Tak je tu máme opět zpět s novou deskou. Všichni známe Sepulturu, není nutné představovat, ale přeci jen pro toho, kdo moc dění kolem kapely nesleduje, jedna razantní změna se udála. A-Lex je první deska, na které se nepodílí ani jeden z bratrů Cavalerovců. Igor odešel po minulé desce Dante XXI, na tour ho musel nahradit nejdříve Roy Mayorga, aby pak následně natrvalo zabral místo na bubenické stolici rodák z Belo Horizonte Jean Dolabella. Věru nebyl to špatný krok, nikdo nemusí mít obavy z nějakého poklesu bubenického standardu Sepultury.

Pokud dobře počítám, A-Lex je dvanáctý oficiální řadový počin kapely a pátý po odchodu Cavalery, ale jak už bylo zmíněno výše, není tam ani jeden Cavalera, má tedy smysl udržovat takové statistiky? Nemá, kapela za ta léta prošla s Derrickem obrozením. Už je nebaví tvořit jen „obyčejné“ desky a tak od Nation, po Dante až k A-Lex je hlavní myšlenkou tvorby koncepce příběhu. Jeden Národ, příběhy Božské komedie od Alighieriho až ke kultovnímu, násilnému, Mechanickému pomeranči. Je to znát, i když zprvu se vám mohou skladby zdát pro Sepulturu běžné a rutinní (ony jsou, zvyk je železná košile), ale je z nich cítit onen odér toho hnusu hlavního motivu.

Oproti Dante XXI jsou skladby víc těžkopádnější a hůř se na nich hledá hravost-lehkost sepulské rytmiky, i když (opět) tam je. Skladby jsou více zapasovány do sebe a jejich vytrhnutí z kontextu může být, až na pár výjimek, matoucí. Výjimkou jest první připravovaná klipovka We´ve Lost You (zde živě); hraná ve středním tempu, jenž je stálou domovinou především pro delší skladby Sepultury už od dob Nation a svým způsobem mi novinka právě Nation připomíná. Jsou tu stejné postupy, jak hudební, tak i nezaměnitelný Derrick, který zpívá, řve a tiše vypráví. Opět je ale A-Lex trošku dál, nebo jinak, opět je rozeznatelný od ostatních desek. Už na Dante zněl zvuk Adreasových kytar hrubě-syrově a na novince to při volbě tématu hraje prim, na druhou stranu, i když se Andreas snaží, seč může, některé skladatelské „zlozvyky“ prostě nezmizí a tak určité skladby či místa mohou znít až okatě opakovaně, což při délce desky (54 min) je problém. Vymanit se z bludného kruhu se dá pomoci hostí. Na „orchestraci“ desky byl přizván Alexey Kurkdjian a s jeho pomocí vznikl klenot desky Ludwig Van, pět a půl minutový trashcorový opus prošpikovaný orchestrálními motivy z původního soundstracku. Tahle skladba vám utkví v paměti a myslím, že si jí i často pustíte samotnou. V různých stavech mysli nebude totiž lehké vydržet celou desku až k této skladbě, dvakrát jsem to musel vypnout a to především ve střední části desky.

Tím se dostávám k jádru pudla. Cením si hodně toho, že Sepultura na to jde tak nějak nekonvenčně, má snahu o koncepční-příběhové desky, témata si nevybírá zle, ale příště ubrat z času a pro jednou se vymanit ze středního tempa skladeb. Jednoduše řečeno udělat to víc poutavější, něco, co udrží vaší pozornost až do konce. Subjektivně jsem hledal klady, objektivně musím přiznat zklamání… za 7 (a to s pomocí hezkého atworku a designu alba).