Články

přeposlat článek tisknout
Chaos Descends festival

Chaos Descends festival

  • kdy: 22.–23.7.2016
  • kde: Německo, Crispendorf

Pokud vás lákají menší festivaly na hezkém místě zaměřené především na black a death metal, Chaos Descends byl letos správnou volbou.

lescesta

Pátek 22.7.2016

V roce 2013 jsem s pár dalšími kolegy poprvé vyrazil na festival do Německa. Byl to malinký fesťák Hell’s Pleasure, kde mimo jiné hrály kapely jako Electric Wizzard a Portal. Poté se HP konal ještě jednou a tím jeho existence zanikla. Pořadatelé však nehodili flintu do žita a vrhli se do organizace dalšího festivalu, tentokrát nesoucí nové jméno Chaos Descends.

První ročník se konal loni a vévodily mu jména jako Blasphemy, Swans a Negative Plane. Jeho návštěva, stejně jako posledního HP, mi žel nevyšla, ale vzhledem k tomu, že se poskládal docela silný line-up, rozhodl jsem se na něj vyrazit letos. Dlouhou dobu jsem rozmýšlel, jak se na místo konání dostat, a když už to vypadalo, že budu muset strávit úmornou cestu vlakem, spojil jsem se s Igorem z The Tower, se kterým jsme nakonec vyrazili. A jelikož byl počet lístků omezený na nějakých 700 kusů, raději jsme v přepočtu zhruba za 1.500 Kč koupili lupeny z předprodeje.

stánkygaráž s prázdným chlastemPo tři a půl hodiny dlouhé cestě z Prahy se na místě nakonec ukázalo, že to bylo poměrně zbytečné, jelikož dorazilo necelých 500 jedinců. Ne, že by mi to vadilo, spíše naopak, jen nevím, jestli organizátoři byli úplně spokojení. Ještě než jsme ale byli vpuštěni do areálu, došlo k věci, se kterou jsme tak trochu nepočítali. Sice jsme si oba moc dobře na internetu přečetli, že dovnitř nesmíme vnášet sklo, jenže ani jednomu z nás nedošlo, že lahváče a flašky od chlastu jsou taky skleněné. Při kontrole auta nám tedy před vstupem do festivalového areálu zabavují 20 piv s dvěma sedmičkami tvrdého a schovávají nám je do garáže, kde si je následně můžeme vyzvednout a přelít do plastu. Mno, oukej, nepotěšili jste nás, hoši, ale když to musí být… My se tedy později (a ne jednou) stavíme, ale nejdřív musíme postavit stan.

Ten pícháme do super místa před stromy, kde byl až do poledne příjemný stín, takže se nám podařilo i trochu vyspat. Celé stanové město a místo, kde se hraje, jsou mimochodem super. Jedná se o nějaký kemp/chatovou oblast mezi lesy, kde lze po zaplacení camping fee 5 € i volně využívat sprch. Hrací plocha je poměrně skromná, jedno pódium, kolem několik stánků s merchem, žrádlem a samozřejmě pivem (podobně jako na MGCDF). Teda „pivem“. Tekutinou za 3 € v 0,4 l kelímku, která chutná jako když do nealko bieru hodíte panáka vodky a po vypití jednoho kousku víte, že raději absolvujete několikrát pětiminutovou cestu ke garáži u vstupu, kde do sebe naklopíte vlastní lahváče, než abyste se museli takto trápit.

To koneckonců uděláme hned, když dohraje první kapela. Horns Of Domination jsou mladou Německou bandou s jedním demem z loňského roku na kontě. Poměrně příjemně nablacklý death metal, který určitě neurazil, ovšem ani moc nenadchnul, tudíž jsem se během jejich setu více věnoval nákupu vinylů u skvělých Ván Records, kde jsem doslova utratil tisíce.

