Články

přeposlat článek tisknout
THE ALVARET ENSEMBLE, HAUSCHKA

THE ALVARET ENSEMBLE, HAUSCHKA

  • kdy: 14.1.2013
  • kde: Praha, Palác Akropolis

Atmosféra na dalším Music Infinity byla patřičně hustá. Člověk se snadno mohl přenést do jiných sfér a myšlenkových krajin a zapomenout na plynutí času.

Music Infinity 2013: The Alvaret Ensemble + HauschkaKonečně zase napadl sníh a je zima, jak má být. Něco v tom smyslu mi běželo hlavou, když jsem se, vlastně už skoro po roce, vypravil do žižkovské Akropole. Koncerty v rámci cyklu Music Infinity jsem loni poměrně dost „zazdil“, tentokrát se zadařilo a mohl jsem sjednat nápravu.

Do potemnělého sálu se dostávám už za prvních tónů HAUSCHKA. Židličky – jo to je fajn. Podiu dominuje zatím opuštěná, poměrně rozložitá perkusivní souprava s velkým basovým bubnem a klavír – koncertní křídlo. Hauschka (vlastním jménem Volker Bertelmann) experimentuje s tzv. „preparovaným klavírem“ (ano, něco takového dělal již třeba John Cage). Pomocí různých mechanických úprav, často za pomocí izolepy, ping-pongových míčků a dalších „udělátek“, které připevňuje na některé struny a tím mění jeho zvuk. Občas by se jeden podivil, jakých zvuků lze pomocí takovýchto modifikací dosáhnout (nejlépe to ale stejně ilustruje video pod článkem). Těžko říct, kam jeho produkci zařadit, možná moderní/současná experimentální klasika (ale slovu „klasika“ se Volker podle všeho sám brání)? Možná spíš prostě experimentální hudba hraná na klasický nástroj, navíc dost neklasicky upravený. Zasněné, někdy melancholické ambientní plochy (často se mi v mysli objevila představa rozčeřené vodní hladiny, nebo vůbec s tekutým mihotáním se spojené představy), se střídaly s těmi živějšími, až skoro veselými částmi. Dost často bylo znát, jak je u něj důležitá repetice a rytmika, což podtrhovaly i právě různé předměty připevněné ke strunám klavíru, vytvářející různé perkusivní „efekty“, většinou vhodně zvolené, i když sem tam se i vyskytly chvíle, kdy mi přišlo, že při nějaké pasáži či motivu zbytečně vyčuhují a ruší (účel?). Těchto míst ale bylo minimum. Občas si také vypomohl nějakou tou elektronikou (moog?) a smyčkami. A vůbec – bylo znát, že elektronická hudba, jak se i sám ke konci vystoupení zmínil (mimo toho, že má rád stagediving :), působil v hip-hopové kapele a skládal techno), je pro něj stále silným inspiračním zdrojem. Nejsilněji se tento vliv projevil v poslední skladbě s názvem Radar, která vyzněla až vyloženě tanečně.

The Alvaret EnsembleDůvodem mojí návštěvy byli ale především ten večer druzí vystupující - THE ALVARET ENSEMBLE. V posledních letech se s těmihle všemi „ansámbly“, „orchestry“ apod. celkem „roztrhl pytel“ (nebo je to i tím, že jsem si jich začal všímat?) a co chvíli tu nějaký z nich vystupuje. Ukázky z eponymního debutu The Alvaret Ensemble (improvizace kdesi v kostele), který vyšel loni v prosinci, mě celkem slušně navnadily, takže jsem byl zvědav, co pánové předvedou naživo. Přece jenom, když jde o improvizaci, má to i svá úskalí. Obavy naštěstí, jak se v průběhu večera ukázalo, nebyly na místě. Z tohoto „ansámblu“ je asi nejznámějších osobou klavírista Greg Haines a právě jeho klavír dostal ten večer nejvíc prostoru. Očekával jsem spíš klidný začátek, z toho mě však vyvedl úder do gongu, což navodilo až nečekaně dramatickou, potemnělou atmosféru. Sytze Pruiksma, který se prý při tvorbě inspiruje zvuky přírody, celé vystoupení používal široké spektrum různých bubnů a bubínků, chrastítek, činelů, perkusí, taky tympán (jó, to já rád - tympán!) a jiné, těžko identifikovatelné předměty. Zamrzela mě trochu absence na albu se objevujícího pozounu a violy – tu, nebo jiný smyčcový nástroj částečně suploval Romke Kleefstra svojí decentní hrou na elektrickou kytaru, většinou vytvářejíc jen nenápadný ambientní podmaz, někdy za pomocí smyčce (ano, nic originálního, ale zde byl určitě účelně využit). Celé vystoupení tvořily jakési dva dlouhé celky (hrubým odhadem po 25ti minutách), ve kterých se střídaly jemnější chvíle, často jen pár letmých tónů a ruchů, chvíle ticha… někdy doplněné Janem Kleefstrou a jeho přednesem básní ve zvukomalebné frísštině (znělo to dost seversky, vybavil se mi třeba Elegi, a taky Bergman, v několika pasážích mě napadli třeba i Deaf Center). Dojmy – abstraktní, prchavé, vzdušné, ale i nějaké ty konkrétní by se našly. Krajinky, většinou ty severské, spíše nehostinné, větrné, přímořské. Na druhou stranu se do toho pánové občas i slušně „opřeli“ a hudba mocně vygradovala na rozmáchlých klavírních plochách, za podpory tympánů, do slušné intenzity. Nabízí se mi přirovnání k různým drone či post-rockovým spolkům, oproti nim (zvláště těm druhým) mi to ale přišlo méně předvídatelné a jaksi volnější (to asi ta improvizace, že). Atmosféra prostě patřičně hustá, člověk se snadno mohl přenést do jiných sfér a myšlenkových krajin, zapomenout na plynutí času – takže se mi potom, co zazněl závěrečný potlesk, skutečně nechtělo věřit, že už je konec. Velice příjemně strávený večer.

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.