OBSTACLES, MOTHER

report

Náhodná akce, tento koncert. Jedeme (ještě Loo a Dejv) v sobotu do Brna v rámci pra(mj)covních povinností s tím, že Dejv by se rád vrátil do Prahy nějak v předvečer, protože na Sedmičce hrají Obstacles, které viděl již dvakrát a vždy to prý byla mrda. A jelikož na večer nic extra nemám, přidávám se, protože stíháme vše potřebné; alespoň uvidím Mother, na které Ondrajs i Jukl pěli jen v dobrém.

Na Sedmu dorážíme včas a akorát v momentě, kdy aparáty Mother vypouští první tóny. Hned od nich je jasné, že se nikam nepoženeme. A když už, jakoby macecha Converge chtěla zmizet za obzorem svému nechtěnému dítku, ale vždy se před ním na poslední chvíli zodpovědně a uvědoměle zastavila, otočila, počkala… Mother tak přeřazují výhybku zpět ke své bloumavější, uprdelené poloze. Často až na dřeň v houpání Black Sabbath, ale posazené do světa znepokojivého akordování za podpory všeho živého udusávajících bubnů (v zadoomanějších tempech lehoučce nejistých), lineární basy a konkrétních, do uší místy až řezajících kytar. Stěny. Oproti žánrově spřízněným našincům Gospel Of The Future je muzika Matky barvitější, pracují s několika polohami muziky, umí si sáhnout i na dno a hlavně se mašina občas fakt až téměř nezastavitelně rozjede. Mladí by Mother asi zařazovali někam k post-hardcoru/sludge a podobným, ale nebýt křiku/řevu obou kytaristů, máňa s třemi křížky na krku by je s klidem šoupla do doommetalové škatule, před níž by ovšem retrospektivně moderní přívlastek slušel. Bahno, temnota, (n)emoce. Příjemné vystoupení.

A pak to přišlo, Dejv nekecal! Obstacles od první chvíle rozehráli pestrobarevnou paletu nálad, barev, tónů a tvarů, ve kterých se jako čerstvě našlehnutá smažka pohybovali celý hrací čas. Úvod rozezněli mathrockovou motačkou přibližně ve stylu Don Cabalero, ale záhy jí doplňují frázovaným, výborně strukturovaným, ale vždy velmi intenzivním a silně tanečním rytmem, který potvrdil, jak je důležité míti v kapele silného bubeníka; toto třeba trošku chybí domácím Synergy – ten úder a razance, celkové prosazení, totální průrva. Ale jediným směrem, kam kroky Obstacles směřují, není math rock, byť hlavním pojítkem jejich hudby jím je. V těch všech zákrutách a otočkách si umí najít místečko pro přímočarý a lehce rozhozený post-punkový svéráz, který jistě uvítal i Koteček. Muziku grupy to tak ještě více nakopává a dává jí to rozměr nezastavitelnosti. Ale ani to ještě není vše, Obstacles hrají navíc s klávesami (a kompem), které místy dodávají psychedelický a silně haluzoidní odér. A díky tomu, že Dáni hrají instrumentálně (jen bubeník si sem tam zařve), klapky občas střihly linky jakoby simulující zpěv, ale vždy v nějakém ujetém rejstříku, který nejednou doplňovala naefektovaná, zmaštěná a asi improvizující kytara, kdy parádně rozvrstvený zvukový mišmaš občas katarzoval až do ruchově ambientních ploch (kdyby ranní „opice“ byla příjemná, mohlo by se jí s klidem říkat Obstacles); jednou vně skladby, jindy zas na jejím konci.

Živě byli Obstacles skvělí. Silné a intenzivní vystoupení; kdybych měl vydavatelskou firmu a záznamník v hlavě, ihned bych jim ho vydal namísto vlastní studiové nahrávky. Někdo sice může namítat, že to bylo vlastně furt dokola (týká se klidně obou kapel), ale kaleidoskop obrázků se ani jednou nezastavil, ani jednou nezadrhl.

Vložit komentář

D. - 25.08.10 15:45:46
z desky tvrdsi? tak to me presne naopak
bizz - 25.08.10 12:10:57
posloucham desku a prijde mi to z ni mnohem tvrdsi
D. - 25.08.10 11:47:40
joo, report! to je zodpovednej pristup :)

Zkus tohle