Infernal InvocationPo posilnění se vlastními pivy (která se zatím v garáži stihla i příjemně vychladit) a přelití Jamesona do petky (black metal) jdeme na druhou kapelu, která byla pozvána na poslední chvíli. Němečtí I I, neboli Infernal Invocation, hráli stylově téměř to samé co předchozí krajané, nicméně minimálně díky hodně rychlému bubeníkovi bylo jejich vystoupení o úroveň dál a mnohem agresivnější, místy až blížící se výrazu, jaký mají Black Witchery s riffy á la Impetuous Ritual.

Jelikož tři německé kapely hned po sobě jsou až příliš velké sousto, tak Mosaic, které jsem letos viděl na Funkenflugu, kde mě moc nezaujali, vynecháváme a jdeme se raději občerstvit. Po doporučení od kamaráda se ale vracíme na Švédy Reveal, kteří hrají takovou punkovou verzi thrash/blacku s pár ne úplně prvoplánovými postupy lehce připomínajícími třeba Negative Plane. Hudební mix docela zajímavý, nicméně, jak Igor vhodně poznamenal, bylo jim tak šestnáct a měli by přestat chlastat. Minimálně zpěvák se na pódiu dost slušně motal, až mi to připomnělo některé Voluptí koncerty :) Zjišťuji ale, že se poslouchají mnohem lépe ve stínu tvořeném blízkými stromy v sedě (po chvíli i leže), tak na chvíli odpadám.

MisþyrmingOvšem hned během prvních tónů Islanďanů Misþyrming se probouzím a začínám poskakovat před pódiem. Viděl jsem je sice loni v Praze, kde předvedli solidní nářez, ale s trochu horším zvukem, takže byli jednou z kapel, na které jsem se hodně těšil. Hned během první skladby bylo naštěstí jasné, že sound bude o poznání srozumitelnější než na Chmelnici. Misþyrming se sice trocha té špíny hodí, ale když jdou od sebe rozeznat jednotlivé kytary, je to pouze plus. Začali opět otvírákem ze svého debutu Söngvar elds og óreiðu, songem Söngur heiftar. Dále už nepokračovali popořadě, ale setlist trochu promíchali, plus přidali i jednu novou věc s coverem. Na úplný závěr došlo však na Svartidauði připomínající skladbu Ég byggði dyr í eyðimörkinni, kterou to opět zabili, a byla z celého jejich koncertu nejsilnější. Misþyrming dali do svého vystoupení opět vše a nastavili pomyslnou laťku pro další kapely hodně vysoko.

chlastání s JukkouKdyž jsem se po konci řádně vybitý otočil od pódia, všímám si dvou na první pohled známých postav, jak se na mě usmívají. Nejednalo se o nikoho jiného, než o Jukku (bubeníka Dark Buddha Rising, Atomikylä a Hexvessel) s jeho manželkou. Samou radostí, že se opět vidíme, se hned objímáme a nějakou dobu kecáme. No, kecáme a konzumujeme ne úplně nealkoholické nápoje. Kvůli naší idylce sice přicházíme o Degial, kteří hrají poměrně slušný death metal, ale jelikož jsem je už viděl, až tolik mi to nevadí. Navíc se nám flaškou Jägera a pořádnými pivy daří Jukku zlomit tak, že mi to celý následující den vyčítal.

The Crazy World of Arthur BrownArthura Browna a jeho jeho šílený svět ale vynechat nesmíme. Přicházíme na něj sice řádně společensky unavení, ale o to více si ho užíváme a paříme na něj. Všichni členové The Crazy World of Arthur Brown totiž hrají i vypadají, jakoby rok 1968 nikdy neskončil. Ano, jsou sice poněkud starší a hrají i nějaké novější věci, ale jejich potřeštěný psychedelický rock funguje stejně dobře jako na debutu. Nejvíce sice dává klávesista s hammondkami, ale i sám Arthur v rudém obleku, s pomalovaným obličejem a kolem něj motajícími se tanečnicemi zpíval skvěle. A co je nejdůležitější, finále patřilo samozřejmě jeho největšímu hitu Fire, který chtěl slyšet každý. Velmi zábavné a skvělé zpestření na jinak primárně black/deathmetalovém festivalu.

