Druhá deska marylandských Periphery byla mezi fanoušky jednou z nejočekávanějších událostí. A nejen sezóny, ale pro jejich urychlovačem částic nabytého kultovního statusu průkopníků moderního djentu i období předchozích dvou let. Valná část fans totiž, troufám si tvrdit, očekávala vyměknutí a směřování kapely spíš po přístupnější cestě. A napovídat by tomu mohla hned úvodní Muramasa - částečně se dá říci ano, ale k tomu se dostaneme. Podstatné je, že hned na první poslech je slyšet změna.

Zaprvé zvuk. Ten je jemně uhlazenější (čistší), ale zato údernější, ostřejší a nebasuje tolik, kytary se v hutných tónech nepřebíjejí, naopak jsou, v momentech, kdy hrají společný motiv a utváří hradbu, vedle sebe rozeznatelné jak struny na hmatníku. To se ovšem netýká momentů, kde se rozjíždějí a tvoří jiskřivé paprsky emocí a tkají pavučiny barev, v těch budete mít problém zaměřit, kdo co dělá a hraje. Ale to vám bude stejně jedno, protože o to v těchto pasážích vůbec nejde. Hlavně že je vše slyšet.

Zadruhé zpěv. Ihned od prvního otevření Sotelovy sanice je slyšet, jak ten kluk šel kvalitativně strašně moc nahoru. Upevnil a zjasnil tón, nejspíš pravidelným koncertováním se mu vykreslila i barva a rozšířil rozsah, občasně se nebojí přecházet ani do falzetu (Ji, Have a Blast) a dokonce použít prodechnutá slova, skvěle frázuje (Scarlet) v jakékoli poloze – tedy i řevu. A refrény? Ač jsou na můj vkus někdy až moc sladké (jé, to zas v diskuzi bude mňoukacích keců), mají vždy skvěle vymyšlenou linku a v muzice nepřečnívají. A i když si svou dávku pozornosti strhávají, jsou zpěvné.

Zatřetí muzika. A tu, i když se jí jdu věnovat až na místě posledním, samozřejmě předsazuji před vše ostatní, ale věnovat se jí budu nejvíce. V momentě první skladby - Muramasa počítám jen jako intro, byť hrané - Have a Blast Periphery zároveň tak nějak odkrývají vše, čím je nové album příznačné. Složité pasáže kontra ty chytlavě melodické kontra, a fakt to asi nechci vyslovit, vynikající zpěv. Je očividné (jakože slyšitelné) výraznější odpoutání se od djentu a mathcorových hlavolamů a je citelná inklinace k melodičtější podobě progresivního – místy až technického – metalu, kde se naplno vyřádí všechny tři kytary – melodicky, harmonicky i rytmicky; vybavují se mi SikTh. Have a Blast, mimochodem snad nejlepší skladba alba, dle názvu nechává vyniknout i blastbeatům, které Periphery dost sluší (uslyšíte je pak drobně ještě v několika skladbách), tak jak se tomu na debutní desce stalo v Zyglrox. Celá muzika ale samozřejmě má silný rytmus a hodně groovuje, sekačky ani djentové pasáže nevymizely (masážní úvod Ragnarok s Halpernovými kotly) a stále dominují, nicméně oproti debutu, ne že by šly vyloženě do ústraní, již Amíkům netvoří základní stavební prostředky. A i když to tak vyznít dle předchozích slov nemusí, došlo ke zpřehlednění ne na úkor úbytku složitosti, od které, zdá se, na první poslech (na první poslech!), trošku upustili. Periphery se tentokrát více věnují celkové stavbě písně, jejímu náboji a, nečekali byste, atmosféře. Efektivnějším začleněním akustických kytar zapojují ambientnější polohy a synťáky zas nádech vyloženě progové kapely, častým využitím skočně post-hardcorové přímočarosti (Scarlet, The Gods…) hudbu zas přibližují i těm, kteří by ji normálně ne(po)brali. Ale pozor, i přesto posluchač v Periphery II musí víc hledat, jít víc pod povrch, protože nic není odhalené na první poslech a skrývá se tu toho hodně.

Takže? Kapela okolo Mishy Mansoora nestojí na místě a stále platí za pilíře žánru. Ta novou desku zpřehlednila i za cenu neztracení náročnosti a mohutný a čistý sound, skvělý zpěv a fantastická dynamika a agresivní a presto titěrná Halpernova hra z ní dělají jeden z hudebních vrcholů letošního roku. Debut pokořen.