Autor: 80 Uživatelé: - Tvé hodnocení: hodnoť
Before the Bleeding Sun

ETERNAL TEARS OF SORROW - Before the Bleeding Sun

Pro mě osobně byla tahle deska minulý rok jednou z nejvíce vyhlížených záležitostí a ačkoliv ta očekávání nenaplnila úplně na 100% a nechala si spoustu rezerv na vylepšení, rozhodně nemohu mluvit v souvislosti s ní o něčem jako zklamání. Jelikož se ale i v mém případě jedná o poměrně srdcovou záležitost, zůstává na druhou stranu otázkou, na jakém svinstvu by musel Altti a jeho banda z Oulu zrovna frčet, aby ve studiu zpatlali něco, co by se mi vůbec nelíbilo.

Nikdo asi v případě Before the Bleeding Sun nečekal v hudebním směřování kapely nějaké zásadní zvraty či změny, nicméně na pár drobných, řekněme kosmetických hudebních úprav nakonec skutečně došlo, což vzhledem k tříleté tvůrčí "pauze" v kariéře a příchodu dvou zcela nových členů není nic extra překvapivého. První registrovatelná změna spočívá v aranžování kláves a syntezátorů. Janne Tolsa (jinak také dlouholetý člen Tarot) si slyšitelně libuje v dosti temně laděných, melodramatických (občas až soundtrackem zavánějících) smyčcových plochách. Zdá se tedy, že skočným, někdy téměř kolovrátkovým klávesovým sólům definitivně odzvonilo, i když i ty jsou ještě občas k zaslechnutí a v mnohém zůstávají jedním z poznávacích prvků jejich tvorby. Ať jedno či druhé, stále se však kapela díky způsobu aranžování některých klávesových partů nedokáže zbavit do určité míry lehce kýčovitému vyznění. Druhá změna jasně vyplývá z postu výměny hlavního kytaristy, nejedná se sice o nic zásadního, jen lehce pozměněný přístup ke kytarovým linkám, jenomže ačkoliv je novic Risto Ruuth bezpochyby nadmíru technicky nadaným hráčem, tak například jeho sóla mi nepřijdou tak vyšperkovaná a precizně sestavená jako v případě jeho předchůdce Antti Kokka (Kalmah). Určitý pokrok se týká i Alttiho blackového skřehotu - netuším sice co ten chlap během pauzy v činnosti kapely se svým hrdlem prováděl, každopádně jeho hlas docela znatelně zmohutněl. Co se týče zvukové stránky celého alba, i zde se udála drobná změna. Tico Tico studios sice představují pevnou stálici v podobě kvalitního soundu, jenže skupina se rozhodla protentokrát využít čistě digitální simulace kytarových zesilovačů, což se na zvuku kytar celkem negativně odráží a rozdíl mezi simulací a použitím starých dobrých lamp je poměrně zřetelný.

Nyní už k samotné hudební náplni - stejně jako v případě všech předchozích počinů ani na novince se ETOS neubránili určitému množství vaty a vycpávkových částí, avšak z většiny se naštěstí jedná o velmi povedené kompozice, ať už z hlediska použitých nápadů nebo působivé atmosféry. Rozhodně lze mezi ně zařadit zřejmě nejlepší otvírák v dějinách kapely - Sweet Lilith of My Dreams, což je skutečně úvod jak se patří, velice odsýpající záležitost, plná spousty povedených melodií. Hned dvojka Another Me je bohužel snad nejnudnějším štychem na desce, takže další vyčnívající skladbou je až třetí Red Dawn Rising, které vévodí hlas jednoho z mnoha vokálních hostů, Jarmo Kylmänena (Scyron, Rautavaara Inc.), jakési šedé eminence v pozadí nejen Eternal Tears, ale i For My Pain... Jedná se o velice nadaného a talentovaného skladatele, což svým kompozičním vkladem dokazuje i na tomto albu, nicméně tu vokální účast si mohl klidně odpustit, jelikož jeho trochu patetický čistý vokál mi do hudby "Nekonečných Slz" příliš nepasuje. Prostředkem alba dochází ke znatelnému ztemnění a zhoustnutí atmošky, počínaje prostřední pasáží Upon the Moors přes podmanivou Sakura No Rei, což je v podstatě jakési intro, plynule navazující na nejlepší věc na desce, a sice Sinister Rain, plnou zasekávaných strojových riffů, proložených temnými ženskými mnohohlasy a klávesami. Zde se také konečně naplno projevuje svým sólovým partem Miriam "Sfinx" Renvåg (Ram-Zet, For My Pain...), jejíž úžasný vokál mě naprosto dostává, jelikož disponuje jednou z nejnádhernějších barev ženského hlasu, jakou jsem kdy slyšel. Žádné přehnané afektované ječení, jež můžete slyšet od většiny zpěvaček na metalové scéně, ale přirozeně působící a velice půvabný dívčí projev. Nádhera. Následující Lost Rune of Thunder (s prolínající se chytlavou kytarovou linkou) a Tar Still Flows jsou typické, sice povedené, ale nijak zvlášť překvapující skladby z dílny ETOS, jež posluchače rychle unáší k pompéznímu, téměř devítiminutovému závěru s názvem Angelheart, Ravenheart. Tahle věc se sice tváří jako nejambicióznější song na albu, avšak přes veškerou epičnost a členitost se ten sonata-arcticovský refrén a klávesové party jak vystřižené ze starších Nightwish poměrně rychle oposlouchají. Navzdory tomu se jedná o velice důstojný závěr desky, která do diskografie těchto čelních představitelů typicky finského melodického metalu vpouští (možná poněkud překvapivě) velké množství svěží krve.

