Autor: 85 Uživatelé: 73 Tvé hodnocení: hodnoť
Relic Dances

SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY - Relic Dances

Dlouho předlouho, přesně napsáno celé čtyři roky, se čekalo na novou desku brněnského zadoomaného spolku SSOGE. Okolnosti, důvody, problémy, proč tomu tak bylo, nazývat to lze jakkoliv, však byly více než pohnuté a asi je již není třeba zbytečně rozebírat a pitvat. Sestava se nakonec přeci jen stabilizovala a již v roce 2002 se zdálo, že krize je minulostí a skupina opět začíná tvořit a fanoušci se co nevidět dočkají nového CD. Tuto teorii podpořila i skladba Trinity, která tehdy byla prezentována na sampleru Proti proudu I, vydaného v rámci přílohy časopisu Spark. Ovšem realita se opět výrazně odlišila od přání, a tak se na desku čekalo ještě o další dva roky déle. Konec minulého roku však konečně přinesl rozřešení, jak se septet popral s velmi vysoko nastavenou laťkou alba Themes.

Předně bych se chtěl zastavit u zvuku (studio Šopa) – opět je velmi čitelný, ale na rozdíl od toho prostorového, rozmáchlého, vytvořeného na Themes (studio Hacienda), je více jednodušší, přímočařejší. Nechci psát suchý, to v žádném případě, je barevný, ale nikoliv již tak plný. I tak však patří k tomu lepšímu, co se u nás doposud udělalo. Postupem času si na něj lze velmi snadno zvyknout a k atmosféře desky je ušitý velmi vkusně.

Právě atmosféra je tím nejpodstatnějším, co spojuje „staré“ a „nové“ SSOGE. Celkově je ale novinka pomalejší než předchůdce, neobsahuje tolik „rozjuchaných“ melodií, výjimky se ovšem najdou (You Loved the Only Blood, Gigula). Obě jsou shodou okolností velmi zdařile ovlivněny moravským folklórem (producent a guru moravské scény Tomáš Kočko opět zanechal jeden ze svých záslužných otisků na tvorbě kapely). Dalším prvkem, kterým se nová a stará tvorba SSOGE odlišuje je těsně spjata s vokálními party. Petr Staněk, ať již byl z lidského hlediska jakýkoliv, byl zpěvákem nadmíru talentovaným (proto nechápu jeho úlet směrem k tvorbě LiveEvil), nebál se kloubit polohy blackovější s deathovějšími či jen prostě zpívat. Pavel Hrnčíř je oproti němu hodně vyhraněným vokalistou, který prakticky nepřekračuje stín svého murmuru. Díky tomu ale bylo možné ve větší míře prosadit hlas dívčí (vynikající, jako vždy, Hanka Nogolová) a jářku, poslouchá se to příjemně (procítěná záležitost Lonely či hned dvojka To Face the End jsou labužnickým kouskem, výtku bych snad směřoval jen do I Would Dance, kde je zpěv příliš sladký, ale hit je to určitě stejný, jako například Winter Queen či In Bone Frames). Závěrem bych se chtěl zastavit u skladby Trinity, zmíněné na začátku recenze. Dle mého názoru totiž nejlépe dokumentuje vývoj skupiny během uplynulých čtyř let. Ze srovnání této skladby zde z desky a ze sampleru Proti proudu jasně vychází jako vítěz verze novější. Starší sestřička, jakkoliv je povedená, v „souboji“ prostě neobstojí, ať již po stránce zvukové, tak především pro stránce aranžérské (už jenom přepracování jakéhosi intra ke skladbě ve stylu My Dying Bride činí skladbu příjemně mrazivou). Ústřední nápad zůstal, ale byl zcela přehodnocen jak z hlediska údernosti (více prostoru cellu (méně Apocalypticy :-) a houslí), tak i po stránce vokální, kde mužský hlas je ještě více zlý a ženský více sladší. Hlavní díl změny ale v sobě nese celkové protažení jednotlivých tónů v pasážích, které jsou doomovější, naopak tam, kde se dříve ozývaly náznaky až thrashe (řekněme), je dnes ponecháno pouze zemitější, úderné riffování. Úpravu doznala příslušně i textová složka skladby, ale toť zanedbatelný detail.

Tož tak, a což udělit za finální verdikt? „Je to výborná deska, ale nechápu, co na ní skládali čtyři roky“, s tímto mi předával CD Mr. Direk-Thor Bizz. S první částí věty se naprosto ztotožňuji, SSOGE opět nezklamali a vydali desku, za kterou by se nemusela stydět lecjaká pochmurně vyhlížející zahraniční sebranka. SSOGE mají navíc cit (a možná Tomáše Kočka?) pro vkomponování typických slovanských, vlastně proč nenapsat jihomoravských, motivů, čímž se odlišují od 99% všeho, co se nejen u nás na této scéně pohybuje. Čtyři roky je jistě dlouhá doba, ale pochopitelná vzhledem k tomu, čím si kapela musela projít. Nicméně Themes je Themes a zůstává nepokořeno. Na druhou stranu ale skupina nemusí zoufat, jelikož málokteré kapele se daří po celou svou historii zůstat populární a skládat nadprůměrné kompozice. Pokud jsem recenzi na Themes končil slovy (tehdy ještě ne pro MJC a dal jsem plný počet bodů, tedy 7) „takto má vypadat album muzikantsky vyzrálé skupiny, která ví co chce!“, nevidím ani teď důvod, proč tuto recenzi končit jinak.

