Články

přeposlat článek tisknout
Suomi Weird Spring I - ORANSSI PAZUZU, DESIRE FOR SORROW, MALLEPHYR

Suomi Weird Spring I - ORANSSI PAZUZU, DESIRE FOR SORROW, MALLEPHYR

  • kdy: 12.3.2016
  • kde: Praha, Nová Chmelnice

Silná, jednoduchá a úderná rytmika, výrazný zvuk basy, kosmické pazvuky synths i kytar a mnoho efektů, hlasitost na hranici snesitelnosti a 140 klátících se lidí. Oranssi Pazuzu byli fantastičtí!

Suomi Weird Spring I - ORANSSI PAZUZU, DESIRE FOR SORROW, MALLEPHYR Suomi Weird Spring I - ORANSSI PAZUZU, DESIRE FOR SORROW, MALLEPHYRBizzaro byl na psychedelickém black metalu. Tato věta asi ještě otázky nebudí, ale že z podobné akce píše report? Věru bych to od sebe sám nečekal, ale že MetalGate nabrousí drápy a otevřou svou náruč i kapelám z Tampere (o těch zde ještě bude řeč ve dnech příštích), to by kdekdo čekal ještě méně. Ale stalo se a v jejich režii se zahájilo „finské podivné jaro“, jež bude následováno dvěma dalšími akcemi (Dark Buddha Rising - rozhovor, následně Mr. Peter Hayden - recenze), mezi nimi ještě navíc Hexvessel (recenze) z produkce Heartnoize Promotion.

Jaké kapely k Oranssi? Opravdu těžko vybírat, a už jsme to i při oznámení Suomi Weird Springs diskutovali. Naše koncerty (Aardvark) předloni sáhli po industrialu, MetalGate dostáli svému jménu a vybrali metalovější bandy.

MallephyrTou první byli rokycanští MALLEPHYR. (Proč oni? Třeba je Opat se svou předchozí - už rozpuštěnou - bandou Gate of Illusions předloni zaujal v jejich soutěži). Kdo scénu sleduje, jistě Opata zná ze Stínů Plamenů a basáka Sinnerala z Panychidy, a nejspíš mu Mallephyr loni neunikli ani na BA, kde se údajně blýskli povedeným setem. Tam jsem je ale (asi) neviděl a po přečtení tak zpětně s klidem na srdci mohu slova v reportu vyřčená potvrdit. První můj poznatek, Mallephyr zvládají hrát. Spolehlivý bubeník byl pro kapelu oporou a v místech, kde basa, stejně jako na Demu 2014, prolézala, dobře kytary doplňovala a nejen probublávala, ale zvuk i zahušťovala. Poznatek druhý, Mallephyr vůbec neznějí česky. Žádné omílání slok do nekonečna, kluci si se stavbou skladeb dávají záležet a nečekanými výpady (třeba „průsypy“ ve sloce Seven Hells Below) a nájezdy si pohrávají s jejich dynamikou a dramaturgií. Z nich mohu vyzdvihnout třeba tu úplně novou (a dlouhou), která není ani na připravovaném albu. Mallephyr jsou současní a umně užívají rozklady, ale zapojují i melodii a nehrají standardní, ani ryzí black. Sem tam hudba zhrubne a míří až k blackened deathu, ale rozhodně není obyčejná (zjasnil bych drobně zpěv) a disponuje až jistou dávky progresivity. Prostě těleso odpovídající aktuální době a trendu, aniž by trendové bylo. Mít fakt dobrý zvuk, jásal bych, ale zvukař na prostor pro koncert nafouknutější Chmelnice hlasitost prostě přepálil a ten hall byl mocný. Mallephyr však i tak bylo rozumět, takže nejen obě jejich skladby z Dema 2014 byly k rozeznání, byť krapet víc nahlas.

