Jsi uvnitř labyrintu perverzních vůní a slepých cest k utrpení. Roztoči smutku odříkávají tupé modlitby hluboko v tvé mysli, plkají polopravdy a pololži uprostřed

beznaděje. Cítíš mezi lopatky, v záhybech kůže plné vřídků, bolest po tetovací jehle. V ruce svíráš chladný, na pohled odpudivý a tupý skalpel. Všechna zrcadla jsou rozbita. Křikem! Tvým křikem. Je jen jedna cesta …

Babráte-li se rádi v posloupnostech tónů, jejichž četnost zdá se být v periodě blížící se posunu sekundové ručičky hodin. Odkrýváte rádi perleťově se třpytící tajemství skryté pod slupkou, jenž může odrazovat svou všedností. Polykáte s radostí doušky temných pocitů, topíte-li se pod hladinou, kterou kolem vás vytvořil nádherný dar vnímat hudbu. Chce se vám žít a umírat zároveň. Radujte se s finskou kapelou Callisto a jejím počinem True Nature Unfolds. Deska je dlouho hrajícím debutem, který zprvu vydalo vydavatelství Fullsteam Records (mimochodem stáj parádních Koma) v roce 2004, aby poté předalo štafetu obru Earache, který pošoupl Finy dále do světa roku 2005. Možná firmu povzbudil všeobecný úspěch Cult of Luna a tedy neváhá objevovat další a další posmutnělé zvěstovatele.
Callisto hrají hudbu, v které se nese základ starého dobrého doom metalu s prvky temného HC, který je prokládán vkusnými osvěžujícími momenty – smyčce v Limb: Diaspora, pohodově barová náladička v Cold Stare, ženský zpěv, který nechá vzpomenout na spojení Neurosis a Jarboe v Limb: Diaspora a Storm, švitoření dětských hlásků přecházející v nářek ztrácející se v dálce ve Storm, instrumentální Caverns of Khafka, kde kvílí snad samotná Kafkova Proměna, čistý mužský zpěv v Like Abel’s Blood Cried for Revenge, ženský hlas hlásící skrze vysílačku Worlds

Collide, jednoduše geniální melodie ve Worlds Collide a The Great Divorce. Kapela si doslova pohrává s náladami, které lze prostřednictvím klasických nástrojů (kytary, basa, bicí) a různorodého řevu vyjádřit. Ví, kdy zhutnit, kdy se valící těžkotonážní rify přeženou silou sněhové laviny. Ví, kdy zjemnit, vytvořit ukrýt, kde se lze za zvuků dopadajících vodních kapek z všudypřítomných krápníků ochránit před bílou smrtí. Křik provázející jednotlivé skladby se leckdy přibližuje k té metalovější doom-death poloze, jindy více k HC ukřičenosti. Tu a tam je vkusně doplněn echem, které podtrhuje jeho naléhavost. K nalezení je i vytrvalá gradace, která nechá vzpomenout na Isis, avšak prrrrr(del), Callisto nejsou žádnou kopírkou, přes počáteční rozpaky si dovolím tvrdit, že jsou svojskou a originalitou zářící hvězdou na nebi černých děr. Nejbližší srovnání snesou s už zmiňovanýma Cult of Luna, avšak… dyť vy víte. Pochvalu zaslouží instrumentální zdatnost všech muzikantů, obzvláště bicí mi učarovaly svou zdánlivou nepestrostí, o sehranosti tandemu kytar není pochyby, jednoduchost (v níž je síla) melodických linek je spoutávající a nádherná. Co pecka, to žádný čas k nudě, plných „skorem“ šedesát minut spokojeného (v blaženosti) krvácení. Žádný systém sloka-refrén-sloka nečekejte, Callisto jsou nepředvídatelní jako sám osud. Dozajista svůj díl na celistvosti desky má producent, který žel už není mezi námi, ano, je jím/byl člen grindcore bohů Nasum, Mieszko Talarczyk. Pro ověření kvalit, lze doporučit tento link, kde lze objevit na desce čtvrtou pecku v souboru coldstare.mp3. Opět se potvrdilo, že tam na Severu sakra umí, Finsko!!!

… pramínky krve malují rudá žhnoucí slunce na žluklou zem, když se snažíš získat klíč.