Články

přeposlat článek tisknout
MIKE PATTON's MONDO CANE

MIKE PATTON's MONDO CANE

  • kdy: 22.7.2010
  • kde: Polsko, Wroclaw - Wyspa Slodowa
report_1048_px1

Tak to vypadá, že kdo chce letos vidět Majka Pattona naživo, musí holt zvednout pérdel, hodit občanku za pásek a hurá do Šengenu. V rámci Evropy má v zásadě dvě možnosti. Buď zas jak loni rozhodit sandál na Faith No More, jelikož ti si právě po evropských festivalech střihli druhé kolečko jejich výjimečného reunionu (což mu ale na výjimečnosti trochu ubírá), nebo uhladit vlásky vazelínou, zahalit se kapkou elegance a vyrazit na Mondo Cane… Errrr, zvolila jsem druhou možnost. A na české pattonmaniaky svádivě mrkalo hned první město jeho turné, Wroclaw.
Totiž, Mondo Cane není novým projektem, několik koncertů proběhlo už v roce 2008, z nichž ten z Amsterdamu je dostupný ve velice přijatelné kvalitě. (Už si čet Mladý svět? Stahuj!) Deska byla v plánu hned poté, nakonec vyšla až v měsíci máji roku 2010. Na desce je 11 songů, přičemž neměnný repertoár pro koncerty obsahuje songů 22. Těch 11, co na desce nefigurují, ale nejsou žádná vořezávátka, naopak. Doufám, že to jsou dobře ukryté kolty proklatě nízko pro Mondo Cane II, jináč by to byla fakt škoda. Songy jako Storia d´amore, Canzone nebo O Venezia (původně prudká genialitka Nina Roty pro Felliniho film Casanova; no, filmové hudby je tu více, stará láska nerezaví a co teprve ta k Itálii!) tedy rozhodně nejsou hodné zapomenutí někde bezprizorně se válící na Youtube a v hlavách několika chorých jedinců, kteří už ten amsterdamský koncert sjeli aspoň padesátkrát. I když, Ipecac prý hodlá vyzvracet nějaký živák...
O co teda vlastně jde? Inu, don Patton si takhle během siesty zpattonizoval několik

report_1048_px2

pop italiano songů z 50. a 60. let, přičemž ALE zůstal originálům dosti věrný (žádná destrukce a rekonstrukce ve jménu Director´s cut, ale respekt, peace, olivy a vášeň v koncentrovaném roztoku). Tu trochu atmosféry, tu přitlačím na pilku, kytárko, pojď si se mnou zašpásovat, tu zašeptám, až bude běhat mráz po stěnách i těm toi toi vzadu. Člověk má pocit, že jim dodal ještě více italské krve a hravosti, což je opravdu výkon šitý na míru rodákovi z Kalifornie. Některé původně poklidné a Jadranem ospalé písně dostávají pekelně osudový nádech, bang, bang. Ale najdete tu i seladonkové songy, při kterých si automaticky začnete vařit kapučíno. Témata jsou velice velice italská - láska - vita, vita! - bolest - já ji chci - ona mě ne - ona mě opustila - já puknu žalem - mio dio, i když neumíte italsky, Pattonova mimika vás povede. Sečteno, podtrženo, je jen jeden člověk, kterého si dokážu představit v roli Michaela Corleoneho namísto Al Pacina. A vůbec, myslím, že ať si kdo poslouchá co chce, každý si vždycky rád poslechne třeba „pramínek vlasů - jí ustřihnu potajíííí“ a podobně je to i s Mondo Cane. Don Patton k tomu říká: „If you like orchestral music and have a heart in your fucking chest, you will like this record.” Tečka. Z křečka. Břečka? Jsi upad, ne? Tímto projektem mimojiné Patton nenápadně dokazuje i širšímu publiku, že nepatří jen mezi exponáty muzea hlasivkových kuriozit, ale taky klidně po bok Franka Sinatry a SE CTÍ, VOLE, SE CTÍ!
Jo a o koncertě jsem taky chtěla psát! Lístek byl docela levný, Wroclaw taky není úplně marné město, takže hurá na výlet! Sajtsíing nechávám stranou, snad jen zpívající fontána stojí za zmínku, jelikož prý stříká jak divá i na zmiňované Faith No More. To bohužel nemohu potvrdit, cesta přes půl města, takže jsem to o pár minut prošvihla. Koncert se konal venku na ostrově (něco jako na Střeláku) a už od desíti hodin ráno probíhala zkouška, od čtyř odpoledne už s hlasovým doprovodem dona Pattona, který celý repertoár sjel hned dvakrát (bezvadný pocit, chodit celý den po centru a za každým rohem slyšet svou oblíbenou desku). Navíc bylo příjemných 36 stupňů ve stínu, takže dříve nebo později se člověk svalil s teplým Lechem v plechovce na některý z okolních ostrovů (něco jako na Žofín) a pořádně se zaposlouchal. Musím říct, že se mi pěkně ten koncert rozmělnil :)
V sedm hodin už první fanoušci přešlapovali před vstupní branou na ostrov společně s několika rozohněnými místními, kteří řvali na pořadatele, jestli si dělají srandu, co to je panebože za kravál, celý den a ono to bude ještě pokračovat??! Chudáci, ani netušili, jaké je jejich štěstí, že přijeli Mondo Cane a ne Fantomas, to by je zřejmě odválo až k Gdaňsku... No, po sedmé hodině už zabírám místo v první řadě na postranních ochozech (vzhledem k mé výšce jediná šance jak nestudovat celý koncert něčí páteř), holt židličky před pódiem byly vyprodané velice rychle. Takže 3 hodiny do začátku koncertu … hmm … koncert bez piva … hmmmm … ten den byl vůbec na hranici fyzických možností... Hned vedle mě stojí tři Češi, no vida. A další brzy zaslechnu v sekci židliček, vyhmátli to, borci!
No, nějak ty tři hoďky uběhly, úpal čas trochu zkresluje, už šmidlají

