A je to tu!!! Hodní pánové z neúnavné firmy Relapse podarovali svět novým albem šílených chaotiků The Dillinger Escape Plan, které se zove Miss Machine. Ovšem, ne každý dárek se musí obdarovanému jevit až tak v pozitivním světle, které vrhalo nekonečné čekání–těšení (mám tucha, že nejeden štědrý večer zanechal hluboké rány na duši dítěte :-). Nechme se tedy překvapit, zda-li se po nedočkavé demolici obalu a krabice objeví blažený usměv, či hluboký zármutek…

V roce 1999 ukázali TDEP svým debutem Calculating Infinity, že hudba hraná na “rockové“ nástroje (kytara, basa, bicí) má pořád co říci v otázce vývoje a objevování do té doby neslyšených hudebních postupů – námel jak cyp. Následné jednorázové spojení geniální kapely s geniálním psychoušem Pattonem (Mr. Bungle, Fantomas, Tomahawk, Fait No More (r.i.p.), a kdo ví co ještě) nechalo vzniknout čtyřem parádním masakrům, které bylo možno zaslechnout z Irony is a Death Scene (2002). A nyní přichází “slečinka mašina“. Nejzásadnější (a ne jedinou) změnou je nový zpěvák Greg Puciato, v kapele se nachází od roku 2002 a nahradil dřívějšího řváče Dimitri Minakakise (nebo jak se to skloňuje :-). Jeho zpěv, ano, ano, jeho hlasový projev se neomezuje jen na čiré řvaní a skučení, ale i na !melodické! zpívání, které bych u TDEP nikdá nečekal. Zprvu se objeví v náznaku “refrénu“ v třetí Higway Robbery, We are the Storm dodává ještě více prostoru, aby v Setting Fire to Sleeping Giants a Unretrofield propuklo v plné míře. Právě poslední dvě jmenované jsou skladby, které by asi nikdo nepředpovídal, jednoduší struktura, až hitový potenciál. Forma zpěvu mi připomíná již zmiňovaného Mike Pattona. Že by zdroj inspirace? Dalším vybočením je pátá Phone Home, elektro-industriální továrna, ne nepodobná repertoáru Nine Inch Nails. Možná jsem až moc očekával podobné album debutu, a proto jsem tyto změny nesl při prvních posleších nelibě, leč při dalším zkoumání jsme si v nich našel jisté zalíbení. V globálu to kapela nesmaží neustále jak splašená kobyla, ale dokáže i zvolnit a tím pádem vzniká prostor pro emo pasáže. Otázkou je, zda tím maličko DEPky nezapadají do přijatelnějšího hudebního projevu. Asi zapadají. I přes jisté zvolnění se fanda krkolomných paleb a rozbouraných aranží nemusí bát. Miss Machina nabízí parádní jízdy, jak to umí jen oni - Panasonic Youth (na tuto skladbu se točí, možná už natočil klip), Sunshine the Werewolf (se smyčcovou vsuvkou a alternativnějším koncem), Van Damel, Baby’s First Coffin a Perfect Design.

Na desce je i jedno 52 sekundové pazvukové skřípání, které je pojmenováno Crutch Field Tongs a je ve své podstatě zbytečné :-). Panové z “Plánu útěku Dillindžra“ jsou pořád sví, nepředvídatelný vývoj skladby, zdánlivý chaos, zvrat za zvratem, řezavý kytary, sekundové bláznoviny, stopky. Jen si dovolili do této směsi přidat nějaké to zvolnění, nějakou tu melodičtější vyhrávku, elektronický podklad, melodii. Důležité je k téhle desce přistupovat s vědomím, že nechci další Calculating Infinity. První poslech může způsobit šok, ale při opakovaní se pocit uspokojení dostaví.

…zprvu trpké se zdá… :-)

Na stránkách skupiny jsou ke slyšení palby Panasonic Youth (pěkná parafráze na špinavce Sonic Youth :-) a Baby‘s First Coffin, které však zastupují v playlistu Miss Machine tu “standardnější“ tvář.

Tak, a teď