DYING PASSION - Absorb

recenze
bizzaro
Hodnocení:
8

review_1422_px2

Jsem rád, že za poslední dobu se ke mně dostalo několik domácích alb, jež naznačují, že se z letitého bláta dostáváme konečně nahoru. Čím dál častěji se setkávám s kapelami, které skutečně dozrávají, udržují se ve střehu a stávají se světové scéně konkurenceschopnými. A to ať se jedná o zvukovou podobu, která dává kapelám šanci, že zaujmou-li, posluchač album opravdu bude poslouchat a neodloží jej, nebo pak samotný (a důležitější) hudební obsah. A mezi tyto zástupce právem – minimálně už od předcházejícího alba - náleží i šumperští náladotvůrci Dying Passion. A o tom, jak se prakticky z klasické doomovky stali vyspělým tvrděrockovým (metal bych zde asi již nepoužíval) tělesem, toho již bylo napsáno, proto pojďme k novinkovému albu.

review_1422_px3

To je hodně emocionální a plochové a na první poslech se také asi bude zdát, že se místy trošku táhne. Ne že by snad nudilo, ale sextet snad místy lehce zapomíná, že hudbu tvoří (nahrává) také pro posluchače a ne jen pro sebe samotné. Občas se sami v tom svém světě zasní, stopáž se lehounce natáhne, nicméně o chvíli se zas ze sna proberou, aby (pokud se nastalou změnou nevrací zpět k původnímu motivu, což se lehce nepovedlo v deváté Journey to What is Due) posluchače vytáhli ze stavu zkoprnění… zasnění. Jenže další poslech prokáže, že toto se může stát v případě jednoho a navíc jen podkladového poslechu. Po něm se karty obracejí. Tedy to, co se předtím snad zdálo jako negativum, že sextet hudbu tvoří pro sebe samotné, a říkali jste si snad o změnu, se naopak prokáže stránkou silnou. DP jsou samozřejmě také posluchači a (inspirační) větřík, jenž navíc úspěšně nenapovídá, odkud případně vyvanul, do plachet své loďky foukají dle vlastních představ, preferencí a chutí.

Ty nejsou nijak nerozkódovatelné a do žádných komplikovaných směrů a vztahů se nepouštějí. V praxi to znamená, že většina skladeb má hlavní motiv (ať sloku či refrén), kterému družina okolo Standy Jelínka podvoluje jejich průběh a jak roztomilá štěňata si se svou hračkou, v tomto případě skladbou, dokola pohrávají. Kytary Standy a jeho kolegy sice nehrají žádné složité spletence, nicméně do puntíku si hrají se samotnými podpůrnými linkami (tu „kachní“ podkladovku v úvodní věci bych vyzdvihl – i super aranže, plochy, klavír a tesklivé sólíčko), tóny, jejich zněním typu „jak, kdo a s kým“ a ačkoli jsou v muzice DP vůdčí, nikomu neutrhávají od huby a jako výletní loď udržují hlavní kurz a směr plavby tak, aby si i ostatní plavbu užili, aby všechny nástroje ve větších či menších vlnkách mohly ošplouchávat boky i klidně vést příď. Aby to ale nevyznělo, že kytary jsou v jejich muzice úplně to hlavní, to ne. Velkou roli samozřejmě hraje zpěv (zvláštní je, že na DVD Live from Favál, které je součástí alba!, mi místy přijde lehce nepříjemný, jak od dominy, jíž nezajímá přešlá hranice bolesti, kterou pro potěchu způsobuje svému klientu) a nedruhořadé jsou také klávesové nástroje, které nejednou (třeba ve třetí Muse of Mundane Days) mají hlavní slovo a v kombinaci s programingem vytvářejí písním příjemnou a vůdčí atmosféru, která nemá daleko ani k psychedelii. Pochválit bych ale po předchozích slovech měl i zpěv Zuzy, který se v těch zastřenějších polohách klidně blýskne parfémem Beth Gibbons a většinou dokáže určit, jak má znít, kde přitlačit na pilu (až útočností hlasu Anette z Madder Mortem) a kde má podzpěv přeznít hlavní linku nebo precizní rytmickou sekci s pěknou, průraznou basou a chvilkami hezky pepřícího bubeníka.

Absorb je emocionální a lehce nadzemsky plovoucí album, kterému by někdo (obzvlášť tak uspěchaný jako já) mohl vytknout jistou táhlost. Jenže po poslechu posluchač zjistí, že DP nemají problém znít jako „kytarovka“ (Give), že jim - a to velmi - sluší tvrdší polohy i alternativnější brouzdáníčko, že se klidně blýsknou i progresivně znějící myšlenkou či že v zásobě mají také t(aj)emnější skladby jako Surveillance nebo Broken Sleep, která by se vyjímala i na albu takových The Gathering. Při tom všem se ale Dying Passion na Absorb nevzdalují své tesklivé snivosti, nebojí se odklonit se od své polohy a linii alba nabourávat i s udržením stálé kontinuity.

Vložit komentář

killer - 10.12.10 13:35:32
Album by se dalo brát na 2 části: 1. Rychlejší, tvrdší songy, 2. Část pomalejší baladictější songy, ve kterých ale občas nechybí kytarová stěna a dravost, ale i přes to je Zuzčin hlas hebký jako samet, který vás pohladí po duši. Obě tyto části do sebe zapadají a navazují na sebe naprosto plynule a nenásilně. Jako, že mám moc rád jejich pomalé a pochmurné písně, tak tady zrychlení, zmetalovění sedí jak prdel na hrnec. V poslední On the other side of brigade se dočkáme i metalového řevu, vzpomínáte na when i die ? Kdysi používanou zobcovou flétnu nahradily kláves a místy samply a album zní hodně moderně. Ale nečekejte žádný nu- metal, prostě jak bylo řečeno, moderní zvuk a vyzrálá moderní kapela. Broken sleep – klavírní balada v kombinaci s elektronikou případně nechá nahlédnout jakým směrem by se šumperští mohli ubírat? pro mě za hezkých a moc příjemných 8,5 a souhlas s bizzem
killer - 10.12.10 13:28:53
původně jsem chtěl psát view, ale nebyl čas, takže teď jen krátce v pár větách....
Filipismo - 04.05.10 15:08:28
Výborná recka!!! A ne proto, KDO ji psal, ale JAK ji psal. Souhlas i s hodnocením, předešlou mám jen krapet výš. Ale jinak se dají DP už považovat za tuzemskou klasiku. Tleskám.

Zkus tohle