Stává se vám někdy, že se při popisování hudby snažíte nalézt co nejvhodnější vyjádření, přepisujete, volíte různá slova a stále to nakonec není ono? To je právě tento případ. Nu, co naplat. Tak tedy bezelstně a bez přesahů.
U Napalm Death byly popsány kilometry papíru, a i když je jejich produkce maximálně extrémní, nedá se říct, že by byly popsány nadarmo. Když pominu fakt, že se kapela v polovině osmdesátých letech zmítala v porodních bolestech pokusů o jakýsi extrémní punk, proč ne, když beru v potaz věk pubescentů, na sklonku léta páně 86-87 se přece jenom sešla cháska, která se dokopala skutečně k historickému milníku. Skutečně nemá cenu rozebírat Scum, jedno je však jisté: v té době se kolem Napalm Death motala řada mozků, které svůj talent dříve či později dali najevo. Carcass, Scorn, Godflesh, Cathedral. Sestava se pak na dlouhá léta ustálila a kapela se i v jasně daných žánrových směrnicích dokázala pohybovat s lehkostí sobě vlastní. Fear, Emptiness, Despair či Diatribes.......grindcore? Na to zapomeňme. Feel Sorry for Fanatics – když už si vleze na jedno pódium Barney a Dream Theater. Trojice návratových desek v čele Enemy of the Music Business by nakonec nemohly vzniknout bez předešlého období „experimentování“. Industriální HC lázeň v podání Napalm je vskutku unikum, navíc, do toho momenty jak vytržené z doby, kdy byl metal na MTV ještě rutinou.
Poslední deska z letošního podzimu nazvaná Smear Campaign se zdá být jakýmsi kompilátem všeho dosavadního snažení okořeněná nečekanými momenty (klávesy, ženské vokály). Rychlost, s níž začínali, valivá střední tempa z dob The World Keeps Turning, mnoho inspirace najdeme na obou Leaders Not Followers, kde si Angličané zavzpomínali, tedy jinými slovy přímočarost a nasazení. Nutno říct, že po smrti Jesse Pintada se neodmyslitelně vkrádá nostalgie a melancholie z toho, že všechno jednou musí skončit. Jako i já, jenž předávám slovo panu DMC…