Sedmá deska Biosphere je od května tohoto roku na světě. Tentokrát jakoby chtěl Geir Jenssen rekapitulovat, nezvolil však cestu vydání pochybné mapující antologie (což by se patrně nesetkalo s pochopením), vybral si mnohem snadnější volbu – živák. Wireless je záznam vystoupení z britského Bristolu, původně obsahuje jednu hodinu trvající kompozici, jež byla posléze rozčleněna do jedenácti částí. O sound nahrávky se postaral „starý známý“ Chris Watson, za masteringem a další ošetřující studiovou činností stál neméně proslulý BJ Nilsen.

Největší kladem nahrávky je její citlivá dramaturgie. Bylo by omylem posuzovat desku jako souhrn jednotlivých dílků ze známých alb Biosphere; ty jsou důmyslně propojeny a zároveň konfrontovány v jedné nekončící zvukové mase. Deska se rafinovaně pohybuje na pomyslné sinusoidě, na níž Jenssen operuje se dvěma hlavními inspiračními vlivy – mrazivě lehkým vánkem minimalismu a tepavým ambientním technem. Výběr skladeb je proporční a žádné desce se nenahrává: na Wireless jsou k nalezení dvě věci z dnes již klasické Substraty, z Shenzou taktéž dva kusy a z prozatím poslední řadovky Dropsonde byly vybrány písně tři. Decentní otvírák Pneuma (I, II) s nasamplovanou trumpetou Anderse Karlskåsa, který desku i uzavírá, pozvolna vtahuje posluchačovu imaginaci do světa věčného ledu, za což lze vděčit vytříbeným doprovodným promofotografiím umělce nahrávajícího uprostřed sněhové masy. Autorovi po přečtení Geirova reportu z výstupu na himalájskou osmitisícovku Cho Oyu (jím komentovaný fotoreport z výstupu naleznete zde) přijde na mysl, že by jeho tvorbu nebylo od věci užít jako zvukovou stopu k nějakému nenarativnímu filmu z horského prostředí. Azurové nebe, tyčící se ledové stěny a nekompromisně funící vichr. Není však nakonec lepší v přítmí podkrovního pokoje zavřít oči a rozjet naplno vlastní fantazii? Každý ať si vybere své, nicméně nějaké přiložené druhé CD s obrazovou stopou by stálo aspoň za zamyšlení.

Znalci tvorby Biosphere brzy na živém materiálu objeví, že autorský vklad improvizace nebo jiných zvukových úprav je Jenssenovi bytostně cizí a skladby tak zůstávají téměř shodné s albovými originály, což je sice velká škoda, na druhou stranu se to od jeho minimalistického přístupu dá očekávat. Na Wireless je ticho jako na jižním pólu, nezaslechnete divácký výskot či potlesk, vše důsledně podřízeno jedinému cíli – vytvoření atmosféry místa, kam lidská noha nevstoupila. Z tohoto hlediska je živák pěkným zážitkem, nicméně zda to k finální spokojenosti stačí, je otázkou. Autor těchto řádků přece jen čekal něco více než důslednou kopii jinak vynikajících skladeb ze studiových počinů. Ve finále se tedy nakonec jedná o chytře udělané „the best of“. Jak a nakolik to komu postačuje, ponechávám otevřené.