Články

přeposlat článek tisknout
Brutal Assault 2018 – čtvrtek

Brutal Assault 2018 – čtvrtek

  • kdy: 9.8.2018
  • kde: Jaroměř, pevnost Josefov

Kulometnou salvou se krmíme, ale čert aby to spral, nemetalové soubory nás na BA vážně baví.

program - čtvrtek

úterý

středa

bizzaro: Ještě před náloží, kterou spustili Godless Truth (Adam se do nich po nástupu vezpíval), hráli Between the Planets. Jejich koncertů jsem viděl několik, některé i pořádal. Dlouhou dobu na podiu stávali jak přikovaní, a i když toho ani tentokrát extra nenaběhali, je vidět ve vystupování posun. Už nestojí schovaní za stojanem mikrofonu jak nesmělí panicové u první děvy, odjeté koncerty dělají divy, snad to tak bude i dál. Kdo má rád ambientněji/rockově znějící groove/djent, musel být spokojen, ačkoli to živě od sebe chce písně víc oddělit.

onDRajs: Godless Truth hráli brzo. Sotva jsem se vykopal ze spacáku, už na ně běžím před pódium pořádně se usmažit ve výhni pekelné. Bezbožníci se logicky zaměřili na svou aktuální tvorbu, která však teprve vyjde (snad na podzim), nové skladby jsou však chytlavé, takže se v nich dá i bez hlubší znalosti zorientovat. Zvukový mix byl OK, jen to bylo trošičku zbytečně přepálené. Celkový dojem ze skupiny? Kapela mi přišla sehranější, celkově to působilo sympatičtěji než první vystoupení v nové sestavě v Praze, kde mě vysloveně iritoval vokál Adama. V Josefově působili „Gétéčka“ víc semknutě, hudba je méně brutal, přibylo však rychlých nohou a rukou, zároveň s nimi i originovských arpeggií, písně se ovšem neutápějí v kytarových kudrlinách a pořád mají tah na branku. Za mě dobrý, už aby byla venku deska!

MXL: Po náročné noci plné pivní družby velel základní instinkt nemilosrdně. Ještě před polednem se předvedli olomoučtí Godless Truth, aby ukázali, že celkem v pohodě udrží tempo s áčkovými techno deathovými spolky světa. Mohlo to hrát trochu lépe, ale kapela tomu dala maximum. Těším se na poslech nového materiálu.

LooMis: Godless Truth doplatili na brzký hrací čas. V porovnání s následujícími Broken Hope se na ně přišlo podívat zoufale málo lidí (tím myslím pár stovek). Slunce neúprosně pražilo, ale z kapely vyzařovala pohoda a radost, která se přenášela i ven z pódia. Od posledního vystoupení ve FAMU kapela složila další materiál na novou desku, takže kromě klipovky Fortune Time byly představeny ještě tři nové věci, ze starších pak třeba Wortless Human Being a Avoiding Black Mass. Trochu mi přišlo, že vedro postupně zmáhalo hlavně bubeníka Petra Mikeše, ale byl to jen takový letmý dojem. Podstatné je, že kapela, poté co definitivně uzavřela éru s GT Boyem, našla ve zpěvákovi Adamovi neméně silného a sebevědomého frontmana. Stále jedna z nejlepších českých kapel!

Broken Hope zaplnili prakticky celý prostor před zvukařem, takže vlastně to, že GT neměli takovou návštěvnost bylo výhodné v tom, že se člověk nemusel mačkat na souseda. Chicagští, na rozdíl od jiných kapel, přivezli bohatou pódiovou výbavu, které v pozadí dominovala obří plachta s motivem k loňské desce Mutilated and Assimilated. Mezi prvními  skladbami jsem, kromě titulní věci, ještě zaregistroval The Meek Shall Inherit Shit, ale nezůstal jsem nicméně natolik dlouho, abych posoudil přísněji, než “šlapalo to”.

onDRajs: Broken Hope s sebou přivezli opravdu bohatou výzdobu. Normální Vánoce. Pódium „zdobily“ dvě plachty s jejich logem a za kapelou se vznášela obrovská nestvůra, která vypadala jako oživlé tlusté střevo. A hudebně? Nemůžu si pomoct, ale ze mě se na stará kolena snad stane fanda Broken Hope. Kapela totiž naživo disponuje takovým tlakem, brutalitou a nekompromisní valivostí, že to k headbangingu donutí i hřbitovní náhrobky. Ani nevadí, že nemáte jejich diskografii naposlouchanou, oldschoolové skladby jsou totiž jednoduché a dá se v nich snadno zorientovat. Největší devízou řezníků z Chicaga jsou pomalejší nebo střední tempa, v nich vám kvintet přejede hlavu jako parní válec řízený partou zombíků. Když si k tomu připočtete záhrobní murmur Toma Leskiho, který je vizuálním ztělesněním masového vraha, je vymalováno. Svým vzhledem se na poměry brutálního death metalu trochu vymykal druhý kytarista Matt Szlachta, který ovšem kapelu po technické stránce posunul svými parádními sóly notně kupředu. Broken Hope zahráli staré fláky i pár věcí z dosud poslední a velmi dobré desky Mutilated and Assimilated. Super koncert, kde adrenalin a pot tekly proudem.

MXL: Chicagská legenda Broken Hope si dala v poledním ultra parnu repete z povedené show před dvěma lety. Kdo má rád brutální a technicky pojatý death metal, mohl začít mlátit palicí o 666. Dosud jedna z velmi přehlížených, ale přesto zásadních kapel žánru může i po čtvrt století vyučovat, jak to chodí v márnici i na pitevně.

