Není tomu tak dávno, co jsem byl uchvácen z debutu Grotesque Through Incoherence a už tu máme další pokračování. Utopia City mě dostala do kolen v mnoha ohledech. Ať už ohromná zábavnost a nadhled, který je z desky cítit, nebo technická preciznost a ohromný skladatelský um. Materiál to byl a je velice našlapaný a po delší době mě něco opravdu posadilo na prdel. Nyní zde máme další desku zvoucí se One Thousand Blasting Words a hned úvodem podotknu, že na prdeli sedím znovu. Nevím jestli jsem se do těchto francouzů bezhlavě zamiloval a žeru jim každou kravinu, nebo jestli jsou opravdu tak dobří, protože tahle deska je pro mě bez debat jednou z placek roku. Kombinace brutality, techniky, experimentů, vše uděláno s lehkostí a nadhledem, navíc i s potřebnou dávkou sebeironie, taková směsice se nevidí tak často, alespoň ne dobře udělaná, ale to One Thousand Blasting Words určitě je.
Hned z úvodních tónů je cítit ohromný vliv dnes tolik moderních techno-sekaných corových záležitostí, přesto jsou GTI sví, nekopírují a tvoří něco naprosto jedinečného. Už jen netradičně znějící vokály, které jsou bezpečně identifikovatelné. Pak taky pro GTI typická hravost, s kterou mění jednotlivé nálady, intenzitu a vůbec celá struktura skladeb je neuvěřitelně pestrá a bohatá na různé melodie (od těch jasně hitových až po psycho-nervní vyhrávky). Stylově někam GTI zařadit je opravdu úkol více než nesnadný, protože oni si opravdu dělají co chtějí, pohrdají nějakými zažitými pravidly, nedej bože nějakými hudebními šablonami. Jsou svým vlastním pánem a s velkou dávkou humoru a s francouzskou noblesou

spatlávají skladby z tak na pohled neslučitelných a nesmyslných ingrediencí, až to nakonec všechno parádně funguje a dává smysl. Pokud už s GTI máte nějakou zkušenost, pak už vás určitě nemůžou překvapit pasáže, kdy se z death/corových sekanic přejde do mezihry, která jako by dává tušit nějaká hip hopová jatka, úchylné a totálně zvrhlé klávesové melodie nám už vykouzlí jen blažený úsměv, ale ani na této desce není nouze o překvapení a přesto, že jsem si myslel, že jsem po důkladném poslechu debutu připraven a nemůže mě zde nic dostat, mýlil jsem se. Hned první skladba mě dala jasně najevo, jak naivní jsem byl. Čekal jsem moc, ale když z intenzivního uřvaného náklepu plynně přejdete do pasáže, která by se hodila tak na nějakou farmu strýčka Donalda, šel jsem do kolen. Ano, i po několikáté mi tato pasáž vykouzlí potutelný úsměv, ovšem ne na dlouho, protože v zápětí si uvědomuji, že už se jede vážně a pomalé valivé pasáže mě opět porcují a když se pak přidá skvělý hypnotický motiv na kytaru jdu do kolen opět. Soundsuckers, začínající „divnými“ klávesami přejde do výtečné nakládačky a následná „houpavo/sekaná“ pasáž mě svým kytarovým motivem opět zabíjí a co byste asi čekali pak? Opět sypačku? Kdeže, troška francouzského hip hopu, dochuceného jak jinak než zcela mimozemsky znějícími klávesami nikomu neuškodí a pak si dáme Mejdny, jó, pořádný šlapavý hevík s potřebným sólem a jdeme zas klepat řízky. Kuurvaa, to jsou jatka!!! Tuhle skladbu prostě miluju.
Řekl bych, že se začíná tvořit něco jako GTI styl, který sice zatím vyznávají jen oni, ale za to se musí nechat, že se velice reálně tvaruje. V jejich tvorbě je hned několik charakteristických rysů, které jsou prostě ihned rozpoznatelné od všeho ostatního. Okamžitě poznáte jejich rytmiku (i když nepřináší nic nového, vše už tu bylo, ale je to tak ňák osobitě poskládané, že prostě vím, že jde o GTI), vokály, které jsou také bezpečně identifikovatelné a o nejrůznějších úchylných vsuvkách a melodiích ani nemluvě. Ten technický metalový a corový základ je sice velice stabilní prvek nové desky, ale řekl bych, že ještě více přibylo různých pitomůstek, které poslech oživují, nás udivují, baví a u srdéčka zahřívají, jako jsou například filmové citace a nejrůznější hlášky, pasáže s operním zpěvem v pozadí, elektronické podklady skladeb a hip hopové beaty, skreče, disco pasáže, nebo jen vyloženě vtipné pasáže, kde si zahráli na romantického popového zpěváka, kterému navíc i svým dojemným sólem fungujícím jako „kundolap“ vypomohla i kytara (Sunlight).
Žeru na Groteskách všechno, vyřvané vokály, corové i metalové pasáže, sekanou rytmiku i náklepovky, klávesy i elektronické vsuvky, poklidné i zabijácké pasáže, žeru tu intenzitu a to, že vše drží pospolu a nedrolí se, žeru tu vyšinutost, nekonvenčnost, humornost (to zhruba v polovině Shame má být jako co? :-)) a nejvíc žeru ten nadhled a lehkost, kterou v sobě prostě ti pacholcí mají. Tohle je bez debat...

P.S.: A já si až po několikátém poslechu všiml, že jsou názvy všech skladeb od S :-).