Holanďané Dodecahedron jsou zajisté na hudební scéně velkou neznámou, ovšem co do kvalit debutové nahrávky je lze postavit vedle takových es, jako jsou Deathspell Omega, Gorguts, či Mitochondrion. Ostatně sama kapela potvrzuje výše zmíněné spolky jako jedny ze svých vzorů. Ale jak může dopadnout konspirace profesorů Exivious s blackmetalovým chladem Nihill?

Agresivní a chaotické kompozice na sobě vrstvených motivů, bezmocnost a ponurá atmosféra jsou hlavními devízami nahrávky. Abstraktní myšlení tohoto fundamentálního tělesa je pak úplně z jiné planety, jako by Dodecahedron sestoupili z jiné galaxie, aby mohli šířit své poselství nám, obyčejným smrtelníkům. První poslechy totiž působí jako houšť neprostupných a zdánlivě nepochopitelných riffů. Po nějakém čase se však stává nahrávka čitelnější, ovšem jistá špinavost je přítomna pořád a nutno podotknout, tento zvuk desce sluší.

Už úvodní tóny vyvolávající intenzivní pocity nevybíravým způsobem vtáhnou posluchače do tohoto padesát minut dlouhého týrání. Každá minuta kytarových ploch si Vás doslova omotá kolem prstu a vy nebudete mít sebemenší šanci uniknout této blasfémii. Délka písní je naplněna až po okraj, nic není přehnaně předimenzované, i když první poslechy by mohly naznačovat opak. Holanďané ukazují, jak se s noblesou a grácií dá vyjádřit síla muzikantských a skladatelských schopností tak, že vám bude běhat mráz po zádech.

Hned úvodní Allfather se vyřítí na posluchače rychlostí tsunami a následky jsou víc než katastrofické. Chaoticky proplétaný hlavolam tónů držící jasnou strukturu. Hutná a do posledního detailu propracovaná rytmika donutí posluchače v mnohých momentech položit si otázku, zda tohle může vůbec hrát člověk. Zvrácenost nahrávky umocňuje fakt, že v případě Dodecahedron není problém překročit hranici deseti minut hracího času (Vanitas) a přitom posluchače držet v mírné nejistotě, kam se daný motiv rozvine, a kde nakonec skončí. A právě v případě Vanitas lze při soustředěném poslechu nalézt pěkně na povrchu i dunivou hru baskytary, posouvající celkový projev kapely zase o kousek dál. Kázání Descending Jacob’s Ladder pak tak nějak album rozděluje na dvě části, kdy závěrečná trilogie View from Hverfell plyne spíše v mírnějším tempu a v hluboké ponurosti. Hned v její první části Head Above the Heavens lze také cítit mírný odkaz na druhou kapelu kytaristy Nienhuise.

Co říct na závěr? Ačkoliv je to první dítko v diskografii, tak jako i v případě Exivious se jedná o velmi zdařilou nahrávku, která dává tušit věcem budoucím. Uvidíme, jak se s touto skutečností vypořádají na dvojce. Laťku si Dodecaheron nastavili totiž opravdu vysoko. Nezaměnitelná atmosféra dělá z díla divně geniální desku.