Takže. Je rok 2009. Jen těžko lze mluvit o tom, co je a není experiment, co je a není avantgarda, aniž by to neodpíchlo neuvěřitelně nudnou debatu se zcela závratnými závěry. Dostali jsme se konečně do doby, kdy můžeme poslouchat, co je libo, ovšem (!) za to musíme trpět hanlivé urážky, ať už teda posloucháme cokoliv.

Takové budoucnosti a i jiných paralelních se lidé jako Fred Frith nebo Lindsay Cooper obávali, když startovali sklonkem sedmdesátých let hnutí RIO. S uvědoměním toho, do čeho padají sedmdesátá léta, odvrhli potřebu se zalíbit, byť jen aspoň minoritní části populace, a naopak hleděli tvořit něco, co zůstane veřejností tak opovrženíhodné, že se tím nebude nikdo na vážno raději zabývat. Naprostá svébytnost světa rockové opozice je dodnes paranormálním jevem a stejně tak i dodnes fungující kapely kolikrát vypadají jak z jiné planety.
Konkrétně asi málokdo poběží pro novinku kanadských Miriodor hned jak dočte tyto řádky. I když se jejich hudba tak ješitně nechlubí svou jinakostí (jako to bezostyšně dělají Art Bears, či Henry Cow…), je pozvolná fůze jazzu a progu v čistě komorním duchu vzájemné tolerance nástrojů přec jen náročnou posluchačskou eskapádou. Považme, melodie i rýsované motivy se chovají jak retardované – zprvu naprosto náhodně poskakují, pak zase utíkají do neznáma, kompozice jednotlivých skladeb neuchopitelné, školka na výletě hadr, skutečně! Sem tam nějaké to vybrnkávání, a když už se zdá, že by mohlo vybrnkat něco konkrétního, tak do toho vjede poplašený sampl, trumpeta nebo úchylný vokál.
Vůbec, dlouhodobá role Pascala Globenského v kapele je silně diskutabilní. Otravný syntetizátor neustále narušuje fakticky cokoliv a kdykoliv, tu je to nějaké pípání, tam zas podivné klapání. Typické v titulní Avanti!, ta graduje gilmourovsky procítěným sólíčkem a do toho nějaké schizoidní pazvuky a

nerytmické bicí (i když zde by se asi lapači arytmií hádali, jsa hudebně nevzdělán, nechám toto koňovi). Chudák David. Podobně tak je hned úvodní deprese Bewitched doslovně potracena pomateným pípáním jak z epizodních nahrávek Kraftwerk. Takhle se to nese celé dílo, jedna část orchestru se snaží hrát a druhá vymýšlí milion a jeden způsob, jak jim tu snahu pokazit. Chvílemi to připomíná souboj dvou hudebních encyklopedií na život a na smrt, vítěze ovšem nepoznáme, dvě strany vždy ruku v ruce padají tváří do prachu.
Jedinou oázou klidu je tak majoritní část pětky To Be Determined. Ano, vážení pánové a dámy, máme tu vážného adepta na soundtrack ke Kouzelné Školce! Zfetovaná Majda upadá za zem i s Františkem nataženým na předloktí, kameraman toto škodolibě zachytává, režisér zvrací v rohu. Tak krásná věc a tak poničená, barvy by přitom seděly (taky se na to díváte?).
Zajímavé album, tohle Avanti!, z řady předchozích eposů vyčnívá zřejmě nejkonkrétnější produkcí a zvukem jako takovým, bohužel bude v encyklopedii zapsáno taktéž jako nejpomatenější počin Miriodor, hned po boku Mekano. Pokud jsem někdy v minulosti prohlásil, že Miriodor můžou představovat vhodnou bránu do světa RIO, beru tato slova zpět, zdá se, že jim na stará kolena hráblo v

makovici. Za jediné velké plus alba se dá považovat skutečnost, že dojem z alba přesně odpovídá dojmu z přebalu, pokud se vám tedy nelíbí obal, Miriodor zavrhněte. Nebo můžete jejich hudbu užívat místo drog, to taky docela dobře funguje.
S takovou zůstanou navždy v opozici… díky Bohu za to!