Tentokrát bych si dovolil začít lehkým historickým exkursem. Daughters se ještě před Daughters jmenovali As The Sun Sets. A hráli mathcore. Mathcore plnej všemožnejch disharmonií, okolo nichž se jejich cesta začala točit čím dál víc. Po přejmenování na Daughters se tenhle trend ještě zvýraznil, nejdřív jen krátký ípíčko, ale Canada Songs už byla doopravdy řádně disharmonicky obtěžkaná. No a pak rána mezi oči, Hell Songs a album, který je naprostej unikát. Nikde jinde neuslyšíš takhle perverzní šanson. Zpěvák se kroutí, plive si na čelo, strká mikrofon za poklopec, hotová dekadence. K tomu neposedný, zcela do jinýho vesmíru odstřelený kytarový pískačky. Během poslechu týhle desky máš fakt pocit, že se před tebou z reality stává vlnitej plech na ostrým sluníčku, vzduch se rozmlžuje, plech se kroutí. Těžký navázat na něco takovýho, očekávání jsou totiž zrádný.

A nebudu nic zastírat, povedlo se. Od minula se tvář Daughters zase hodně změnila, ačkoliv poznávací znaky zůstávaj na místě. Jako první si samozřejmě vzpomeneš na zcela dekadentní vokální zvěrstva, který se u Daughters objevily už na Hell Songs a evidentně si je frontman oblíbil daleko víc než obvyklý agresivní řev. Však mu taky nabízej daleko víc volnosti v jeho exhibicionistickejch choutkách. Teatrální, harmonicky i jakkoliv jinak ujetý, výborně nafrázovaný, přitom zase trošku jiný fígle než minule, takovýho zpěváka radost pohledat. Právě díky němu smrděj celý Daughters po uchýlným šansonu, zvrhlým šapitó. Ale u zpěvu jde od minula o změny spíš kosmetické, v zabarvení frázování atd. Kde teda tentokrát proběhla ta hlavní změna?

Celý album, ačkoliv zachovává typicky harmonicky zasviněnej rukopis Daughters, už naprosto rezignovalo na mathcorový kořeny. Tentokrát upaluje přímo dopředu, neskutečným tempem a hlavně prasácky chytlavě. Neuvěřitelně našláplej, bordelózní rokenrol. Přitom o nějaký hře na efekt, líbivost či snad zaprodání se nemá vůbec smysl mluvit. Stejně tak o oposlouchání. Všecko to je totiž zahalený do pohlcujícího LSD surf hávu - počínaje zcela úmyslně přebuzeným, nakřáplým zvukem a konče obrovským množstvím ruchovýho disharmonickýho bordelu naházenýho okolo. Právě díky tomu, že je chytlavost pohřbená za vší touhle špínou, neztrácí na působivosti ani po důkladným poslouchání, nemůžeš se toho nabažit. Fakt, takhle lahůdkovej, originální zvukovej háv, kdy se nabuzení nástrojů mění jak mezi tak uvnitř písniček přesně tak, jak je potřeba, kdy střídavě chytlavost kytarovejch riffů dává zapomenout na všechny ty nechutnosti kolem a všechen ten ruch a bordel utápí chytlavost... No, jasná schizofrenie. Nevzpomínám si, kdy jsem něco podobnýho naposledy slyšel. Jestli někdy vůbec.

Takže, co ti můžu doporučit. Surfuj na vlnách dekadence, drogovýho opojení a rokenrolu. Daughters ukazujou, že uměj dělat i zatraceně chytlavou, vlastně líbivou muziku. Rukopis zůstává, ale od minulý desky znova mílovej krok jinam. Škoda jen, že se šušká, že tenhle krok jinam nechal v kapele jen bubeníka a zpěváka, takže to s dalším vývojem skupiny vypadá dost bledě. .:. 9.5/10