všichni. Taky na to kapela málem doplatila. Stále nejistěji stojící viking vytrvale útočí na stabilitu aparatury, sedá na pódium, padá basákovi do efektů, nedbá na domluvy tour managera (nebo kdo to byl), až to začíná vypadat na pěstní souboj. Což zpozoruje kytarista, přestane hrát, uklidní situaci, omluví se a začne song odznova. Závěrečný aplaus je opravdu mocný, přesto se přídavek nekoná – hádám, že kapela, která hrála celkem dlouho, ani víc nazkoušeno nemá.

Menace Ruine se mi asi líbili o něco víc než Aluk Todolo, každopádně oba dva sety letos těžko budou mít konkurenci. Můj ideální koncert.