RevengePo veselé tancovačce ovšem přichází tancovačka poněkud tvrdšího kalibru pro otrlejší a nejspíše hlavní kapela, kvůli které jsem do Německa jel. Řeč je o kanadských Revenge. Jedné z nejznámějších a nejzběsilejších war black/death mlátiček. Ještě než odevzdám brýle Igorovi (protože mi je jasné, že tohle bude hodně bolet a nechci o ně přijít jako kdysi v kotli na Anaal Nathrakh) si všímám, že Haasiophis (hrající jinak v Antediluvian) shodil vlasy dolů a vypadá jako úplně jiný člověk. Málem bych ho nepoznal, heh. Hned s prvními údery ale začali Revenge zabíjet a stejně tak i lidé v kotli (na to, že se jedná o dost klidný a mírumilovný festival). Hudba Revenge je hodně monotónní a objektivně vzato i dost primitivní, jenže v jednoduchosti se skrývá síla, a když hrajete tak agresivně jako Kanaďané, bavíme se o kurva síle! Vermin s baskytaristou si mohli vyřvat hlasivky a James Read ničil bicí soupravu jako správný pračlověk. A stejné údery, jako dostávaly bubny, dostávaly i žebra ve vroucím kotli. Nevím, koho napadlo nechat hrát Revenge hodinový set, ale tohle opravdu bolelo a stále šíleně bolí. Hrozný nápor, který téměř nešel vydržet, ale když jsem uslyšel oznámení Wolf Slave Protocol, bylo jasné, že ze sebe musím vytřískat i poslední zbytky sil. Ještě, že je Chaos Descends docela malý fesťák, na kterém se před pódiem mlátilo pouze nějakých 20 lidí. Fakt si nedovedu představit, jak by to vypadalo, kdyby někdy Revenge hráli na Brutal Assaultu, a už si vůbec nedovedu představit, jaký masakr museli být Conqueror na předloňském Nuclear War Now! festivalu, kteří hrají stejný nářez, ale ještě s jednou kytarou navíc. Jeden z nejbolestivějších kotlů a asi nejagresivnější koncert v mém životě.

Aluk TodoloTak tak stojím, hledám, kam mi odešly brýle a jsem zralý akorát odpadnout, ale stále jsem natolik odhodlaný vidět i poslední kapelu, že se opírám o zábradlí v první řadě a vyčkávám, než se rozsvítí ona pověstná žárovka uprostřed pódia. Aluk Todolo jsem letos viděl už potřetí (kdo z vás to může říct? Ha!), a i když ten jejich set je stále stejný (ano, opět hráli celou svou poslední desku Voix), vždy mě překvapí, jak skvělí naživo jsou. Hlavně jejich bubeník Antoine (který je mimochodem super týpek - celý festival se někde naprosto ožralý včetně dne, kdy vystoupili, motal), jenž hraje jako smyslů zbavený, ale i rovný baskytarista s kytaristou, který naše uši vůbec nešetřil. Ze všech jejich koncertů, které jsem měl tu šanci vidět, měl tenhle nejmetalovější zvuk, ale rozhodně nemohu říct, že byl špatný. I přes pokročilou hodinu svými rytmy mávali se zbytky přeživších, jak se jim zlíbilo. Vzhledem k tomu, že je netlačil čas, došlo i na přídavek v podobě Occult Rock VII a VIII. Dvě hodiny ráno, žárovka zhasíná a konec. Říkám to sice furt dokola, ale musím znovu, ano, Aluk Todolo jsou jedna z nejlepších live kapel, co lze vidět, a jsem rád, že se mi to podařilo letos rovnou třikrát. Ale teď už spát!

