City Of Ships mě prvotně zaujali především tím, že jedou turné s Rosettou. Kdo by ale očekával těžkotonážní sludge dýchánek, mýlka, ale vlastně jen tak napůl. City Of Ships totiž horolezecký kytarový stěny taky rádi, ale spíš než těžkotonážní kilometrový vlaky plný snů a bahna si užívaj písničky, bez nějakejch přehnaně intelektuálskejch konceptů, klasicky rockově zemitej přístup. Akorát že písničkářský umění se tady neopírá o stadiónový melodie, neměnný bum-čvacht rytmy a fanynky čichající kalhotky svejch idolů, brousí se spíš v minoritních žánrech a hustejch vousech. Právě bahnitej sludge je jedna z hlavních ingrediencí, míchaj se samozřejmě taky postrockový brnkačky, ale pořád to má takovej ten klasickej rockovej nádech, jen jiný ingredience a ukazuje se, že i tradiční rocková forma při použití jinejch formulí dokáže pořád bejt silná, pořád dokáže vytvářet zajímavý momenty, atmosféry, jen se s ní musí pracovat trošku ohebněji, pružněji a nespoléhat se jen na refrén-sloka-refrén schéma. A to přesně City Of Ships vědí a plně toho využívají. Písničky v jejich podání se netočej v kruzích, pracujou tradičně ale bez zbytečnejch zábran, nebrání přirozenýmu vývoji, využívaj gradací, kontrastů, v neposlední řadě oblékaj pro alternativní rock nezvykle zvukově bourající nabasovanej kabát, aniž by ale trápili uši, vše v příjemnejch snivejch rovinách.

Ani moc nevím, co bych k týhle desce dál psal, nejde o nic speciálního, „jen“ příjemnej poslech, rozmanitá alternativa tak, jak si jí ideálně představuju, beroucí po hrstích ze sludge a post rocku s občasným neuro výletem v tradičně rockovým kabátku a s vlastním obličejem. Ya!!!