Norsko! Norsko! Norsko! (už abych měl konečně ty Source of Tide!!!)
Hodina alternativního metalu právě začíná. Je to další jedinečná ukázka tvorby norských hudebních myslitelů. Sednout a napnout uši! Minutový vstup do této smyslné parády je protknut mnoha překrývajícími se výkřiky a zvuky. Hned v následující porci mám pocit, jakoby tuhle věc nahrávali lidé uvězněni či spoutáni na nějakém velmi nepříjemném místě. Přitom ve své hudbě ukazují tvář příjemnou i pěkně agresivní. Bicátka pracují tak, jak jsme u Norů zvyklí. Slyšte, jak se zhruba uprostřed druhé skladby skvěle vrství údery a máte jasno. Zpěv Agnete Marie Kirkevaag prochází recitací a graduje do vypjatých, teskných poloh, aby vzápětí zařvala nasraně ze všech sil. Skvělé. Basa na pozadí bručí a prsty časem začínají hrát nádhernou melodii. Zase ty skvěle vyvážené bicí. Kytara se svým zvukem zjednává pořádek a její struny se zařezávají hluboko do mysli. Ve čtvrtém kousku se držíme základní melodie, kterou několikrát rozvedeme a rytmiku změníme, vrátíme se nohama na zem. O pár minut vpředu kytary kvílí chvílemi naprosto geniálně a Mads Solås si s bicími na moment stejně tak dobře pohrává. Těžkotonážní metal, pohlazení z dívčina hrdla. Čím více posloucháte, tím je to lepší. V šesté kompozici znovu neomylně kapela potěší perfektní melodií a nápady. Jedna pecka za druhou, ve kterých se s Vámi nikdo nebude mazat, jen útočit na smysly a pocity. Roztáhlá osmiminutovka, po ní nejdříve zdvojený zpěv v poklidném tempu a potom basa cosi povídá, předchází totiž mohutné kytarové hradbě. Vše se valí s drtivou silou. V předposlední sondě do norských duší skupina hraje tak, že ji náhle napadne hrát něco trochu jiného a ještě jednou o kousek dále, přičemž závěr skladby je vynikající a byli by schopni na něm klidně postavit jinou, samostatnou věc. Poslední ukázka je téměř desetiminutové vyvrcholení báječného zážitku, kde si v polovině kapku oddechnete, poté zas pozor velký dáwatt musíte. A cover alba je mimochodem super.
Nezbývá než se spokojeně pousmát.