Po temným, monotónním White Chalk se PJ vrací s deskou, na který se dala dohromady s Johnem Parishem. A Woman a Man Walked By se vrací zpátky k zábavným kreativním písničkám protkaných těžkou poetikou, jak už to od těhle dvou znáš z předchozího počinu.

Znova přicházej s krátkým albem, kde najdeš hudební experimenty od koketování se všemožnejma country nástroje až po divný vokální variace PJ Harvey (obzvlášť doporučuju soustředit se na psí hlásky v Pig Will Not).

A Woman a Man Walked By má bohatou strukturu. Stačí porovnat písničky mezi sebou a nenajdeš dvě, který by se podobaly. Začíná se klidnou vodou, jednoduchý vyznání lásky, následovaný skokem ke country k pobavení, potom polomáčený kousky lo-fi zoufalství a celý to zakončuje brutální feministickej nátlak. Z těch pár písniček si na albu okamžitě zapamatuješ dvě, tři a začneš si je nevědomky pobroukávat při procházení se ulicema (pravděpodobně se smyšlenejma textama).

Všechny tyhle části se krásně slévaj dohromady do punkovýho folk kotlíku. Co tě okamžitě začne hlodat je, že už si tyhle písničky někde slyšel. A taky že jo, stačí se podívat do polic, najít Dance Hall at Louise Point a dostaneš ty samý aranže, znovu si poslechni Rid of Me a najdeš ty samý vokály. Navíc i poetikou protkaný texty pojednávaj o těch samejch věcech, o kterejch Polly Jean zpívá už víc než dvacet let. Pořád města, pořád nenafintěný holky a pořád zoufalá láska.

Na konci budeš šťastnej za návrat tohohle výkonnýho páru, za měsíc za dva na něj zapomeneš, hodíš na rostoucí hromádku s nápisem nahrávky PJ a budeš čekat až zas něco velkýho vydá.
 
Přeložil kotek.