Zlý časy pravidelně tvrdému jádru Marastu zabíjej jakoukoliv středovečerní kulturní aktivitu, ale po těžkém rozhodování jsem přece jen zvolil radši A Storm Of Light. Měl už jsem s nimi zkušenost na Brutálu a jednou v Madridu, obě dvě jen a jen pozitivní, takže očekávání nakonec převládlo nad osmnácti pípama a cestou na Palmovku a kolem tři čtvrtě na devět už rozepínám bundu a zapojuju se do davu v Modrý Vopici.
Právě hrajou Gospel Of The Future a musím říct, že jak rychle

jsem se zapojil, tak rychle odpadávám. GOTF hrajou špinavej, smrdutej, pomalejší hardcore, ale bohužel mu chybí nápady, a to naprosto. Během těch dvou písniček, co jsem vydržel, mě snad nezaujal jedinej moment. Neuvěřitelně monotónní šedej celek, kterej člověka otráví až na duši. Asi tak zábavný jako koukat se na zašedlou omšelou tvárnici. Jediný, co bych pochválil, bylo krásně špinavý nazvučení a masivní kamna v Modrý Vopici, takhle se maj pořádně vytápět kluby.
A pak už se začíná spouštět plachta na promítání, žádná plachtička metr na metr,

kdepak, pořádná plachta za celým pódiem. A Storm Of Light totiž zdaleka nejsou jen hudebním projektem, grafika je k vnímání jejich písniček pomalu stejně důležitá jako muzika samotná. Ono se není čemu divit, když hlavním mozkem kapely je Josh Graham, kterej je stejným dílem grafik jako muzikant a kterej má na svědomí obrázky k Neurosis. Právě proto mám při poslechu jejich materiálu vždycky pocit, že nějaký kolečko chybí, nějakej píst nepracuje správně. Jejich hudba roste s živým vystoupením doplněným o promítání o několik tříd nahoru, všechno je daleko intenzivnější a funguje daleko spolehlivěji. Snad až do tý míry, že už A Storm Of Light po živém vystoupení ani nebudete mít chuť vůbec z desky poslouchat, což se mi přesně stalo po vystoupení v Madridu.
Tentokrát už projekce nebyla zaměřena na polární reliéfy a mohutný mořský vlny (i když se kratší ústřižek taky pouštěl), pracovalo se hlavně s ohněm a všemožnou hrou se světlem a jasem. Nicméně výsledný dojem byl neméně působivý, takový výrazně tvrdší National Geographic, fascinující záběry přírodních sil a

živlů s hypnotickou, zatěžkanou muzikou (samozřejmě s odpovídajícím zvukem, hutným a masivním), husí kůže a chloupky vstávaj na krku. Masivní kytarový stěny, polořvanej medvědí hlas, dusavá těžká rytmika. Prostě sludge toho nejstriktnějšího ražení nachází právě díky projekcím duši a víří emoce tak silně, jak by po poslechu kotoučů stěží někdo čekal. A Storm Of Light jsou prostě projekt hlavně o živém hraní a po třech vystoupeních už si jen těžko dokážu představit, že by mě na pódiu někdy zklamali.