report_1048_px3

smyčce a brzy přichází mafiózo v bílém obleku a od začátku do konce si hraje s mikrofonem svou obvyklou hru „co nota, to úder na správné místo“. Na rozdíl od minulých koncertů se orchestr dost zmenšil a tvoří jej v každé zemi převážně místňáci (7 členů kapely, 12 šťastných Poláků z The Film Harmony Orchestra a 3 sboristky, které se ale, myslím, s projektem úplně nesžily). Něco jako „druhé housle předvedly úchvatný výkon“ vám nejsem schopna říct, postrádala jsem jen italského trumpeťáka. Jako celek to byla souhra kmitočtů, akustických spekter, spektakulárních akustofonů… Zaslechla jsem, že byla původně v plánu i Praha, ale Češi se prý zalekli, hmmm...se uvidí.
Složení publika bylo opravdu pestré, respektive černo-bílé, tolik Pattonových fanynek ve slavnostním úboru jste jistě ještě neviděli, já to teda tak neocením… Přišlo také hodně rozpustilců, kteří přistoupili na hru a přišli oblečeni prudce elegantně s bílými mafiánskými kloboučky, ve vestách, kravaťáci s pyramidkami na zápěstí, ale taky v maskáčích a nasrat, našel se i jeden, co si během koncertu zařval už snad tradiční „EASY!“. Směska jak z Eská Slezská, ale nejvíce se jásalo, když se Patton dostával do obskurních hlasových poloh v Urlo negro nebo když znenadání vytáhnul svůj ampliónek a odeřval do něj refrén Ma L´amore no, provětral i svou oblíbenou „vysílačku“.
Z těch Pattonových fanoušků se stává sekta, těžko je z ní cesty ven.

report_1048_px4

Inu, povedený koncert, z údajů na Last.fm lze soudit, že návštěvnost nadcházejících koncertů bude o poznání skromnější. Poláci holt na Pattona slyší, viz návštěva několik TISÍC lidí + obsypané břehy vedlejších ostrovů. Na závěrečnou ovaci ve stoje taky všichni vystřelili bez zaváhání během vteřiny jako čertíci na pružince a umlátili si ruce a ačkoliv se na konci Patton konečně trochu víc rozpovídal, přes ten aplaus nebylo nic slyšet. Po přídavku poslal do davu pár letících polibků. Čao, čao a finito. Já to žeru. Příště snad na Střeláku…

Setlist:
Il Cielo in una Stanza
Che Notte
Ore d’amore
20 Km al Giorno
Quello Che Conta
Urlo Negro
Legata ad un Granello di Sabbia
Deep Down
Pine, Fucile ed Occhiali
Scalinatella
L’uomo Che Non Sapeva Amare
Ma L’amore no
Canzone
Ti Offro da Bere
Dio Come ti Amo
Storia d’amore
Lontano, Lontano
O Venezia
Yeeeeeeh !
Senza Fine
ENCORE
Sigaretta
Sole Malato

Fotky zde.

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.