Články

přeposlat článek tisknout
LONG DISTANCE CALLING, SÓLSTAFIR, AUDREY HORNE

LONG DISTANCE CALLING, SÓLSTAFIR, AUDREY HORNE

  • kdy: 8.3.2013
  • kde: Praha, HooDoo

Pražská zastávka The Flood Inside tour byla veskrze příjemná party, kde si každý mohl najít to své, dle osobních preferencí i momentální chuti.

Z posledních akcí, které jsem zažil v HooDoo, jsem kdovíjak odvařený nebyl. Ne že by tu byla špatná dramaturgie nebo hrály mizerné kapely, ba naopak. Klub sám ovšem jako by trpěl nějakým prokletím – přišlo mi, že zde máloco vyzní tak, jak má. Onen březnový večer se však tuto kletbu podařilo prolomit hned dvěma reprezentantům chladného Severu.

Prvními na řadě z tria poměrně nesourodých, ale navzájem se dobře doplňujících kapel jsou dnes norští AUDREY HORNE. A lepší rozjezd večera si Praha těžko mohla přát. Pětičlenná parta přichází zcela neokázale úderem osmé na pódium a spouští svůj šťavnatý hardrockový set. Přitom když se řekne Bergen, řada fanoušků si asi vybaví spíš black metal – a rozhodně nebudou vedle jak ta jedle. AUDREY HORNE skutečně před nějakými deseti lety vznikli v okruhu kapel jako Enslaved, Gorgoroth či Sahg. Jejich členové si zřejmě chtěli zahrát pro radost, mít kapelku ideální na pařby a živé hraní, až se z nich postupně stala plnokrevná záležitost, která si dokáže během dvou tří písní podmanit sál. Z pánů čiší radost ze hry, ale zároveň vysoká profesionalita, žádný „sranda projekt“. Spíš pocta tomu, co poslouchali jako malí špunti, tedy klasickému hard&heavy 70. a 80. let. Není těžké vystopovat u nich inspirace Iron Maiden, AC&DC, Deep Purple, Kiss, Van Halen, ale třeba i progresivnějšími věcmi jako Genesis. AUDREY HORNE to vše dokáží přetavit a pojmout po svém.
Kapela působí naživo nesmírně sympaticky a pozitivně, takže nemá problém získat si diváky včetně těch, pro které je to zjevně první kontakt s její muzikou. Díky energické pódiové show se publikum ani na chvilku nenudí – skáče, tančí, hrozí, paří… Devizou kapely je však vedle energie především schopnost napsat dobrý song, s ohromným citem pro melodii, se kterým se rodí snad každý druhý Nor. Oba kytaristé (jedním z nich je Arve Isdal z Enslaved) si užívají pózy „kytarových hrdinů“, zpěvák Toschie bezvadně intonuje i ve výškách, dobře mu vokálně sekunduje basák Espen. Těch čtyřicet minut uteče jak nic. AUDREY HORNE letos vydali čtvrtou řadovku Youngblood, která je sama o sobě narvaná hity až po střechu, ale stojí za to si je poslechnout celé, počínaje debutem No Hay Banda. Pro norskou pětici je to poslední zastávka na turné, a tak se loučí s Prahou ve velkém stylu – zvou si na podium celou sestavu SÓLSTAFIR a společně dávají Ace of Spades v provedení, za které by se určitě nestyděl ani Lemmy.