S tvorbou Diabolical jsem obeznámen podrobněji a především poslední EP Umbra a předchozí album Neogenesis patří k nepříliš známým, ale o to kvalitnějším záležitostem black/deathového ranku. V trýznivém horku (budiž proklato zlověstné Slunce!) set Švédů najížděl zvolna a pekelná nenávist probublávala nejprve v atmosférických dávkách. Pánům pod vedením zakládajícího člena Demonical a kytaristy Centinex Sverkera Widgrena by rozhodně slušela tma a své černé kápě v rychlejších skladbách ještě rádi shodili. Ve výsledku se jednalo o velice kvalitní set, který si s domácím poslechem nezadal. Až se u nás černí jezdci znovu zjeví, lze jen vřele doporučit.

Persefone na albech snesu, naživo jsem plastikové pidlikání bez tahu na branku jen těžko přežvykoval. Slyšet bylo málo, klávesy vůbec a já na snažení bandu rezignoval po dvou skladbách. Škoda.

fansLooMis: Protože před sluncem je třeba se ukrývat a doplňovat tekutiny (a kapel dneska mělo být opravdu hodně), plný set dávám až s Persefone. Jako kbyby se na křižovatce potkali The Faceless, Leprous a Cynic. S posledními jmenovanými má kapela blízké pouto – Paul Masvidal nazpíval na poslední desku Aathma dvě skladby a s jeho vokálem z playbacku kapela odehrála Living Waves. Škoda, že byli bez basáka (nepostřehl jsem, co se přesně stalo, ale snad nějaké úmrtí v rodině?). Velkou pozornost na sebe strhával zpívající klávesák, jehož čisté vokální linky mi braly dech. Skvělé vystoupení, které uteklo jako voda a Andořané tak jednoznačně potvrdili post černého progresivně deathmetalového koně festivalu.

onDRajs: Na Persefone jsem přišel spíše kvůli seznámení s kapelou než jako nějaký její oddaný fanoušek. Skupinu jsem slyšel kdysi dávno (to byly časy alba Core) a tak mě zajímalo, co hoši z Andorry produkují nyní. Překvapila mě mírná změna žánru, citelně totiž přibylo technických pasáží a progových postupů. Chvílemi to hodně evokovalo takové Dream Theater (nebo spíše Between The Buried And Me), zvukově to ale bylo hodně zkreslené, k čemuž dopomohla i absence baskytaristy, který nemohl z jakýchsi důvodů na fest dorazit.

U Exhorder jsem si jasně řekl, že je musím vidět. Další zástupce ze zlaté éry amerického thrash metalu, který se na Brutal Assaultu představil. Jo, další reunion. Vedle Demolition Hammer, Sacred Reich nebo Nuclear Assault to ale bylo o něco slabší. Z původní sestavy zůstal plešatý zpěvák Kyle Thomas a kytarista s vizáží vousatého motorkáře s lennonkami na nose Vinnie LaBella. Zbytek skupiny tvoří nováčci. Exhorder zahráli to hlavní ze dvou desek, které na začátku 90. let udělali – Slaughter in the Vatican a The Law. Debutu si lidé cení více, nicméně druhé album dostalo také hodně prostoru. Písním ovšem živě chyběla taková ta správná agresivita jako na deskách, koncert také potopilo šílené vedro. Kvůli němu se schovávám u pisoárů ve stínu, kde je ale dost špatný zvuk, tak to nakonec vzdávám ještě před koncem setu Exhorder.

LooMis: Exhorder už nikdy nikdo neodpáře spojitost s Panterou. Prostě určité elementy v groovu a struktuře skladeb se zde dají nalézt, ale mluvit o nějaké kopii určitě nelze. Výrazně odlišným prvkem pak je vokalista Kyle Thomas, který, se vším respektem k hlasu Phila Anselma, má v (po všech těch letech) větší dynamiku a rozsah (což se vzhledem k bujaré minulosti Anselma ani nelze divit). Po krátkém intru (kde mimochodem zvuk španělky měl jasný panterovský nádech) se rozezněla první skladba z první desky – Death In Vain, na kterou hned navázala The Unforgiven z The Law (1992) a pak hodně zrychlená Legions of Death. Z původní sestavy zbyl vedle Thomase pouze kytarista Vinnie LaBella, z aktuálních členů za zmínku stojí určitě basák Jason Viebrooks, který k téhle hudbě má hodně blízko z dob účasti v Grip Inc. (natočil s nimi první dvě desky) a bubeník Sasha Horn (který už se na BA představil např. s Forbidden). V následném přivítání se s publikem došlo možná k lehce překvapivému momentu, kdy Kyle zmínil, že mají dvě desky – na první Slaughter In The Vatican (1990) byla reakce bouřlivá, zatímco reakce na The Law přišla snad jen od pár desítek hlav. Kyle se však nenechal vykolejit a prostě řek, že je to jedno, protože z druhé desky budou hrát taky a hned dvě další skladby – titulku (tady ta Pantera hodně lezla na povrch) a po ní následoval další proslov o dvou kamarádech, kteří už jsou v muzikantském nebi. A ne, nevzpomínalo se na bráchy od bývalé konkurence, ale na Breta Hoffmanna a Ralpha Santolu, které si oba nedávno vzala rakovina. Konec opět zajistil dvojitý zápřah z debutu – opět titulní skladba a Desecrator. S vystoupením celkově maximální spokojenost (teda mohla jedna skladba ještě padnout, čas byl), ale zvuk na výbornou, měl jsem skvělý výhled, parádní hudba a hlavně opět těžká pohoda s hudbou, která bavila s stále baví.