chčije a chčije

Sobota 23.7.2016

Po probuzení se kolem desáté hodiny ráno lze poznat, že se nacházíte v Německu. S věcmi, které jsou na českých festivalech považovány za samozřejmost, jako že jsou pivní bary otevřené nonstop, zde počítat nelze. Hnusné pivo do kelímku jsem si tedy dát nemohl. Co bylo ale ještě horší, že zamkli naši (už docela oblíbenou) garáž - nemohli jsme si jít ani pro vlastní zásoby. Co naplat, museli jsme nějakou dobu střízlivět, ale aspoň nás to donutilo uvařit si snídani (vajíčka se slaninou for the win!). V poledne ale i Němci dostali rozum a k pivům nás konečně pustili. Lehce jsme se občerstvili, abychom dohnali to, co jsme v pátek nestihli a kolem jedné se mohli spokojeně přesunout na první kapelu.

Sobotu otevírali Sacroscum. Jeden z nejchytlavějších deathů fesťáku. Zaujal především parádní bubeník, ale celá banda byla skvělá. Velmi slušný oldschool death načichlý crustem. Moc dlouho ale před pódiem nezůstáváme, jelikož se spouští docela slušný slejvák. Stan s pláštěnkou je ale poměrně daleko a utíkat tam opravdu nemá cenu, tak se schováváme alespoň u stanu s merchem.

MalokarpatanDéšť přestává se začátkem Malokarpatan. Vzhledem k tomu, že byli jedinou kapelou z našich krajin (samozřejmě ze Slovenska, ne z České republiky), jdeme je podpořit do prvních řad. Malokarpatan vydali loni debutové album Stridžie dni, které si mezi oldschool a ug fanoušky našlo hodně příznivců. I já se přiznám, že jsem si jej nedávno pořídil a musím uznat, že patří mezi nejlepší nahrávky, které kdy bratia stvořili. Nejedná se o žádné mladíky, třeba frontman Temnohor vede několik let stejnojmenný projekt, a i další pánové hrají například v Remmirath. Přišli vyšňořeni v barevných košilkách a po doznění intra a otevření flašky vína začali. Musím říct, že jsem od nich čekal, že budou dobří, ale nakonec předčili veškerá má očekávání. Velmi zábavný black inspirovaný třeba Darkthrone a dalším oldschoolem. Temnohor navíc celou dobu kázal svou dřevěnou holí, na jejímž konci má vyřezané jakési zvířátko (že by zajac?) a kupodivu i dobře zvládal čisté zpěvy, které jsou na Malokarpatan spolu s texty, kytarovými vyhrávkami a intry stejně to nejlepší. Většina návštěvníků, která slovenštinou nevládne, Malokarpatan těžko docenila tak jako já, přitom O víne, kterak učený Hugolín Gavlovič z Horovec vyprával má tak krásný úvod :)

The Black Heart RebellionBěhem Malokarpatan však začalo opět brutálně chcát a já jsem promokl na kost. Slægt tedy vynechávám, jdu se převléct a konečně s sebou beru i pláštěnku, která se ještě hodila. Na belgické The Black Heart Rebellion ale opět lehce vysvitlo slunce, a tak jsem si tedy mohl dát TBHR v úplně jiném rozpoložení než na letošní Žižkovské noci, kde hráli ve tmě kompletně zahalení hromadou kouře. Tentokrát na ně šlo (až na pár okamžiků, kdy přestalo foukat) dobře vidět, což jim asi nehrálo úplně do karet. Ve tmě se zkrátka tvoří temnější atmosféra lépe. Musím je ale pochválit za to, že i na open airu jejich hudba dobře fungovala. Asi si sami byli vědomi toho, že místo hipsterů hrají pro black/deathmetalisty, tudíž ze svých rozněžněných songů vybrali jen pár (třeba závěrečný Violent Love) a vsázeli na tvrdší věci. Oproti pražskému koncertu byli mnohem více heavy, dokonce tentokrát zahráli i jejich nejlepší song Animalesque, čímž velmi potěšili. Jejich zvukař mimochodem opět odvedl velice dobrou práci a všechny ty folkové nástroje se zvonky a dalšími serepetičkami byly dobře slyšitelné. Na Chaos Descends festivalu si dle počtu lidí před pódiem moc fanoušků nezískali, ovšem mě jejich folkem načichlý post-metal opět velmi bavil.