Večer perfektně odsýpá, přesně dle fahrplánu (velká pochvala pořadatelům i kapelám za disciplinovanost, která zdaleka není pokaždé samozřejmá), a tak už úderem deváté nastupují „kovbojové“ z Islandu. A hned přeřadí výhybku atmosféry někam úplně jinam. Pomalý nájezd Ljós í Stormi, decentně rozechvělé struny, tak typické pro zvuk současných SÓLSTAFIR. Před vnitřním zrakem jako by se nám začal odvíjet film se scenériemi nekonečných plání, ledovců, sopek. A někde uvnitř žhne magma, kterému se postupně podaří prodrat a vytrysknout na povrch. Ne nadarmo se Islandu říká „ostrov ledu a ohně“ – SÓLSTAFIR jako by byli dokonalým hudebním ztělesněním symbiózy obou těchto živlů. Za řezavým vokálem Aðalbjörna Tryggvasona si můžete představit všechny smutky, žaly, boly, ale i nezlomnost a nezdolnost lidí žijících na tomto zdánlivě nehostinném, specifickém kousku planety, s nekonečnými polárními nocemi a pak zase pro změnu polárními dny… Ten chlap, s nezbytnou lahví whisky po ruce, to má všechno prožité a protrpěné. A pak že seveřané nedávají najevo emoce. Ostatně, tohle opravdu nejsou žádní studení čumáci – probíhá komunikace s publikem a i po skončení setu se vydávají mezi lidi, ochotně si s každým povídají, vyměňují dojmy, fotí se… Aðalbjörn také před koncem vystoupení nezapomene připomenout, že SÓLSTAFIR váže k Česku zvláštní pouto, když jejich první EP Til Valhallar bylo v roce 1996 vydáno právě u nás, na malém labelu View Beyond.
Ze slušně zaplněného sálu (nakonec dorazilo odhadem přes dvě stě lidí) i reakcí publika je vidět, že „jejich Pražané“ zkrátka „svým Islanďanům“ rozumějí a ti jim za to na oplátku s chutí odvádějí skvělý výkon přímo od srdce. Chemie mezi podiem a hledištěm zafungovala na výbornou a SÓLSTAFIR se navíc svým vícerozměrným, hypnotizujícím zvukem podařilo obsáhnout opravdu celý sál a vyplnit každou skulinu. Vzhledem k délce songů nakonec ve vymezené třičtvrtěhodině stihnou odehrát čtyři kousky – krom Ljós í Stormi to dále byly Svartir Svandar, nezbytná hitovka Fjara, kterou si s kapelou zazpíval snad každý, a nakonec Goddess of the Ages (těžko si představit lepší kus na závěr než tento 13minutový epos z alba Köld). Zdálo se mi, že od dob, kdy jsem je poprvé viděl naživo, v roce 2009 v Brně, na sobě pánové zapracovali co do kompaktnosti živého projevu a hlavně z hlediska vokálních linek, které byly (přes všechnu řezavost a chraplavost) dobře vyzpívané.

„Černý Petr“ večera tak z mého pohledu nakonec zbyl v rukou headlinera LONG DISTANCE CALLING. A rozhodně ne proto, že by to byla sama o sobě špatná kapela. Naopak, lehkým progem a psychedelií načichlí post-rockeři z německého Münsteru jsou rozhodně zruční muzikanti, alespoň co se hráčských schopností týče. Kde ovšem pokulhávají, je emoční prožitek. Mohou mít skladby sebelépe vymyšlené, zaranžované a odehrané, ale když chybí něco, čím by vás chytli za srdce, je divácký dojem poloviční. Místy jsem si připadal spíš jako na přehrávce party konzervatoristů ze třetího ročníku, hrajících s typicky německou strojovou precizností a chladem. Jestliže se předešlým dvěma kapelám podařilo zbourat onu pomyslnou „skleněnou stěnu“, kterou tak často v HooDoo vnímám, pak mezi LONG DISTANCE CALLING a hledištěm jako by znovu vyrostla. Nebo ještě jinak – SÓLSTAFIR i LDC se více či méně dotýkají (každý po svém) post-rocku/metalu, ale jejich přístup je diametrálně odlišný: Prvně jmenovaní dokáží dostat do tohoto (pro mnohé kontroverzního či nudného) žánru něco autentického ze sebe samých, co jim opravdu nemáte problém uvěřit, zatímco druzí se spokojí s dokonalou formou, ale ne vždy naplněnou obsahem, takže jim naopak problém věřit máte. Výsledkem je muzika, která rozhodně nezní nepříjemně, ale je to i naživo spíš taková poslechovka/kulisovka, vsedě s kalíškem piva či vína, u které se dá i drobně konverzovat, aniž by rušila.
Na druhou stranu je třeba spravedlivě uznat, že přibližně v polovině setu přišlo několik momentů, kdy mne kapela dokázala na chvíli vtáhnout do děje. Škoda že to vzápětí měla tendenci „zhatit“ třeba pokusem o přidání zpěvu do své kdysi výsostně instrumentální tvorby. „Emo“ hlásek klávesisty Martina Fischera z té celé celkem vážně se tvářící a myšlené produkce dokázal místy nechtěně udělat až úsměvnou „šmíru“, naštěstí ho tam moc nebylo. Podobný úhel pohledu zřejmě mělo nemálo návštěvníků, kteří (headliner-neheadliner) dorazili evidentně především na SÓLSTAFIR, takže při vystoupení LDC již byl sál opět z půlky vyprázdněný a atmosféra o poznání méně vřelá. Jedno se ovšem musí nechat – LDC měli ten večer zdaleka nejlepší světla.

Kolem a kolem to byla veskrze příjemná party, kde si každý mohl najít to své, dle osobních preferencí i momentální chuti. Slušný zvuk, bezvadná organizace, hezký merch, sympatický přístup kapel, to vše pak byly bonusy, které dobrý pocit umocnily.

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.