MXL: Skejťáci H2O se předvedli brutalistům v mimořádné formě. Hudebně se to od jejich předchozích vystoupení příliš nelišilo a slyšeli jsme pecky z poslední desky Use Your Voice a hlavně z Nothing to Prove, k jejímuž desetiletému výročí kapela zahrála i v Josefově. Melodický hardcore punk okamžitě chytil do pasti divoce pogující prkýnkáře, ale zpěváka Tobyho Morse to zřejmě neuspokojilo. „Je mi 48 let a teď vám ukážu, jak má vypadat circle pit,“ prohlásil předtím, než se sám s mikrofonem vrhnul do davu pod podiem a následně se rozpoutalo peklo. Vydržel udávat směr asi tři skladby, přitom stále zpíval, nechal se od lidí nosit nad hlavami a jeho sdělení byla plná pozitiv bez klišé a HC nadšení. Jednu ze skladeb dokonce odbubnoval jeho cca desetiletý syn a newyorským veteránům přítomní zobali z ruky. Kapela, která mě asi nikdy neomrzí. Přímočaré, úderné a upřímné.

brutusáček: Našláplý a angažovaný, tak by se dal charakterizovat set Municipal Waste. V redakci ne moc oblíbený thrash-crossover má u mě zastání, protože naživo je to vždy jízda. Zpěvák Tony Foresta byl opět jako utržený od řetězu a nechybělo málo a přeječel by celou Jaroměř. Krátké a chytlavé vypalováky byly do odpolední výhně to pravé ořechové a samozřejmě navažování se (ať jsme kultivovaní) do Trumpa bylo třešničkou na dortu.

mIZZY: Ve čtvrtek nebylo třeba moc pospíchat, první mě zajímali Blues for the Redsun. Ti jsou sice sázkou na jistotu, jelikož vás jejich sludge zadupe do země, ale na druhou stranu ani moc nepřekvapili. Hráli stejný set, který opakují už přes rok, takže bych rád slyšel konečně nový materiál. Na to, že festival disponuje slušnou aparaturou, mohl sluchovody fanoušků trochu více odpálit. Větší tlak než z beden se linul ze samotného pódia. Plus za dobře slyšitelný Erikův noise. Škoda jen závěru, který byl místo noise/drone výplachu kvůli nízké hlasitosti spíše ambientní. Ve stísněném klubu holt Blues funguje lépe než na velkém pódiu.

LooMis: Silent Stream Of Godless Elegy (jako jediná tuzemská kapela dostala - na hlavním podiu - tak dobrý čas, i Hypnos dne následujícího hráli po poledni, pozn. bizzaro) sleduji v podstatě od začátku a musím říct, že proměna z anglicky zpívající kapely na kapelu, která se nebojí užívat češtiny, je stále lepší a lepší. Smutnice přesně navazuje tam, kde Návaz před sedmi lety skončil (strašně to letí). Zvukomalebná a zapomenutá slova se slévají ve věty za doprovodu tu teskných a pomalých tónů, tu houpavějších a říznějších melodií, za kterých je ale vždy cítit naděje, mír, klid. A láska, kterou kapela evidentně sdílí při hraní – byla radost sledovat Hanku v národním kroji, jak poskakuje a tančí po pódiu, ale i komunikaci s Hrncem a publikem. Připomínka starých časů byla tentokrát pouze s geniální I Would Dance, jinak se vše točilo kolem novinky, ze které zazněly první čtyří věci (Ten, který ukoval Slunce, Ptakoprav, Kdo z nás je víc a Synečku), z NávazSkryj hlavu do dlaní.

onDRajs: Blood Incantation hrají hrozně zajímavou muziku. Mix záhrobního old school death metalu, enigmaticky vrstvených ploch (trochu mi to připomínalo Esoteric), ale taky komplikovanějších pasáží, které daly vzpomenout technický death metal z první půlky 90. let. Takže žádné vyslovené retro, ale originální přístup k tradici. Kapela je po produkční stránce silnější v kramflecích v pomalých tempech, v rychlých pasážích zanikají bicí (hlavně dvoušlapka) a kytary jsou dost nesrozumitelně zahuhlané. Poslední skladba? To byla sodovka. Ta věc měla snad 15 minut, šlo v ní o neustálé střídání deathmetalového běsnění, funeraldoomových riffů a éterických ploch. Blood Incantation rozhodně stojí za doporučení a jejich debut si budu muset pořádně poslechnout.

mIZZY: Mě tedy na Blood Incantation baví hlavně jejich špinavé sypanice. Doom metal jde více jejich alter egu Spectral Voice, které uvidíme letos v Praze. I tak ale velmi solidní death metal. Natahovaný závěr s kvílením kytar a sólováním mi však naopak přišel zbytečný. Jsem holt prostý člověk a stačí mi, když je UG death jednoduchý, hnilobný a vražedný.