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

  • Rated 6 out of 10.

O této kapele tady již byla kdysi zmínka, i když si nejsem jistý, kolik lidí tuto kapelu u nás skutečně zná. Každopádně v jejich rodném Finsku (i když vydávají ve Švédsku) plní hitparády a Top 40 žebříčky svými alby. Kapela byla založena v roce 1994. Předtím si chlapci zkoušeli hrát s Andromedou po dobu asi dvou let, ale když jim vyhořela zkušebna, tak si založili ETOS. Pro mě osobně docela zvláštní zjištění. O prvních dvou albech se nemá cenu ani bavit, páč sou dost hrozný jak zvukově, tak muzikálně. Pak přišel počin Chaotic Beauty, které je hodně povedené. O něm i jeho následovníkovi A Virgin and a Whore více h.e.r.e. Snad jen, že na Virgin v osmé skladbě Blood of Hatred je dost podobný rif jako u našich krajanů Science Fiction na desce Inri - sedmá skladba Iluze. Když jsem se na to ptal kdysi v Infernu zpěváka Science (obě desky vyšly ve stejný rok), říkal, že ETOS vůbec nezná, tak nevim. ETOS hráli třeba s Nigthwish a Sinergy (s oběma kapelami mají i příbuzně-podobnou hudbu).

V letech 2002-2004 byla kapela u ledu a tim se dostávám k mottu věci. Se současnou deskou Before the Bleeding Sun jsou zpátky a dokonce i po dlouhých letech koncertně aktivní. Album se nám pěkně rozjíždí už od začátku a odsejpá. Kapela použila hodně prvků, aby se zalíbila komukoliv. Není to vůbec špatné a velmi dobře se to poslouchá a baví to. Už se tolik netlačí na pilu jako v případě Chaotic (myšleno spíše postupy), ale spíše se pracuje s klávesami, melo vyhrávkami, čistými zpěvy (hojně v pozadí). Při tom všem se ale pořád jedná o metalové album s tvrdými kytarami a většinou nakřáplým hlasem. Bicí nejsou složité, ale o to víc jsou účelné. ETOS rozhodně mají cit pro silnou a chytlavou melodii, která bude koncertně fungovat. Tímto albem se zase dostali doma do Top 40, což evidentně koresponduje s tím, co touto deskou chtěli ETOS dokázat. Možná až moc. Připadá mi totiž, že se trošku jede podle zajeté šablony (3. skladba procítěna a zpěvná, 6. balada, poslední hymna vál jak cyp – u mě nejlepší song na albu), která už dvakráte přinesla ovoce.

Možná, že přestávka v jejich tvorbě a následný comeback byl jen kvůli chechtákům, ale to berte hodně s rezervou. Je to jenom můj pocit a stanovisko. Zda by tomu tak skutečně bylo, tak by to byla škoda, jelikož to je moje srdcovka. Pokud máte rádi tuto muziku, zkuste sami a pak posuďte. Uvidíme s příštím počinem.

Tvé hodnocení:

Tagy:

Eternal Tears Of Sorrow