V pátek zavítala americká sludgemetalová KYLESA do Prahy, aby zde zahájila své aktuální evropské turné, které pojede na podporu poslední řadové desky Ultraviolet. Stigma první štace, jako teprve té rozjížděcí, bylo však hned od prvního momentu jejich setu rázně smeteno a celý večer pro mne představoval velmi příjemný zážitek, byť bych si zřejmě přál vidět v pozici předkapel něco výživnějšího. Takže, jak to všechno probíhalo?

V průběhu setu hardcoreových JAGGED VISION se prostor uvnitř Rock Cafe teprve plnil, a protože tahle parta neoplývala zrovna nápaditostí, byl to akorát tak čas stihnout prohodit pár vět s několika známými. Z toho, co jsem viděl, bych snahu prvních předskokanů zhodnotil asi takto. Pětičlenná norská smečka sice působila, jakoby dávala do svého vystoupení všechno, ovšem výsledek nebyl jaksi úměrný onomu úsilí a zaujetí. Jejich štěkavý hardcore byl dokonce natolik jednotvárný, že kdyby kapela odehrála v průběhu své půlhodiny šestkrát po sobě pouze jednu skladbu, nikdo by si toho ani nevšiml. Velmi slabý monotónně uřvaný zpěv a v jeho pozadí podlazený kytarový vál, který přejížděl z old-school houpavých nájezdů po občasnou metalcoreovou vyhrávku, asi tak nějak by se to celé dalo charakterizovat.

Byť následující stoner/doom rockeři z kapely SIERRA nebyli žádným zázrakem, šlo určitě o zlepšení. Rozhodně se na část jejich setu dalo koukat a vychutnat si ho, škoda jen, že kapela nadějné fáze střídala s abstraktním hlukovým bordelem, jenž zřejmě sloužil k tomu, aby byl vyhrazený pódiový čas zaplněn. Ve chvílích, kdy trojice (klasická sestava - kytara, baskytara, bicí, přičemž kytarista a tahoun trojice zajišťoval i zpěv) vyrazila vstříc skladbám se zpěvem a výslednou gradací, bylo vše OK, naopak při nesmyslných hlukových stěnách a protahovaných hutných vazbách nešlo dělat nic jiného, než zvažovat odchod na bar. Něco málo přes dvě stovky příchozích už se srocovali v prostoru před mixážním pultem, který byl před vystoupením hlavních hvězd obstojně zaplněn.

Od prvních momentů, kdy pětice KYLESA udeřila do svých nástrojů, bylo zjevné, kdo je dnes v Rock Café na programu jako hlavní artikl. Zvuk získal průraznost, a i když zpočátku občas přešel do přeřvaných fází, měl jsem pocit, že byl v průběhu setu velmi dobře vyladěn a ukočírován. Hrál se reprezentativní průřez většinou jejich tvorby, přičemž logicky převažovaly songy z posledních alb. Namakaná morda Unspoken hned zkraje koncertu, konkrétně druhá v pořadí, vrhla návštěvníky do strhujícího reje neučesané metalové hudby. Kapela však potvrdila, že má podobných hitovek ve svém arzenálu povícero, a tak ze čtrnácti zde odehraných kousků (koncert trval velmi rozumnou hodinu a nebyl krájen téměř žádnými proslovy) se hned u poloviny z nich dostavilo nečekané a velmi příjemné mrazení za krkem.

Celé vystoupení mělo zkrátka vše potřebné, co od klubového vystoupení metalové kapely žádám – tedy, dokázalo posluchače vtáhnout i roznítit vášně. Phil Cope, byť působí jako nějaká šedá eminence, zřejmě zastává roli lídra kapely. Jemu příslušel onen hutný riffový kytarový základ a také vokály u většiny rychlejších punkovějších momentů, naproti tomu Laura Pleasant je prototypem pravé classicrockové kytarové hrdinky. Její smysl pro melodiku, celkovou výstavbu skladeb a do nich umístěných výrazných kytarových vyhrávek a sól, tedy smysl pro celkové zkrášlení a zlidštění tvorby kapely prostě žeru. Včetně její pódiové prezentace, kdy se do songů vyloženě pokládá a opatřuje je nekonečnou kytarovou extází. Mezi oběma lídry se ještě pohyboval vcelku nezajímavě působící basák a za nimi dvojice bubeníků, jakožto prvek, o jehož smyslu dosud nemám ani potuchy. Osobně a velmi rád bych jednomu z nich doporučil, ať jde na svačinu, a druhému promluvil do duše, aby ze sebe jako ten upřednostněný vytřískal maximum. Ale abych už zbytečně nekrafal, koncert to byl prostě velmi povedený.