MXL: Blood Incantation předloni zaútočili s ničivým materiálem alba Starspawn, a i když kapela funguje teprve pár let, její vystoupení vzbudilo na Metalgate zasloužený zájem otroků chaotického smrtikovu. I když mě nelidské horko donutilo většinu setu prosedět ve stínu vedle stanu, o to víc jsem se soustředil na obskurní melodiku i vraždící kakofonie koloradského kvarteta. BI jsou rozhodně hudbou pro náročnější, ale například v porovnání s o den později hrajícími Eskhaton vlastně velmi přístupná. Takže nevyhnutelná smrt, nekonečná bolest a stupňované utrpení v přehledně se vrstvících a střídajících blocích. Po vystoupení jsem měl ještě možnost prohodit pár slov se skvělým bicmanem Isaacem Faulkem (jako jediný ze sestavy nepůsobí ještě ve Spectral Voice), který si nemohl koncert a reakci publika vynachválit. Klubovou show rozhodně nevynechám.

bizzaro: Carnifex jsme vynechali. Ne snad ze zásady, ale prostě tenhle typ kapel na Marastu extra nesledujeme. Ale nedalo mi to a na kus vyběhl, neb Carnifex teď už tak ňák víc pokládám za deathmetalovou kapelu než deathcorovou. Živě ale vyzněli jinak, breakdownů bylo slyšet víc, než bych chtěl. Ne že by mi to až tak vadilo, koneckonců k těžkotonážnímu kytaristovi to sedí, ale vedro bylo šílené a sil bylo potřeba. Zhodnotil jsem, že bubeník už oproti vystoupením, co jsem viděl, srovnal nohy, a že zkérovanec Scott Lewis je správný muž v popředí. Takže? Docela to vlastně šlo, třeba zas někdy v klubu.

MortiisonDRajs: Mortiis mě pronásledoval skoro na každém kroku. I když jsem se šel vykoupat v řece, jeho klávesovému průjmu jsem nedokázal uniknout. Celé mi to připomínalo snahu teenagera, který hraje na klávesy party do neexistující symfoblackové kapely. V momentě, kdy skupina zmizí a zůstanou pouze klávesy, nedá se to poslouchat. Tristní stav u člověka, který měl štěstí, že si zahrál s populárními kapelami. Jinak by po něm neštěkl ani pes…

MXL: Kašpárka Mortiise jsem původně v plánu neměl, ale nakonec jsem byl při začátku jeho koncertu stále u stanu a nechuť z dalšího přesunu prašným areálem a žejdlík piva s přáteli mě nakonec zdržel. Nakonec jsem to ocenil, protože ranou tvorbu na labelu Cold Meat Industry jsem před mnoha lety sjížděl. Industriálně ambientní průřez nejzamrzlejšími hymnami nosatého ušáka vyloudil ze zapadlých koutů mysli celkem (ne)příjemné reminiscence a atmosféra středověkého severu v odporném počasí příjemně zchladila.

AddSatan: Ve čtvrtek bylo vedro jako v Pekle. Nevěřil jsem, že bych to v areálu vůbec přežil, natož si nějakou kapelu užil, takže jsme už dopoledne zdrhli do Dobrušky na koupaliště a následně do klimatizovaného pivovaru. Do areálu jsme se zpět odvážili až po půl osmé večerní a zamířili do Octagonu, kde právě dozvučovali Ravelin 7. Upřímně, z nahrávky mě nikdy moc nezaujali (ale moc jsem toho popravdě neslyšel), chtěla je vidět hlavně Týna, ale až celkem překvapivě mě to chytlo a bavilo. Chytrý, poměrně nápaditý, hravý a instrumentální dobře zmáknutý emocore/alternative/math rock/post-rock(/punk?) s místy zajímavě propleteným kytarami a (poly)rytmickými hrátkami. Bizzaro říkal, že v těch propletencích chvílemi prý slyšel i King Crimson a já říkám: „jo, asi jo“. A madebythefire. Celek dost táhnul a nakopával Hanzz za bicími, místy bych jeho hru označil snad i za nejsilnější článek hudby. Vím, že z nahrávky mi moc neseděl vokál, ale živě to bylo lepší, možná i proto, že nebyl v celkovém mixu až tak výrazný. Jinak ale vše vyvážené, i zvukově se mi to líbilo.

LooMis: Ravelin 7 byli pro mne tahákem zejména proto, že za bicími se roztahuje opičák Hanzz (Keep On Rotting). Byla to zároveň jedna z mála kapel, které jsem na Oriental stage viděl a nebýt drobného problému s basou, bylo by to dokonalé vystoupení. Kombinace elektroniky, mathcoru a post-rocku (to překrývání, doplňování a navazování tří kytar!) v lehce punkovém balení, bylo uhrančivé a hlavně zahrané s neuvěřitelným citem. Rozhodně tuhle kapelu doporučuji!

onDRajs: Ze simultánně hrající trojice Dying Fetus – Ravelin 7 – Pallbearer jsem si nakonec vybral posledně jmenované doomaře. Scéna Metalgate sice neoplývala tak kvalitním zvukem jako dvě hlavní přední pódia, na Pallbearer to ale ještě šlo. Snaha zvukaře fanoušky odradit co nejhlasitější zvukovou koulí tu trochu ostrouhala, ale kdo čekal kytarovou stěnu tvrdou jako křemen, musel být zklamán. Kluci z Arkansasu udělali průřez svou tvorbou – když hráli věci z prvních dvou desek, bylo to velmi dobré. Hned jako první zazněla epochální Watcher in the Dark, jenže pak kvartet zahrál úplnou novinkou, která mi přišla vyloženě slabá – nosné riffy nikde a místy byl i vokál Bretta Campbella falešný. Kluci trochu tápou, kudy jít dál, a je to v novějších písních slyšet. Situaci tak logicky zachraňoval otvírák ze Sorrow and Extinction, skladba Foreigner, a Worlds Apart z druhého alba. Nejlepší člen Pallbearer? Jednoznačně Joseph D. Rowland, jehož hra na baskytaru je na doom metal nezvykle členitá a velmi technická. Klobouk dolů.

