Autor: 72.5 Uživatelé: - Tvé hodnocení: hodnoť

Poslední dobou se můžeme přesvědčit o tom, že se s občas až smutně kýčovitou metalcore scénou něco děje. Začínají se objevovat nahrávky, které z tohoto žánru vycházejí, jsou však o poznání jiné. Důkazem budiž třeba chicagská partička Yakuza, jejíž tvorbu obalují elementy jazzu, psychedelie a extrémně proměnlivých nálad. Produktivita kapely je v celku intenzivní, od vzniku v roce 1999 je zatím poslední album Transmutation deskou s číslem čtyři.
Překvapivý sludge nástup může posluchače hned na začátku uvést v omyl. V hodinové stopáži desky se postupně rozestupují mlžné hudební závoje. Na první poslech převládají právě hutné přímočaré riffy, tvář Yakuzy však utváří stále

review_1028_px3

více niternost a citlivost odkazující decentně na lídry alternující scény Kayo Dot (Perception Management). Oproti nim však Yakuza ve větší míře koketuje s extrémy a protipóly. Styčnou plochou s hudbou Tobyho Drivera a Mii Matsumiyové zůstává využití saxofonu a klarinetu – nástrojů v metalu tak trochu opomíjených. Celé kouzlo je právě v nečekané kombinaci. Na jednu stranu dokáže grungeově rozechvět v odkazech na nejlepší fláky Nirvany (Raus), na stranu druhou Vás až zarazí noisující pasáže s bicími podobnými valícím se bramborám (Praying for Asteroids). Jako správní (možná ještě ne) pohrobci metalcore scény riffující pasáže prostřídají deatho-(až)grindovými opakovačkami s hrubým špinavým vokálem, emo zadoomané vybrnkávačky zase zdobí čisťounký měkký hlásek. Yakuze se naštěstí daří víceméně úspěšně vyhýbat klasickým klišé. I když občas jen velmi těsně. Uprostřed desky se očistí meditací ve stylu Sepultury z dob Roots (The Blinding). K podobenství napomáhá i zabarvení hlasu jednoho ze zpěváků. Ano, uslyšíme zatím stále moc silné odkazy na druhé, avšak cesta, kterou se Yakuza vydala, se zdá být tou správnou na vybřednutí ze svazující škatulky metalcore. To koketování s enigmatickou psychedelií, i elementy jazzu a alternativy, kde skladby nepostrádají zajímavé rytmické změny, změny temp se stalo chicagskému spolku odlišujícím znakem. Vévodí nenucená přímočaře nalajnovaná melodičnost. Nevoní genialitou, alespoň však tolik nesmrdí stokou stokrát omletého, je odlišitelná. Hudba dostala nový dobře čitelný zvuk, skladby jsou šikovně sestavené tak, aby se album stalo živou Transmutací. S jeho utvářením pomáhal uznávaný producent a

review_1028_px2

multiinstrumentalista Sanford Parker (Rwake, Pelican, Minsk). I díky němu deska graduje, odsypává, udržuje v pozoru a i při dlouhé stopáži materiálu nenudí. Surovou syrovost (v minulosti jí v tvorbě se mi zdá bylo více) Yakuza zlehounka rozmělňuje v citlivé kontrastní pocitové kompozice. A v nich je chicagské kvarteto nejsilnější, tam je dle mého neskromného názoru jeho budoucnost. Změní se pomalu ve více niterní progresivní záležitost? Dost možná. Pokud ne, zůstane alespoň nadprůměrným pohrobkem metalcore.

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

Tvé hodnocení:

Tagy:

Yakuza

aktuálně

diskuze