Catch Without Arms je bezesporu geniální dílko, kde se nálady, emoce a hudební fantazie střídají jak na běžícím pásu. (Mimochodem zkuste tuto desku při cestování v autobuse či vlaku.) Dva roky nazpět Dredg přichystali platňu The Pariah, The Parrot, The Delusion, která se nesla v podobných postupech, ale přece jen už byla trochu popovější a přístupnější. Někdy v březnu tohoto roku zahlédnu na zuckerbergově webu první skladbu The Thought of Losing You z připravené nové desky a opět se tomu líbeznému emu v podání Kaliforňanů příjemně oddávám a novou desku už netrpělivě vyhlížím…

Když nepočítám epka, novinka Chuckles and Mr. Squeezy je v pořadí pátou studiovou deskou. Začíná vcelku pozvolna jemnou houpavou kolébavkou, do které hladce proniká zpěv Gavina Hayese; jako by chtěli hned na začátku posluchače uspat. Další v pořadí už trochu zrychluje taneční tempo, přesto to stále nepřipomíná rukopis Dredg. Velmi zjednodušená kytara totiž připomíná všude prolezlý britpop á la Keane, Kaiser Chief, Coldplay ad. To recenzenta uvádí do rozpaků. Proč jít zrovna touhle cestou? Pokud tedy posluchače neunudí první dvě skladby, atakuje tyto pozice hned další věc. A to nejdelší uspávák, který se navíc věru nevyvedl. Jednoduché kytarové podklady a na nich stále dokola a dokola točený prostý text. Opravdu hodně dlouhých 5 minut. A takto to pokračuje dál i u další Somebody is Laughing, kde si ale aspoň zazpíváte jednoduchý refrén. Pokud měl někoho překvapit příklon k britpopu a popovějšímu vyznění jako takové, Dredg jdou bohužel dál a z letargie ostrovního království se neutíká ani v následující Down Without a Fight, kdy se kapela pokouší znít pro změnu jako Radiohead.

Druhá půlka už mírně klidní situaci a připomíná starší tvář Dredg nenuceného písničkářství, jak jsme zvyklí. I přesto to ale celé zní velmi odlehčeně a je ořezáno o veškeré finesy, které jsme u kapely dříve slýchávali. Ty nahradila celá plejáda klišovitých postupů výše zmiňovaných spolků. V této části nalezneme dříve uvolněnou The Thought of Losing You, která dokazuje, že jedna vlaštovka jaro nedělá a z původní těšby na nové album zbyl džbán s rozlitým mlékem.

Dredq se měli držet podobně znějících skladeb a připravit malebný, lehce popový trip, ale takhle se mi zdá, že přecenili síly a zabrousili do vod, kde vládne tuctovost, klišé a šedý průměr. Snad jen ten zpěv je bude pořád odlišovat. Ani ne možná špatných jako spíše nepochopených 6.