Dying FetusMXL: Dying Fetus nenudili ani po stopadesátédeváté! Profesura technického death metalu střižená HC riffováním je zkrátka hodně drsný mejdan, při kterém se všichni tlemí, pogují a úchylná zábava stopro zaručená. Precizní výkony Johna, Seana a Treye jsou standardním průvodním jevem baltimorského bandu, tapingy na basu i kytaru střídaly na obrazovce drumcam záběry brilantní kopákové techniky, zvukově vše v naprostém pořádku. Za vše mluví názvy tracků jako Wrong One to Fuck With, Grotesque Impalement, From Womb to Waste, Fixated on Devastation, Kill Your Mother, Rape Your Dog. Kotel jako hovado a kapela s chorobným dojetím oceňující tradičně fanatické publikum BA, které Fetusáky už dávno přijalo za inventář festivalu.

Dying Fetus

LooMisDying Fetus tak stíhám pouze na samotný závěr – znělo to tradičně brutálně a nekompromisně, prostě v duchu hesla “to fuck with wrong one”.

mIZZY: Já ze zmíněné trojice viděl začátek Dying Fetus, kteří jako tradičně zněli silně nadprůměrně. Pecka zvuk, super nasypaný a technicky dokonale zvládnutý death metal. Do toho i došlo na mou oblíbenou skladbu From Womb to Waste. Tato trojice zkrátka nezklame.

Koho však nešlo opomenout, byla Lamia Vox, která tou dobou hrála pro milovníky ambientu. Jelikož mě zamrzelo její odpadnutí ze sestavy Prague Death Mass, byla má účast alespoň na půlhodině jejího setu povinností. A upřímně, byla nakonec lepší, než očekávání. Na ritual ambient, i když měla před sebou pár svícnů, se nakonec moc nehrálo. Její set byl dost rytmický, objevily se i jakési medieval zvuky, a do toho poměrně hezky zpívala. Rád bych si dal její koncert třeba na Hradbách Samoty.

Lamia VoxAddSatan: Pak přesun do K.A.L. stage, kde bylo pořád vedro jako v Pekle. Z Lamia Vox jsem slyšel asi 15 minut a celkem souhlas s tím, co píše mIZZY. To málo, co jsem slyšel, znělo lépe, než jsem čekal. Rozhodně fajn, ale nebylo to tak dobré, aby se mi kvůli tomu chtělo chcípnout horkem, takže po čtvrt hodince zase zdrháme… snad jindy jinde.

onDRajs: Myrkur. Milovníci stavebnice z dob socialismu nemohli vynechat jeho současnou verzi. Merkur!!! Totiž pardon, Myrkur. Haló okolo této špinavoblonďaté dánské šťabajzny jsem dosud nepochopil a žánrovou nálepku „black metal“ už vůbec ne. Přitom tu jde o spíš o potemnělý hevík s prvky neškodného darkwave. Co naplat, Myrkur mají dobře vymyšlenou image, která jejich muziku umí prodat. Když se ale hrábne do strun, zní to jako blackmetalová Celine Dion, ale navíc ještě bez pořádných nápadů. Tuhle do uší bijící marnost nezachrání ani zelenými větvemi opentlený stojan mikrofonu ústřední krasavice. Bída.

mIZZY: Následoval rychlý úprk na Oriental stage kvůli Grave Pleasures, kteří jsou vlastně pokračováním Beastmilk. Jejich post-punk naživo šlape, Kvohstovi to rovněž skvěle zpívá a celkově mě baví. Jasně, vzpomínky na pražský koncert Beastmilk jsou silnější, ale i songy z loňské desky Motherblood jsou super hity. Začali s Infatuation Overkill, k tomu i nějaký Beastmilk cover, hráli necelé půl hodiny, a BUM! Výpadek proudu, tma, ticho. Co naplat, kapela to balí. Ještě před odchodem ale zvládá Kvohst zazpívat s publikem Death Reflects Us, za což má mé sympatie. Věřím, že tohle akustické provedení bylo unikát.

AddSatan: Zpět do Octagonu, kde už valí Grave Pleasures. No slyšel jsem asi 3-4 songy, přičemž mě nejvíce bavil „cover“ Fear Your Mind ještě z časů Beastmilk. Zbytek také nebyl špatný, ale nějak zvlášť mě to nevzalo, možná jsem jen na tenhle druh hudby jen neměl náladu, nevím.

