Obsidian jsou další služebně poměrně mladou kapelou z holandského Amstru, kterou asi ne každý bude znát, proto pár údajů. Kapelu jsem zaregistroval někdy před třemi lety na jejich demu, kdy si do stylového vínku dali technický melodický death metal. S tím by se až na ten přívlastek technický dalo souhlasit, protože jen kvůli pár vícenotovým riffům ještě není kapela technická; obzvlášť dnes, kdy vznikají kapely fantasticky instrumentující, se toto pravidlo potvrzuje. Ale co strejda Čas, kapela nezaniká, naopak pracuje, vyvíjí se, maká na sobě, tvoří a nechává na sebe působit okolní hudební průmysl, až dojde do stavu, kdy v roce 2006 hrábne do pěňeženek a nahrává (později i zveřejňuje) debut Emerging se zpěvákem Amethyst Sergem Regoorem, kdy svou škatulku poupravují na technický progresivní melodický death metal. Cd ještě v čerstvém Split Second Soundu smíchal a zmástroval Jochem Jacobs (Textures &

Sengaia, který o nich prohlásil „new breed of modern math-metal/thrashbands“), takže zvuková stránka je jak jinak parádní, ale Serge na to brzy mr..eh, odchází… a kapela zakrátko nabírá Robberta Koka z Disavowed a Arsebreed. Obsidian ale nemohou nalézt vydavatele (ani tulipány vždy nekvetou?), a zlom nastává až v březnu 2007, kdy okolo Obsidian začli slídit Rusty Cage, kteří Emerging uvedli oficiálně na trh již kompletně pře..atd Robbem K., který naň rovnou zaznamenal i své linky, aby kapela zněla aktuálně (podobně třeba jako Andromeda u debutu Extension of the Wish) a definici technický progresivní melodický death metal doplňují o slůvko polyrytmický; v dnešní době toť pojem populární.
Pokud jste dočetli až sem a historický úvod - jde o záměr - nevynechali, ač jsem o samotném albu nenapsal ani notu, již tak nějak můžete tušit, kam Obsidian zařadit. A mám-li pokračovat v nastoleném a samotnou kapelu z toho vynechat, uvedu čtyři bandy, kterými Obsidian ne smrdí, ale ke kterým se i hlásí: Scarve > futuro, ehm, jak jinak, Meshuggah (Obsidian mimojiné naleznete i na Nothing ;)) > matiko, Opeth > metalopiko, a, světe div se, Cynic > meloauro. Ale pokud se albem začnete prokousávat a nasávat ho, první, co si rozhodně řeknete, budou ‘deathmetaloví Textures‘. Ano, Obsidian, nejenže jsou z Holandska a spolupracovali na debutu s Jochemem, album samotné má s nám dobře známými Holanďany plno paralel.
Stejně jako Textures (letos o5 na BA!), i Obsidian se prezentují ne úplně komplikovanými, ale logicky složenými, příjemně poslouchatelnými a chytlavými songy, kde se spíš než na složité a úplně matematické riffy klade důraz na spád a dynamiku skladeb (pěkně to odsýpá) s rozvětvenými motivy propojovaného aranžérství a výraznou –zde se často proplétající– melodií/vyhrávkami (vliv Cynic je silný; krásně slyšet v Mirrored, Kobalt nebo Emerging - takový osobní Textures?), která je u této kapely opravdu důležitá; místy až kombinačního stylu The Armageddon Theories. Kapela ale využívá moderního vyznění a celkové práce s nápady, kdy se hojně využívá model ‘jedna kytara hází kila/riffuje/seká, druhá vazbí/podbrnkává/vyhrává‘. Z toho všeho asi

také plyne, že pro Obsidian není důležitá jen celková (i bohatá) kompozice, ale také atmosféra, kterou budují nejen emočními zvraty, kde vyniká fajn rytmika s všemožnými cinkrlátky, ale i prací se zvukem jednotlivých vyhrávek, kde se kytarové skládačky vypletájí, laškují a propojují zas zpět. Tak se Emerging dostane i do hladších poloh (žádný šminky; kotek aka kožená nohavice ale nezapomene zmínit tesklivě rockové sólo v Mirrored :)), přelévá se do emotivních (nylonová poloha „to jen větříček, Cynic, Gordian Knot a King Crimson“ v Emerging by i samotného VQ zasáhla silněji než Luna :)) či epičtějších výjezdů, ale rozjíždí se i riffové křížení (nejnasekanější parádička Vapours), sekačky jdou ruku v ruce s tappingy (Time) nebo znenáhla překvapí i síla Nevermore, neurvalost starších Soilwork nebo plošnost Hevyho Devyho. Obsidian navíc dobře časují, logicky a plynule přecházejí v nápadech, obměňují hlavní melodické motivy, mění jim doporovody a hledají cestičku jinam.
Naštěstí, jak jsem již naznačoval, Obsidian neužívají škatulku ‘moderní metal‘ (klidně překvapí i současně obaleným odkazem minulosti), nehrají si ani na Meshu-klon, ale považují se za death metal, což potvrzují i rychlejšími rytmickými výpady a kopakovými po(d)klady. Tím vším jasně proplouvá jasně identifikovatelný growl Robba, který výrazově jinak než v Disawoved protahuje slova, díky čemuž hlas občas zní až trochu smradlavě, bahnitěji… A čistým hlasem se místy ještě vkládá hlavní mozek kapely Sjaak; to už pak Txtrs vylézají i zpod koberce. Nemějte ale strach, Obsidian mají dost vlastních nápadů a jde zde pouze o podobné vyznění celkového zvukového koloritu.
Mám-li to shrnout, základem u Obsidian je zasekávaný a prošlapaný melodický deathrash, v sobě tedy zastřešující oblíbené točené riffování (tím určitě

Obsidian do škatulky moderních kapel patří), kontrastující k atmosférickým pasážím, kde si hrají s náladami. Rytmicky strukturované, ale nepřekombinované ani strohé riffy (sekající i ty thrashově kvapící - Kobalt) nepostrádající prudké rozjezdy ani vypiplaná zpomalení (Tsujigiri). Přičíst dnešní podpůrné prostředky od čistého zpěvu, semtam efektu, vrstevných kytarových vazeb, motání nebo akustických kytar, můžete je zařadit, krom některých již zmíněných, po bok současníků Hacride, Extol (tak jak to bude?), nebo Gojira. Tedy kapel, které se snaží vkládat vlastní invenci a pouze nekoukat zpřízněným kolegům vzad. A tím by Obsidian mohli být zajímavým tipem pro ty, jenž dnešní ‘polyrytmie‘ už tak trochu přestává bavit a třeba by okusili i něco melodičtějšího. A to je zde řeč o (death)