Autor: 79 Uživatelé: - Tvé hodnocení: hodnoť
Moondog’s 99 Step Sequencer

HOBOCOMBO - Moondog’s 99 Step Sequencer

Nápad přehrát padesátileté pecky Moondoga na staré syntezátory působí trochu jako vtip, výsledný obskurní zvuk je však poměrně dobrou analogií outsiderského originálu. Tahle půlhodinka se poslouchá skvěle.

HobocomboMinilabel Stoned to Death, potažmo Seek Harbor Booking, může za Psych Tent na Fluffu a za spoustu převážně kazetových vydání v převážně českém undergroundu. A tak trochu za kulturu v Pardubicích. Stoned to Death také vydali zatím poslední nahrávku Hobocombo - italského projektu, který coveruje Moondoga.

Na popis nebo dokonce rozbor Moondoga - Louis Hardin, 1916-1999 - tu není místo. Telegraficky. V 16 oslepl. Stával a hrával skoro třicet let v NY na Šesté avenue ve vikinském úboru. Vymýšlel a vyráběl nové nástroje. Dostal klasicko-hudební vzdělání. Stával před jazzovými kluby a podle sluchu přehrával, co hrálo uvnitř. Využíval náročné rytmy, které se naučil jako dítě od Indiánů. Pracoval s tichem a zvuky okolí. Ovlivnil Charlese Minguse, hrál se Stevem Reichem, bydlel u Philipa Glasse. Piloval kánony k dokonalosti. Našel vesmírnou mysl v kontrapunktu.

Profil:
http://www.vanityfair.com/hollywood/2014/06/moondog-viking-of-6th-avenue
http://priceonomics.com/the-legend-of-moondog-new-yorks-homeless-composer/

Rozhovor:
http://www.furious.com/perfect/moondog.html

Glass o Moondogovi:
http://www.newstatesman.com/arts-and-culture/2008/01/composer-moondog-house-york

Část jeho tvorby už samozřejmě zní zastarale, paradoxně častěji díla novější, s orchestrem, bližší jazzovým či klasickým standardům. Ale některé věci, včetně těch šedesát let starých, zní zcela svěže - částečně protože Moondogova originalita je tak výstřední, že i přes široké přijetí a vliv zůstal outsiderem, slepou uličkou. (V jiných žánrech můžeme přibližně srovnávat se situací kolem Jandeka, Ved Buens Ende, Magmy, Sun Ra apod.) Instrumentace a do jisté míry atmosféra zůstávají unikátem, rytmy působí přinejmenším neobvykle. Na druhou stranu z Moondoga občas vypadne vyloženě hitová melodie nebo popěvek ideální na toulky mezi mrakodrapy.

Hobocombo nakládají se svým zdrojem všelijak, ale nikdy přímočaře. Debut pracuje se základní rockovou instrumentací - skoro: s kontrabasem, vynalézavým Andreou Belfim za bicími a pár dalšími nástroji jako harmonika nebo Korg. Výsledek pak nemá daleko ke specifickému hypnotickému skoro post-rocku dalších Italů Larsen. Na dvojce přibývá nástrojů, skladby jsou méně sevřené a značnou část materiálu Hobocombo složili sami.

HobocomboMoondog’s 99 Step Sequencer míří úplně jinam. Nápad přehrát padesátileté pecky na staré syntezátory působí trochu jako vtip (stejně jako leccos od Moondoga), výsledný obskurní zvuk je však poměrně dobrou analogií outsiderského originálu. Deska k nedožitým 99. narozeninám Louise Hardina připomene ledacos. Track fungující jako intro zní díky vyloženě baroknímu kontrapunktu jako Laibach přehrávající Bacha. Mytický zvuk Witch of Endor je zachovaný, ale v podobě blížící se MIDI soundtrackům z fantasy her druhé poloviny 90. let. Synťáky nejčastěji upomínají střídavě na vkusný psychedelický new age (viz Popol Vuh, Jodorowského soundtracky), relativně vkusnější pocty hororovým soundtrackům (Zombi) či staré sci-fi soundtracky (bez thereminu, ale zvukově blízko). Podobnost zřejmě bude náhodná, ale Hobocombo netvoří na rozdíl třeba od zvukového mága Rashada Beckera v „experimentální hudbě“ úplně vlastní fantaskní světy, ale stojí na pomezí povědomosti a neznáma.

Paradoxně zní nejlepší Moondogovy momenty - v čistě akustickém provedení - cizeji než synťáky Hobocombo. Ovšem Moondog má i slabší chvilky. Oproti němu je velkou výhodou Hobocombo konzistence. Pouliční syrovost je nahrazena strojovou čistotou, v níž vynikají kontrapunkty a podivné, místy tribální rytmy. Minutové fragmenty rozpracovávají Italové do sedmiminutových skladeb bez slabého místa, kde původní melodie nakonec mizí v odvozených nápadech. Ohromnou silou Hobocombo jsou samozřejmě Belfiho bicí, které zejména v Single Foot nenápadně přebírají hlavní slovo a dávají skladbě úplně nový výraz.

Vlastně pořád netuším, jak tuhle desku zařadit. Může za to jak Moondog, tak Hobocombo. Skladby můžu znát nazpaměť, můžu odkazovat na deset podobností a paralel, ale uchopení se vzpírají. Uzavírám bezradně, ale nadšeně: tahle půlhodinka se poslouchá skvěle.

Proč se s tím píšu?

Živě: Dnes 30.10. Pardubice, zítra 31.10. Praha

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.