MXL: Přinesl letošní ročník nějaká výrazná překvapení? Progresivní deathers z New Yorku Uncured mezi těch několik málo jmen patří. Bratři Zak (20) a Rex (18) Coxové stojí v čele čtyři roky fungující kapely, která už dnes s přehledem strčí do kapsy kdekoho. Oproti zatím jedinému CD Medusa zní mladíci naživo o poznání agresivněji. Dva uřvané vokály se předhánějí ve zvěstování chmurných poselství, a když Rex začne sólit, jakoby na jeho místě stála inkarnace Chucka Chuldinera. Takový talent a entuziasmus z kapely stříká. Rytmická sekce je neuvěřitelně groovy, bicman je magor a čtveřice se bezesporu na svém prvním evropském tour předvedla v nejlepším světle. Je nasnadě, že pokud to bráchům s kámošema vydrží, do tří let tady máme mimořádný zjev na poli smrtícího kovu. První jakost!

mIZZY: Jak se říká, vše zlé je ale k něčemu dobré. Jednak si Grave Pleasures zopakovali svůj set i následující den, a hlavně jsem stihl komplet Void ov Voices. Attilův (kdyby někdo nevěděl, tak je to ten z Mayhem, Sunn O))), Tormentor atd.) sólový projekt založený primárně na vokálním umění, jeho vrstvení a smyčkování. Vystoupil samozřejmě v rudém kněžském oděvu za stolem se svícemi a v sedě začal zpívat. Nejprve čistě, dále hrdelně, ovšem až nezvykle vysoce. Než mručení se jeho hlas podobal spíše hře na nějaký kvílivý dechový nástroj. S plynoucím časem přidal také řev, nelidský jekot a growling, během kterého jsem měl až pocit, jako by svůj mikrofon polykal. Z počátku vše bez využití efektů. K smyčkování došlo až v druhé třetině, kdy utvořil zajímavé trojhlasy a svůj vokál zajímavě modifikoval, vrstvil a celou K.A.L. stage zaklínal. Na závěr se vrátil k původní poloze s hrdelními zpěvy, které sice byly výtečné, ale trochu mě zklamalo, že nedošlo k žádnému vyvrcholení. Když si vzpomenu na jeho set z Hradeb Samoty, kde hrál hodinu a půl, ke konci utvořil regulérně vokální rychtu a exorcismus, bylo to tentokrát slabší. Nebýt této zkušenosti, možná bych hovořil o vrcholu festivalu. Takhle to bylo „pouze“ výborné.

AddSatan: Attilovo Void ov Voices pro mě bylo asi největší tahákem čtvrtka a má očekávání maďarský Mistr naprosto splnil, možná i lehce překonal. Opět více méně souhlas s mIZZYho popisem („kvílivým dechovým nástrojem“ pravděpodobně myslí alikvótní zpěvy). Musím znovu říci, že se Attila stále zlepšuje, vlastně snad kromě Phurpa a Diamandy Galás mě nenapadá nikdo, s kým by se dalo jeho vokální umění přibližně/svým způsobem srovnávat. Duchovno, hypnóza, pandaemonium, exorcismus. Trip bez drog do jiných sfér. Žádné vyvrcholení ani „vokální rychtu“ jsem nepostrádal. Za mě v zásadě dokonalé. Sice jsem se během setu solidně zapotil, ale stálo to za to. Standing ovation byly naprosto na místě. Nejlepší set čtvrtka, jeden z TOP 5 celého festivalu a nepochybně i jeden z „koncertů roku“.

brutusáček: Attila je blázen, prostě blázen, nestačí mu black, drone a thrashblack, on mi ve Void ov Voices musí odpálit uši a mozek jen svým hlasem, zasmyčkovaným, přepáleným, vrstveným, chorobným, když si do toho přičtu dusno v ambient lóži, byl to skvělá zhovadilost.

LooMis: Začátek a závěr vidím i z show z Moonspell, kteří přijeli místo Pain – co jsem zaslechl, tak Fernando hlasově naprosto bez problémů, zvuk taktéž (během Opium mě spolkla Kobka a vyvrhla až na závěrečné klasiky Alma Mater a Full Moon Madness).

MXL: Bölzer jsou totální originál. O co více lidí nevydýchává a kritizuje album Hero, o to víc poslední fošnu považuji za dosud nejlepší počin okultismem postižených Švýcarů. Duo jsem neměl zatím možnost vidět živě, a tak byla očekávání veliká. A rozčarování nechtěnou hlukovou stěnou obdobně. Chápu, že desetistrunná kytara a bicí nejsou klasickou sestavou, ale nazvučit by to neměl být takový problém. Uznávám ovšem, že přes děsivou čitelnost songů, které znám nazpaměť, mělo vystoupení určité fluidum. Ve chvíli, kdy se vše v polovině setu začalo urovnávat, musel jsem na osobní hlavní tahák večera na hlavní stage. Takže neříkám ani tak, ani onak a těším se na čarodějníky v Praze.

LaibachonDRajs: Laibach. Pro mě zřejmě nejlepší kapela festivalu. Jasně, měli výhodu v tom, že vyčnívali jako nemetalové těleso, ale v tom fígl nebyl. Skupina vedená Milanem Frasem mě na hodinu totálně zhypnotizovala. Jeden song údernější než druhý, perfektní projekce, světla, ženský pěvecký doprovod, dramaturgie i scénografie. Fras svým hlubokým hlasem obecenstvo uhranul, když kapela přestala hrát, světla zhasnula a on svým záhrobním basem jako nějaká příšera prohlásil „you are fantastic“. Skupina do lidí sázela jeden industriální kus za druhým, a jak jsem se později dozvěděl, kytarista na pódiu byl jakýmsi bonusem navíc, protože ten běžně s kapelou nehraje. Na Brutalu to tak byla o poznání tvrdší elektronika než obvykle. Celkem do nás Laibach naprali 16 hitovek (celý setlist zde) a chybět nemohla ani God Is God. Opět se potvrdilo, že podobná vystoupení dělají z BA výjimečnou akci.

brutusáček: Ty nejpomalejší cajdáky od Laibach mě úplně nebraly, ale když se trošičku začalo mašírovat, tak to bylo jiné potěšeníčko, to zas jako jo. Zprvu mi vokální kazatelova jednotvárnost připadala až nemístně, ale vlastně si to tak mělo být a v celém konceptu koncertu to fungovalo dokonale. "Say HO HO"!