RAMOur Survival Depends on Us jsem letos už také viděl, ty pro změnu ne v Praze, ale před DHG v Drážďanech. Zde na mě však nezanechali moc dobrý dojem, a tak jsme se místo nich opět přesunuli k zásobám tekutého občerstvení a dali si oběd. Eurynomos pozorujeme jen tak z dálky, jelikož opět totálně chčije, čili se raději schováváme pod stříškou u vstupu, odkud na ně jde i trochu vidět. Z toho mála, co jsem slyšel, se jednalo o celkem průměrný oldschool black á la Hellhammer s hromadou heavy sól. Nic moc pro mě. Z RAM, byť už na ně nepršelo, jsem toho ale také moc neviděl. Igor mě na ně sice dotáhl s tím, že je to konečně pořádný heavy metal, ale já po dvou sonzích raději dopíjím zbytky tvrdého, zalehám na betonovou konstrukci a usínám.

Dead CongregationNa poslední čtveřici kapel festivalu už však musím být čilý, protože toto kombo slibuje slušné zničení. Dead Congregation, Incantation, Profanatica a Mysticum pěkně po sobě, ano, bylo to náročné, ale zároveň skvělé.

Jako první přišli na stage řečtí Dead Congregation. Ti pro mě předvedli na loňském Brutal Assaultu jeden z nejlepších deathmetalových koncertů, na kterých jsem byl, očekávání tedy byla i letos hodně vysoká. Vzhledem k tomu, že začali ještě za světla, neměli tak pohlcující atmosféru, jak si pamatuji z posledně. Spolu se setměním a přitvrzením v druhé polovině setu tlak ale vzrostl a Dead Congregation začali opět řádně nakládat. Poslední Teeth into Red byla naprosto kapacitní.

IncantationNásledující Incantation se nesli téměř ve stejném duchu a nakládali hned od začátku. Ještě, aby ne. Jejich doomovější death metal je pro Dead Congregation jasnou inspirací. Upřímně, poté, co jsem je viděl kdysi na BA a před Bolt Thrower, čekal jsem, že důchodci budou po mladících lehce zaostávat. O to větším překvapením bylo, když Incantation nakopali DC zadky. Možná za to mohl dobrý zvuk, z velké část také skvělý výběr skladeb. Většinu setu totiž tvořily pecky z prvních tří alb a ruku na srdce, co jiného chtít naživo slyšet od Incantation než Onward to Golgotha, Mortal Throne of Nazarene nebo Diabolical Conquest?

ProfanaticaHlavní sobotní kapelou pro mě však byla Profanatica. Americká legenda, která ještě donedávna téměř nekoncertovala. Pokud se nepletu, v Evropě se letos objevili poprvé, a proto jsem jejich koncert považoval za velkou událost. Zvukovou zkoušku provedli ve svém civilním oblečení a šlo poznat, že minimálně Paul Ledney je už taťulda, co má něco za sebou. Když se však převlekli do svých jeptišských kostýmů a chopili se nástrojů, začalo slušné peklo. Hrají pouze ve třech - basa vlevo, kytara vpravo a středu stage dominoval Paul se svou bicí sestavou a mikrofonem, do kterého ohavně řval. Profanatica hraje syrový black metal. Jednoduchý, ne stupidní, spíše ve středním tempu, ne přehnaně agresivní, ale hodně odporný. Zkrátka jedna z těch kapel, co zní jako smrad hnijících jeptišek. Pomalá tempa střídala rychlejší tancovačky a celý set, i díky názvům jednotlivých skladeb, byl hodně zábavný. Jedinou nevýhodou bylo, že hráli hodně kratších songů, mezi kterými se párkrát před uvedením další pecky zasekli, což narušilo plynulost průběhu. Nic jiného mi však nebránilo v tom, abych ze sebe i po pátečním zničení se na Revenge vymlátil poslední zbytky sil v první řadě. Parádní hnus! Už teď se nemohu dočkat, až Profanaticu opět uvidím na letošním Prague Death Mass.

