Autor: 88 Uživatelé: 100 Tvé hodnocení: hodnoť
The Outer Ones

REVOCATION - The Outer Ones

The Outer Ones nemá slabého místa. Poslouchám ho ¾ roku a stále nemám dost.

RevocationRevocation jsou na současné metalové scéně poměrně vzácný úkaz. Od roku 2006 stihli vydat hned sedm řadových počinů, přitom u nich není znát žádná výraznější únava či hráčské opotřebení. Není tu patrná ani tendence se uchylovat ke svým osvědčeným postupům, které si vyzkoušeli už dříve. Ba naopak, jejich hudební tvář se proměňuje a hlavně, jejich stylový záběr se stále rozšiřuje. Lídr David Davidson a jeho kumpáni navíc chytře oscilují mezi tradičními kovovými žánry historicky jdoucími až někam do 80. let a techničtější modernou. Momentálně frčící metalové retro sice ignorují, neznamená to ovšem automaticky, že by si nasadili rovné kšilty a o posluchačstvo mlátili prázdné slamy.

Nebylo to tak na 100 % vždy. Když pomineme úplný začátek kapely, která se dříve jmenovala Cryptic Warning a vydala jedinou desku Sanity’s Aberration, následující alba už pod hlavičkou Revocation byly většinou přímočařejší nářezy s nekompromisně hoblujícími kytarami a tupajícími (respektive sypajícími) bicími. Zásadnější změna v projevu přišla v roce 2014 s deskou Deathless, kde skupina nabídla širší záběr a progresivní postupy. Kvartet zvolnil tempo a místo jednostranné slayerovské agrese se tu objevuje pestrý koktejl dalších inspirací. Obviňování z příklonu k metalcoru není úplně fér, pravda, skladeb s výraznějším hitovým potenciálem tu je víc, ale zároveň některé řádně potemněly a nelze si u nich nevzpomenout na Forbidden v jejich nejsilnějším období (Distortion, Green).

Revocation jsou kapelou, která sice bývá zařazována až do příliš zjednodušující škatulky thrash/death, faktem ovšem zůstává, že stylů, ve kterých je jako doma, je daleko více. Důkazem budiž jejich suverénní podání skladeb od Slayer (Altar of Sacrifice), staré Metallicy (Dyers Eve) nebo Morbid Angel (Sworn to the Black), v nichž dokázali zachovat feeling originálu. A je tu ještě jedna věc, která Revocation mírně odděluje od zástupů vyznavačů sepraných džínových bund s tunou nášivek. Ve které současné bandě jste slyšeli klasické metalové instrumentálky s promyšleným hudebním příběhem? Jakoby s příchodem 21. století úplně vymizely. Revocation je mají, poslechněte si třeba Spastic z alba Revocation.

Revocation

Ale pojďme k zatím poslednímu zářezu The Outer Ones. Ten je oproti dvěma předchůdcům celkově tvrdší, za což kapela podle Davidsona vděčí i několika turné s deathmetalovými stálicemi (Cannibal Corpse atd.). Hned otvírák Of Unworldly Origin je učebnicovou ukázkou kompozičního mistrovství Revocation. Úvodní riff Davidson vysypal ze svého oldschoolového rukávu milovníka death metalu, sloka je ale už technothrashová drbárna s proměnlivými patterny tlučmistra Ashe Pearsona a riffy jak ze „zlatých devadesátých“. Jízda zvolní po dvou a půl minutách, nápady ve středních tempech značí příklon k větší hutnosti a dávají vyniknout fantasticky vystavěným sólům Davida Davidsona (však taky studoval Berkeley College Of Music). Následující That Which Consumes All Things tlačí na pilu ještě o něco víc, riffům v sypačkách nechybí „morbidněandílkovský“ až blackový nádech, který Davidson podporuje hlubším murmurem než obvykle. Nejde však pouze o sázku na agresi, prim tu hrají dvojběhy kytar frontmana s druhým sekerníkem Danem Gargiuloem (Artificial Brain). Zvolnění a zádumčivější tvář kapely přináší až trojka Blood Atonement, v níž dominují basové výjezdy Bretta Bambergera i kytarové akustické vybrnkávačky.

RevocationI na The Outer Ones zůstává základnou tvorby Revocation thrash metal progresivnějšího ražení. Přesto, že je v něm jasně slyšet odkaz staré zámořské školy, Davidsonův rukopis zůstává originální. Vlastně jedinou kapelu, kterou si při jeho riffech vybavím, jsou norští Extol v jejich technothrashovém období (Synergy). Jasně je to slyšet v úvodu Fathomless Catacombs. Nechybí ovšem ani nasypaná disonance, kterou borci v titulní The Outer Ones kombinují s houpavou, hardcorově podladěnou slokou. Tyhle s prstem v nose zahrané změny žánrů zvládali podobně hravě kdysi Animosity, i když ti tlačili na plyn extrému mnohem zuřivěji. Revocation jsou v tomhle „dospělejší“ a místo toho, aby za sebe lepili jeden riff za druhým, opentlují ho dílčími aranžemi a ve finále z něj vymáčknou veškerý potenciál, který v něm je. A jako šlehačku navrch přidají fenomenální kytarová sóla.

Zkrátka a dobře, The Outer Ones nemá slabého místa, skoro každý riff sedí jako prdel na hrnec, má svoje místo, vysoustruženou melodiku a je dokonale zaranžovaný. Souhra všech muzikantů bere dech, a to se deska posluchači otevírá postupně a zdaleka nevyloží všechny karty najednou. Nad všemi devíti skladbami tu zkrátka někdo hodně dlouho přemýšlel, což poznáte až při dlouhodobějším poslechu. Já tohle album poslouchám tři čtvrtě roku a stále nemám dost. Překonat ho bude pro Revocation sakra velký oříšek.

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

Tvé hodnocení:

Tagy:

technical thrash metal, death metal, Revocation, The Outer Ones