Desire For SorrowO kompletní přestavbu podia se pak postarali DESIRE FOR SORROW, vítězové MetalGate Massacre 2014. Je vidět, že neponechávají nic náhodě a snaží se diváka zaujmout všemi dostupnými prostředky – plachty, bannery, vlajky, kostýmy, čočky, malování… jenže celková stylistika je pojata tak, že netuším, zda kapela do nás pak pustí něco jako Nightwish, Cradle nebo My Chemical Romance. Pár věcí však dává tušit, minimálně klávesy. A taky že jo, českobudějovičtí spouští, nechci je urazit, Cradle-revival v hodně primitivní (té základní, osekané) podobě. Nemám v podstatě nic proti, i takové kapely si člověk poslechne, jen jejich hudba oproti Mallephyr byla „česká“ až za hrob – časté opakování motivů (ta pískačka v Horned Crown mě začala pak iritovat) a budu-li chtít najít nejlepší momenty (fajn úseky tu jsou), bohužel neuvěřitelně obyčejná, což je dle mě nejzásadnější problém. A ač pečlivá, ani celková stylistika kapely vlastně není originální, byť dotažená. Při této myšlence se mi vše spojuje. Jejich množství podporujících fanoušků je záviděníhodné, ale odpovídá jejich jakkoli nevybočující cestě melodické goth/black majority. Takto opravdu mají Desire For Sorrownejvětší šanci zasáhnout velkou sortu posluchačů, kteří nehledají nic nového a mají rádi to své. A tací DfS asi i jsou. Pro publikum Masters či Wackenu dobré, pokud se sebou však něco zásadního Desire for Sorrow neudělají (nevloží do tvorby víc neurvalosti, nečekanosti, vlastní osobitosti… což neznamená, že by neuměli hrát, bubeník šlape), časem svou průměrností v přeplněnosti doby mezi jinými zapadnou. Ale co já vím, třeba jen vždy hledám něco „extra“. Nehrát nic nového, nevadí, hrát, co mě baví, fajn, ale nehrát nic, co mě od ostatních aspoň krapet odliší, to (mi) vadí. (Neberu live provedení, tam DfS bez problému poznáte.) Neodradil mě ale ani přepálený zvuk, zkoušel jsem poslouchat, ale stejně pro mě těleso, byť sehrané, po pár skladbách přestalo být zajímavé.

Oranssi PazuzuPo sklizení „harampádí“ tak nastal čas Finů. ORANSSI PAZUZU bez jakýchkoli doplňků, každý jen se svým ultra pedálem a krabičkami nastupují pod modré bodovky, rozeznívají klávesovou plochu, připojují kytarovou vazbu zesílenou až do zvukové stěny, brnkačka, rozjíždějí se rituální kotle a s nimi Saturaatio, úvodní věc nové, fantastické desky Värähtelijä. Zvuk roste a bují, kytara zní až jak steel guitar, hlasitost roste, kormidlo zvuku přebírá ruchařina, ozve se řev a elektrická kytara, další ruchy, zvuk zestabilní a Jun-His začíná řvát. Rytmus má neuvěřitelnou sílu, hýbe se celý sál a ohlížím se kolem sebe a vidím borce, co přišel jen tak na blind a ptal se, co dnes hraje. Odpověděl jsem „psychedelický black metal, hodně zvuků a vrstev, nečekej klasickej blek, nebudeš litovat,“ ale jeho vyděšený pohled dává tušit, že tohle nečekal a blesky v očích vůči mně směřované, že před chvílí kvůli mně vyhodil tři kila. No nic, nechávám ho být a kolíbám se, teď už hrají Evillovy varhany a bosý Moit sešlapává několik pedálů, překřižuje nohy a hraje sólo.