MysticumNo a poslední kapela na závěr festivalu. Další legenda, která se nedávno probrala k životu po téměř desetiletém spánku, po osmnácti letech vydala své druhé album a téměř ji nebylo možné vidět naživo. Řeč je o norských Mysticum, kteří se vrátili na scénu v původní sestavě. Praotcové industrial black metalu. Přiznám se, že původně jsem byl, i kvůli tomu, že jejich comebackové album Planet Satan není žádná sláva, k vystoupení Mysticum docela skeptický. Jenže když pánové dorazili na stage, spustili diktát, z kterého mnoha lidem spadla brada. Žádný stupidní automat puštěný ze samplů, ale pořádné rychty, skvěle zahrané kytarové linky a hlavně i parádně propracované vokály. Řvali oba kytaristé a vzhledem k tomu, že mají dost odlišné hlasy, jejich vokály se dobře doplňovaly a prolínaly. Zvukově na tom byli také mnohem lépe, než bych na podobné venkovní akci čekal a co dávalo živému vystoupení Norů asi největší plusové body, to byla naprosto perfektní vizuální stránka. Skvěle vymyšlená, parádně funkční, ovšem ne zbytečně přeplácaná ani kýčovitá. V jednoduchosti je síla a Mysticum zvolili černobílou projekci, ke které si na pódium přinesli asi dvacet reflektorů vrhajících různě se pohybující a stroboskopově blikající kužely bílého světla, díky nimž proměnili Chaos Descends festival v obrovskou diskotéku. Hráli jak staré pecky, tak i z nového alba. Třeba LSD s psilocybin projekcí, do toho nějaký Satan, vesmír, tanky anebo jen logo, ale došlo třeba i na Black Magic Mushrooms. Opravdu překvapení, a pokud je někdo větším fanouškem Mysticum než já, musel být naprosto nadšen. Tohle bych si dovedl představit i jako jednoho z headlinerů na Brutal Assaultu. Co tak příští rok? :)

Dobrou noc, strýčku FidoAle už zas dvě hodiny ráno, já byl za celý víkend šíleně zničený a poslední minuty Mysticum jsem už jen tak tak pozoroval z lavičky zpovzdálí a snažil se vydržet do konce, takže v minutu, kdy dohráli, se zvedám. Loučím se ještě s Jukkou, s jeho manželkou a s Aluk Todolo, se kterými se mi velmi dobře celý festival pařilo, a jdu umřít, abych byl v neděli dopoledne schopný sbalit stan, naházet vše do auta a spolu s Igorem odjet zpět do Prahy.

Rozhodně si ale opět mohu říct, že stejně jak můj první výlet do Německa na Hell’s Pleasure, i Chaos Descends stál za návštěvu. Festival si i po změně prostor konání a jména zachoval intimnost a touhu zvát skvělé kapely. Nové místo, byť je kompletně odstřihnuté od civilizace a nelze zde moc počítat s tím, že se seberete a půjdete se najíst do blízké restaurace, nebo si nakoupit piva do obchodu, je Chaos Descents 2016určitě ještě lepší než louka, kde se konal HP. Les poskytuje příjemný stín, je zde klid a navíc za ty prachy opravdu není co řešit. Pokud pořadatelé sestaví lákavý line-up (čemuž věřím), milerád se sem pojedu podívat znovu. Jen bych se už konečně mohl přestat chovat jako harant, aby mě zase nebolel celý člověk i další víkend. Díky za Revenge, Profanaticu, Mysticum a hromadou dalších super kapel. Snad zase někdy čau!

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.