Vrchní katatonici opět zaznamenali, přes veškerou ztuhlost nedovolující se hýbat a hovořit a ztrátu kontaktu s tím naším super krásným, extrémně milým a v neposlední řadě vysoce laskavým světem, všechny své iluze a fantazie na osmou desku s názvem Night is the New Day. Tentokrát však předpokládám, že byli maličko pod vlivem medikamentace, neb žádných silnějších zhudebněných obrazů z krajin šílenství, deprese a smutku se nedočkáme. Jasně, Katatonia se už bude vždycky potýkat se svou výjimečnou minulostí, kdy jednoznačně držela v rukách oprátky k okamžitému použití a nejedno uplakané stvoření přísahalo vlastní krví na útěchu jejich ostřím. Není lehké opět a opět překonávat sami sebe, není lehké být přes veškeré nasbírané zkušenosti pořád jedineční a k tomu mnohdy není vůbec lehké přesvědčit posluchače žijící v minulosti, kteří se i v přítomnosti koukají neustále jedním okem zpět. Žel se k nim tentokrát trochu řadím i já.

Katatonia určitě natočila skvělé album, kterému v podstatě nelze nic vytknout, je instrumentálně přesvědčivé, chytré, dokáže zaujmout, být příjemnou společnicí nebo příjemným společníkem v jakékoliv situaci. Je skoro až tak dokonalé, až je to na obtíž. Tak dokonalé, až jakoby ztrácelo to hlavní, a to splynutí, které vám sevře srdce, kdy zaryté špinavé a neostříhané nehty porušující srdeční stěnu zanáší infekci totální beznaděje s následkem smrti vlastní rukou do celého organismu. Uhrančivou krásu nedělá dokonalost, ale malý milý odlišnosti, který se však můžou mnohdy zdát většině nehezký. Mám z Night is the New Day pocit, jako když nějaký nízkorozpočtový film dobude zaslouženě pozornost filmového publika svou originalitou a ohromnou duší příběhu a ne předpokládanou stoprocentní technikou, který je později pro svůj úspěch opět natočen s bombastickou produkcí, ale ztrátou těch malých vad a nedostatků žel ztrácí taky to nejdůležitější.

Night is the New Day není přes veškerý předchozí věty nějakým průserem či něčím, nad čím by člověk neměl ztrácet čas, ba naopak, je to skoro tucet velmi fajn písniček, který mají zasloužené právo na existenci, žel to je tak nějak všechno. Prostě písničky, i když skvělý písničky vedený jistou rukou a muzikantskou inteligencí. Samozřejmě, veškerá kritika je vázána v kontextu tvorby samotné Katatonie, kdyby takovéhle album natočila nějaká neznámá kapela, tak věřím, že jsou pěny ódy nešetřící superlativy.

Určitě jste zaslechli či se někde dočetli, že Katatonia tentokrát až moc často koukala přes rameno do tábora spřízněných kolegů Opeth a vstřebala tím tak do své nové tvorby některé typičtější prvky charakteristické pro Opeth. Ale ju, je to tam, ale nenapsal bych, že to je nějaký velký kopírovaní, jen lehčí ovlivnění, které mně osobně problém nedělá, spíš je mi líto jiných věcí. Sečteno a dvakrát podtrženo, moc příjemný a milý písničky, žel bez větší přidané hodnoty.

PS: Poslední zprávy hovoří od ochodu bratrů Norrmanů, smutné, ale pravdivé.