Autor: 90 Uživatelé: - Tvé hodnocení: hodnoť
The Need to Change the Mapmaker

JAIRUS - The Need to Change the Mapmaker

Vážené dámy a pánové, dobrý den. Chtěl bych vás přivítat na dnešní (pseudo)aukci, která vám představí a nabídne k ohodnocení jedno velice zajímavé dílo. Zprvu bych zevrubně představil objekt, jenž má na svědomí konstelace-skupina, nikoliv hvězdná (snad někdy v budoucnu), nýbrž lidí-muzikantů, která se jmenuje Jairus. Kapela pochází z Anglie, kde na přelomu léta a podzimu roku 2003 natočila desku The Need to Change the Mapmaker. Pouť desky pokračovala následujícího roku dubnovým vydáním firmou Skipworth. Dnes se ocitá na křižovatce (bych se prosím pěkně do té oné zmiňované křižovatky zosobnil), která bude sudičkou její další budoucnosti (respektive, zaujme-nezaujme čtenáře MJC). Tolikero pár údajů faktických, leč pro kvalitu díla nepodstatných. Začněme (se) tedy odhalovat, co se skrývá v drážkách optického disku.
Z širokého pohledu lze označit styl kapely jako hardcore, ale víte jak, není HC jako HC. V případě Jairus bych mohl použít přídavná jména jako alternativní, progresivní, s dávkou citu – jak pro muzikantský um, tak pro stavbu jednotlivých skladeb, tak i pro výsledný dojem z poslechu. Zužme tedy prostor pro zařazení na jednoduché, ne zcela určující, ale pro určité přiblížení postačující slovo „emocore“. Ano, vidím správně, ten pán se vztyčeným prostředníkem a vykřikujíc: „Vy buzeranstký sračky, kill, kill you #@!*^*!!! …. “, opravdu asi odchází. Ano, zatím krásných 5 bodíků. Přihoďme křišťálově nádherný zvuk, parádní rozvržení prostoru jednotlivých nástrojů a muzikantský um. Na první poslech jednoznačně celé desce vládnou bicí. Netypické je nazvučení kopáku, který je dosti v předu, a proto se nese celou deskou jako poznávací znamení. Obzvláště ataky skrze dvojšlapku vybízejí k zamilování se. Ovšem při dalším a dalším průzkumu se zjeví nepřeslechnutelná souhra kytarového dua. Nečekejte hluboce podladěné, či sekavé pasáže, ale taky ne nějaké vlezlé melodie. Spíš nějaké to vybrnknutí, nezboostrované výjezdy, ale také zvukově „zprasenou“ jízdu. Basa nepříliš výrazná, avšak svou funkci plně plnící. Zpěv se nese v zajetých kolejích HC řevu a melodického zpěvu (v množství šafránu). Takže páni bubeníci dávají 10 (troufalé tvrzení), ostatní za pěkných sedm. Deska skýtá deset kousků, z toho je jeden zasněné pianové odpočinutí, po kterém následuje nejpomalejší, čistě zpívaná věc s intenzivně gradující atmosférou. Aranže písní jsou rozmanité, nenechají vás usnout nudou. Pořád se něco děje. Změna je život. Lze postřehnout i pasáže jak vystřižené od The Mars Volta - v Lucco Sleeps on Screen nebo Street Lights Point the Way, klávesy jak od The Doors - Wilomina-Theodoseus-Hangs trvající 7 sekund. Čas nic moc, ale působí to sakra osvěžujícím dojmem. Za pestrost, která ovšem nedělí výsledek v kousky čehosi slepeného čímsi, ba naopak, dostávají Jairus od velectěných dražitelů po jednom bodíku navrch. Před závěrem a konečným verdiktem vám umožním malé seznámení in natura: And Caligula Blushed a Ara Pacis.
Suma sumárum zaslechl jsem nabídku v hodnotě 9. Že je třeba přidat jednotku navíc? Souhlasím, za poctivou, s kumštem a srdcem udělanou desku, proč ne. Nelze nic namítat. Děkuji za pozornost a příště na shledanou.

10 / 40:16

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

Tvé hodnocení:

Tagy:

Jairus