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

  • Rated 8.2 out of 10.

SSOGE jsou zpět a plni síly podmanit ‘zkázný‘ trh hudební a hnedle tu na Relic Dances máme dva druhy názorů. Já nesouhlasím s těmi, kterým se zdá, že Sajlenti vykročili zpět. Ano, Relic Dances otočka zády ke své vlastní tváři a předchozí tvorbě vlastně je, ale za ty čtyři roky se SSOGE přerodili v jinou kapelu a směřují jinam. Více ‘to the core‘ či kořenům směru, kterým se při zakládání kapely na počátku své cesty vydali. Stará láska nerezaví, a tak milovníci a pamětníci počátků v Anglii zrozeného hudebního stylu vyšlápnutého klasickou dvojkou My Dying Bride a Anathema zaplesají (Lonely). Nene. Aby LooMisem ode mne vypůjčený citát „Je to výborná deska, ale nechápu, co na ní skládali čtyři roky“, nebyl chápán špatně, myslel jsem celkovou strukturu skladeb novinky. Ta je jednoduchá, nekomplikovaná s jasným cílem čeho dosáhnout. I přesto, že Relic Dances není tak hitová jako za Staňkovy éry, je stále chytlavá a k tomu si udržující vážnost. Je procítěná, chvílemi až s neskutečnou hloubkou. Výrazný prostor dostaly smyčce a hlas Hanky. Sám bych se asi zdržel termínu ethno metalu, jelikož tento prvek u SSOGE vnímám jako jinou složku hudby, protože ono ethno–folklór zde tolik nepředstavují samotní Silenti jakožto tvořící tvrděrocková kapela, ale jsou vkusně doplňováni složkou tvořenou zbývajícím, tedy oněmi folkovými nástroji – takto ‘rozděleně‘ vnímám zvuk a prostor Relic Dances. Tím ovšem folklórnost Relic Dances neupírám! Abych uvedl lepší příklad, použiji Orphaned Land, kde etno-folklór je nedílnou složkou samotné hudby kapely i bez ostatních ‘obohacu-jících’ nástrojů. A závěr… zmíním jedi-nou větu a úkaz, jenž ne vždy stává se. Při poslechu Relic Dances úžasně funguje systém husí kůže… brrr! Krásná odměna.

  • Rated 8 out of 10.

Na čtvrté album moravských melancholiků jsem byl tuze zvědav. Nejen z důvodu personálních rošád po vydání skvělé trojky Themes, ale i z faktu, že řadím SSOGE v mém osobním žebříčku na mety nejvyšší. Už velice dlouho dopředu bylo avizováno, že bude Relic Dances spojením doom metalu a folklóru. Nedokážu přesně určit, až jak dalece na desce jsou motivy moravských veselic zastoupeny, jelikož mé setkaní s touto hudbou-kulturou jsou nicotné. Avšak, i mně ignorantovi jsou leckteré pasáže servírovány tak, že je nelze přeslechnout. Spíše (možná) se táhnou celou deskou, leč pod burácející kytarou a uhrančivými smyčci nejsou až tak patrné. Tempo písní je převážně pomalejšího charakteru (výjimkou je vypalovačka - v kontextu alba - Gigula) a splňuje požadavky na teskné vyprávění pochmurných nálad skrze nádherný zpěv zpěvačky Hanky. A propos je mi sympatické, že právě ženský hlas je zastoupen vůči mužskému murmuru v mnohem větší míře. Dalším velkým plusem, které mně na „Sajlentech“ dycinky bavilo (moc,moc,moc), jsou již zmiňované nástroje hlazené smyčcem. Oproti minulé desce mi přijdou vícero navrch a neshledávám na tom nic špatného, ba naopak. Ať je to s tím folkcorem, jejkote mankote folklorem teda, jak je, hlavně mi Tanečky přijdou jako (prosím pěkně parádní) doomová deska. Jedinou zásadní chybu vidím v umístění Lonely, jelikož se mi stává, že po vyslechnutí tohoto synonyma na smutek, jaksi taksi přestávám vnímat konec Relic Dances - sakra, ten zpěv, ten zpěv. Úplně velká „zupa“. Celkově mě Silent Stream Of Godless Elegy velice potěšili, a přesvědčil jsem se, že se předlouhé čekání na R.C. vyplatilo.

Tvé hodnocení:

Tagy:

Silent Stream Of Godless Elegy, doom metal, ethno