LaibachmIZZY: Na Bölzer kvůli velkému počtu lidí kašlu, navíc budou letos i v Praze. Dávám tedy celý set Laibach, který byl zkrátka skvělý. Jsem velmi rád, že jsem mohl toto industriální těleso vidět právě na BA, jelikož do sebe všechny prvky jejich koncertu zapadly parádně. K popisu výše bych snad pouze dodal, že veškerá komunikace s lidmi probíhala prostřednictvím samplů s elektronickým hlasem à la počítačový předčítač psaného textu. „You rock!“ a „everybody say hohoho“ vykouzlili úsměv na tváři. Více podobných kapel na Brutal Assault!

AddSatan: Po takto silném, psychedelickém, duchovním zážitku (myslím tím VoV) mi Laibach moc nesedli. Z počátku mi to vlastně nepřišlo až tak špatné, ale postupně na mě jejich produkce stále více působila jako levná, přihlouplá, pompézní, rádoby tvrdá zábavovka, diskotéka pro Němce a spíše horší a tupější (a ok - industriálnější) Rammstein. Industrial mám jinak asi obecně rád, vlastně i některé nahrávky/skladby Laibach mě jednou za čas docela (po)baví, ale v daném rozpoložení jsem se na jejich vlnu nedokázal naladit. Ok, beru, že je to asi (částečně) parodie, nadsázka (že jo?), ale ani vtipné mi to moc nepřišlo. Zajímalo by mě, jestli by se mi to líbilo trochu víc, pokud bych předtím neslyšel VoV, možná ano, nevím… během unylé, nudné Eurovision bereme roha. Nečekal jsem moc, ale i tak zklamání.

MXL: Kdyby na BA hráli pouze Laibach, stejně bych jel. Každé vystoupení slovinské proto-totalitární mašiny je postaveno odlišně a na metalovém festivalu se dal předpokládat majstrštyk. Zprvu překvapila absence sexy vojandy Miny Špiler, kterou nahradily dvě vokalistky, a oproti klasické sestavě naopak přibyl hráč na elektrickou kytaru. A v tom právě tkvělo kouzlo speciálního „brutal setu“, že avantgardní průkopníci industriálního neoklasicismu i pompézního kýče zatěžkaly notoricky známé skladby ze svého repertoáru i covery metalovou kytarou, což jim opět dodalo nový rozměr. Vysoce profesionální pojetí koncertů skupiny kolem Milana Frase je u Laibach rutinou, a tak nezbývalo než nechat lebedit slechy i zraky prvotřídní směsicí jakéhosi „best of“ kapely a vizuálními vjemy často satirické projekce. Téměř polovina setlistu byla naplněna předělávkami (Alle Gegen Alle - D.A.F., God is God - Juno Reactor, Geburt einer Nation - Queen či B Mashina - Siddharta), nicméně já si užil především původní věci (úvodní Ti ki izzivaš, Leben – Tod, Eurovision, westernovku Whistlerblowers ze Spectre či Brat moj). Silné sdělení obviňující nesmyslnost sociálně politických systémů bylo cítit ze skladeb Americana, Now You Will Pay a celkově mělo vystoupení tradičně mesianistický odér na pomezí válečného marše a Matějské pouti. Srovnávat promyšlenou koncepci Laibach s Rammstein, o nichž se kdysi Fras s nelibostí vyjádřil jako o boybandu inspirujícím se jeho seskupením, je naprosté nepochopení základní myšlenky i cílů lublaňských. A opět se projevila tolerance a otevřenost pozorného josefovského publika. Při závěrečné agro-tech odrhovačce Tanz mit Laibach pařila už celá pevnost. Za mě luxus a jednoznačně nejsilnější vystoupení ze všech pěti dní.

LooMis: Laibach jsem měl možnost vidět kdysi dávno v Akropoli (2001), kde to byl jeden veliký koncert coverů. Slovinci rozhodně patří mezi kapely, které když něco překopají, tak do podoby, která nemá s originálem kolikrát společný ani text. Tady zazněl jeden osvědčený a snadno rozpoznatelný kus (God is God), ale další věci v podstatě působily jako vlastní tvorba kapely – chladný, industriální rock. Laibach vždy provokovali a projekce i tentokrát obsahovala řadu hraničních scén (násilí, fašismus, sex), ale nic zde není prvoplánové, ale součástí dlouhodobé image, kterou si budují. Zábavné byly i promluvy frontmana Milana Frase k publiku – úsečný, bez emocí, robotický. Velmi podařená večerní zábava.