Oranssi Pazuzu

Co je důležité zmínit, Oranssi byli hodně nahlas. Vážně nahlas. (Před koncertem mi MetalGate vyprávěli historku, jak právě kvůli nim předloni dostali na MGCZDF od PČR pokutu za hlasitost.) Co je ale také důležité zmínit, jejich zvukař ví, co má dělat, takže je slyšet úplně vše – fakt nechápu, jak to dělal, dost možná má zásluhu kapela, kdy v ní každý ví, co v daný moment má hrát a jak svůj nástroj zkrotit. Zvukař se i hezky staral o světla, která místy měnila barvy na bílou a červenou. Primárně ale hypnoticky modrou a něco kouře. A hypnoticky zkouřeně zní celá muzika. Rytmus je jednoduše prostý, ale rockově silný a dynamický, nenechá vydechnout a kapelu drží furt v pohybu, i když se v něm nic zásadně neobměňuje a jede staticky v linii. Ale funguje neuvěřitelně.

Jako druhou Oranssi Pazuzu hráli klipovou Lahja. Fantastická přírodní věc se zvukem zvonkohry využívající změn zacyklených rytmů. Překvapilo mě ale, že tyhle linky šly z aparátu Moita, na kytaru bych to věru netipoval. Tribální nálada, primordialita, space psychedelické zvučení, neuvěřitelně funkční. Skutečná hypnóza se ale dostavuje až když OP spouští Uraanisula z předchozí desky Valonielu. Rytmus písně a do zblbnutí, až na sludge způsob opakovaná kila za doprovodu Evillových synths a noisování a zlého monotónního skřeku navozují stav podivného opojení a okolo sebe vidím, že i ostatní jsou mírně v tranzu. Hledám onoho borce, kterému jsem OP před začátkem vychválil a? I on se klátí až k zemi.

Oranssi PazuzuS další věcí se Fini titulním trackem vrací k nové desce Värähtelijä. A jestli Uraanisula byla hlasité hypno, s Värähtelijä se odlétá zas do vesmíru. Vypínají se zkreslení, hraje se na klidnější notu, basa drží základní tón a díky kytarám přichází až snad artrockový sound a jistým způsobem Morriconeho soundtrackovitost, ale značně rozplizlá, ztracená v oparu a pod nánosy dlouze znějících a překrývajících se zvuků. Obrat však nastává s následující Hypnotisoitu Viharukous, ke slovu přichází - ne že by předtím nebyla slyšet, však na houpavosti měla s bubny nejvýraznější podíl - basa Rickenbacker (ano, Lemmyho značka) a rozjíždí splašené orgie, které mi v jednu chvíli připomněly až Library Subterranean z předloňské desky Kayo Dot. Zde se Oranssi zněním kytar prozatím asi nejvíce přiblížili black metalu (došlo na takřka skutečné blackmetalování, čili drobně včelínu, byť dosti svébytného, a sypačka, která v rámci tvorby Finů by měla být pokládaná spíše za extrémní rytmus), ale závěr je zvukově opět slušně vyhaluzenej. Ale to nebylo vše. „Jelikož tam v té vodě něco je, ‘milovníci LSD‘“ se pak pauzami mezi písněmi mínili odmlčet na dlouhých skoro 18 minut, protože se rozjela Vasemman Käden Hierarkia, pro kterou je také příznačný zvuk Onttovy basy a vyjetá pasáž v jejím středu. Při poslechu téhle písně z desky jsem si říkal, jak to live Pazuzu asi hrají, jestli improvizují, nebo na sebe prostě ve chtěný moment kývnou, ale ani jedno se nedělo, kvartet písně má opravdu nazkoušené a co jsem tak nějak zvládl pojmout, ty drží svou studiovou podobu dosti věrně; vzpomeňte, co jsem psal o zásluze kapely na zvuku.

Jun-His koncert nemoderoval, s publikem nekomunikoval, všichni do jednoho byli plně ponořeni do svého výkonu a prezentace muziky. Viděl jsem je v Rumunsku ve zděné, působivé pevnosti (stejný architekt jako té Josefovské), v místě dýchajícím vlastní aurou, kytarista hrál žárovkou a vyluzoval zvuky nezvuky, ale tohle i v obyčejném klubu bylo mnohem, mnohem lepší! Bez debat jeden ze zážitků roku!

Fotky © Aleš "Enochian" Komárek

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.