Autor: 80 Uživatelé: - Tvé hodnocení: hodnoť
The Last Scald

YGG - The Last Scald

Deska, co dokáže svou mrazivou atmosférou slušně vcucnout.

YggO tom, že nejlepší (a možná jedinej přijatelnej) pagan black se hraje na Ukrajině, nebudeme vést spory. To je jasná věc. Můžeme si ale zapolemizovat o tom, jestli se Ygg svým druhým albem přiřadí k veličinám žánru, nebo jejich znamenitá, už devět let stará prvotina zůstane nepřekonána.

Jádro nové desky Ygg je melodický atmosférický black metal. Co zarazí hned zkraje je úplně jiný výraz, který Ygg nastavili oproti své eponymní prvotině. Intenzita je to, co postrádám. Ani s opakovanými poslechy a tím, jak album rostlo, jsem se v tomhle ohledu s novinkou nesrovnal. Ygg prostě už netlačí. Je jim vlastní spíš poloha mrazivé odtažitosti. Ty tam jsou pasáže, kdy brumle (což je nástroj známý také jako židova harfa -mrk mrk- když už se bavíme o ukrajinským black metalu) byla až legrační a atmosféra na debutu byla blízká epičtějším polohám třeba Krody. Z pozitivních změn: nápady a songwriting jsou určitě na vyšší úrovni a úplně všechny čtyři dlouhé skladby jsou instrumentálně i kompozičně naprosto v pořádku, nemám, co bych vytknul.

Ke klasické metalové sestavě kytara-basa-bicí Ygg připojili synťáčkový linky, brumle a Shakuhachi, což je taková píšťala. Krom toho ještě řada perkusí, které neumím přesně identifikovat. Dohromady tyhle serepetičky přispívají, a to zdařile, k folkovému dojmu, aniž by se padlo do ubohýho bahna kýče. Dokonce i v obrazové sféře se vyhýbají klišé a obludnostem známým třeba od Nokturnal Mortum.

Srovnávání s Drudkhy ve zbrani se ostatně nemůžeme vyhnout. Nokturnal Mortum jsou epičtější, Drudkh je spíš melancholický a Kroda tak trochu od obojího a hodně folku. Všechny tři spojuje v podstatě „hodnej“ zvuk. Ygg, to je jenom chlad a zmar. Atmosférou se podle mě blíží víc Burzum nebo Paysage d’hivre, nebo i Hate Forest, kdybych měl zůstat na Ukrajině. Ygg ale neřežou vichrem a mrazem v raw podání, naopak s velice vyspělou instrumentací a zvukem, který nechá prozkoumat každý nástroj. Ve zvuku hodně vystupuje basa, na žánr nezvykle a musím říct, že výrazně umocňuje zážitek z poslechu. Dobrá souhra s dynamickými bicími donutí občas až obdivně obočí pozdvihnout, zejména v druhé a titulní „Poslední skald“.

Není teda nutný se nějak rochňat v atmosférických plochách a nechat se unášet fantaziemi o bludičkách, na své si přijde i milovník hudby ne asi vysloveně technické, ale zkrátka dobře provedené. Dlouhé otáčení jednoho motivu, riffu ozvláštněného nějakým perkusním nástrojem ve třetí В надежде о Вечном, centrální riff v Последний cкальд i přes dost velký počet opakování nenudí.

Přesto se nemůžu zbavit teskný slzičky po prvním albu, který dokázalo zvedat na nohy a hrozit paroháčem. Vysloveně tlak cítím asi jen ve třetím treku, který dává nejvíc vzpomenout na debut. Právě kvůli tomu, že si sice teď Ygg dost točím, ale spíš s akademickým interesem, než že bych zběsile házel hlavou do rytmu, si myslím, že Last Scald nebude nadčasovou deskou, kterou bych si pamatoval i za deset let. Momentálně mě ale dokázala svou mrazivou atmosférou slušně vcucnout.

Ještě k politické stránce věci bych rád podotknul, že kapelu, která má v logu Yggdrasil a zároveň vyznává ortodoxní křesťanství, není asi potřeba brát zase tak moc vážně.

Recenze dalších autorů


Přispěj do diskuze

Tvé hodnocení:

Tagy:

Ygg, The Last Scald, black metal, atmospheric black metal

aktuálně

diskuze