ConvergeAddSatan: Converge by byla fakt dobrá kapela, kdyby vyhodili toho fracka za mikrofonem. Jejich tu více, tu méně zmathovaný hardcore/metal mě baví, zvláště v instrumentálních pasážích, líbil se mi řev basáka Nate Newtona a kytaristy Kurta Ballou, ale tragický projev Jacoba Bannona je pro mě téměř nesnesitelný. Vlastně zvládá jen dvě polohy – hloupě znějící jekot, jako když pořád dělá dokola jeden zvuk: „Páá! Páá!“ a jakousi „emo“ deklamaci, která mě irituje ještě mnohem víc a přijde mi úplně „mimo“. A do toho to jeho zmatené pobíhání, „tance“, pohazování mikrofonem apod. Jak pravila manželka: „Já když ho slyším a vidím, tak mi rostou facky na rukách.“ Moudrá to žena. 15-20 minut stačí, nejlepší byla asi Heartache a pak už toho na nás bylo prostě moc (moc Bannona) a ploužíme se v zombie módu upadnout do kómatu.

mIZZY: Converge sice dali slušně nasypaný HC gig, ale opět mě urážel jejich zpěvák, který je prostě unikátní zjev. Nemít Jacoba, rozhodně by to kapele prospělo.

LooMis: To Converge mi přišli hodně slabý – Jacob sice absolvoval své klasické pódiové běhačky, ale to toho prazvláštně hekal a huhlal. Čekal jsem řev jak od paviána, ale místo toho jsem dostal starou vypelichanou sovu. U dvojky Dark Horse (tuhle skladbu miluju, kytara je geniální) mizím s kusem pizzy v kobce a vylézám až na Marduk.

brutusáček: Pusťte metaláky na Converge, to se dalo čekat, že zhejtují Jacoba. Evidentně asi kolegové viděli (a slyšeli?) Converge poprvé, nebo nevím. On prostě takhle vystupuje a evidentně na tom nehodlá nic měnit (i na počtu naběhaný kilometrů na podiu). Za mě jejich nejlepší BA vystoupení. Jak jsem avizoval v tipech, nový materiál je víc zpěvný, takže líp na velkém pódiu vyzní, ale zase když se do toho Jacob opře a padne starý materiál, je z toho solidní rychta, protože zbytek kapely je pořád nechybující buldozer. Pro mě možná asi nejvíc "free feel" kapela celého festivalu, borci vypadali jako by si odskočili odněkud od piva, rozbořili to a vrátili se zpět do tmy jakoby se nechumelilo. Každopádně by mohli někdy dát slowly set, skladeb na to mají dost!

onDRajs: Marduk - obrovské překvapení. Ptáte se proč? Marduk totiž měli nejlepší možný sound, jaký si je možný pro black metal představit. Všechno parádně čitelné, logicky dominovaly natriggrované bicí, krásně konkrétní byla i Morganova kytara a, světe, div se, dokonce i baskytara! Kdy jste naposledy slyšeli v blacku basu, co? Marně přemýšlím, jestli jsem na BA viděl ortodoxní black s takhle dobrým zvukem. I když Marduk hráli spíše novější věci, šlapalo to. Věci ve středních tempech s punkovými riffy na tři akordy byly úsměvné, ale daly se vydržet, protože nebyly moc dlouhé. Když však došlo na sypačky, byla to jízda! Koncertu Marduk prospělo i to, že Mortuus omezil verbální průjem mezi skladbami na minimum a prim tak hrála jejich hudba. Aby ale nebylo mezi písněmi úplné ticho, jako kulisa posloužil zastřený a do jakéhosi ambientu přemodulovaný zvuk blackové sypačky. Inspirující.

mIZZY: Na Marduk mě naopak vokál bavil ze všeho nejvíc. Asi si nepamatuju, kdy naposledy Mortuus takhle řval. Vysral se na hlubší polohy a většinu setu držel uječené výšky s nelidskou kadencí. Na tři roky starý Panzer set to nemělo, i tak to do nás slušně nasypali. Bavily jak nové skladby (Werwolf, The Blond Beast), tak staré klasiky. Nepochopil jsem však, proč začali zvučit až ve svém hracím čase, když na to měli hodinu během předchozí kapely. (bizzaro: Tuším, že v Josefově po výpadku stále neběžel proud. Celé BA tedy jelo na záložák a při vystoupeních druhých kapel se pro stálost napětí jen podium připravilo, poté až dozvučilo.) Navíc mě u Marduk rovněž celkem uráží použití dvouminutového intra mezi každým tři minuty dlouhým songem, takže i kvůli únavě, po dost možná nejlepší Throne of Rats, odcházím.

brutusáček: Ondrajsova slova chvály na Marduk jenom potvrzuji, byť poslední brutalovský set věnovaný Panzer, už asi nepřekonají nikdy, každopádně to byla skvělá masáž. Nejvíc si ale cením toho "minimalismu". Dva kytarové aparáty, jeden basový, bicí a za nimi plachta, jinak kompletně čistá stage, bez žádných svícnů, kazatelen, vonných tyčinek a podobných cirkusáren, pure black metal!

LooMis: Opět, Marduk nejsou úplně kapela, kterou bych vyhledával za každou cenu, ale desky jako Heaven Shall Burn… (1996) a Panzer Division Marduk (1999) jsou milníky, které můžu. Největší problém blackových kapel je zvuk. Nebaví mě poslouchat věci, ve kterých lovím přes sonickou hradbu bicích kytary (a naopak). Ale ze zvuku, kterého tady v tuhle pozdní noční hodinu tihle frajeři docílili, mi spadla čelist. Naprosto krystalicky čisté, všechno slyšitelné a na svém místě. Nejlepší pure fucking black metal, co jsem viděl! (Jako teď s odstupem času samozřejmě netuším, nakolik se na tom, že se mi to líbilo, podepsala právě kombinace pozdní hodina a celodenní návštěvy Plzně).

A jelikož jsme za dnešek měli hodně splněno, spát se šlo až nad ránem.

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.