YAKUZA - Sutra

recenze
kotek
Hodnocení:
6

Takovej příjemnej metálek.

YakuzaYakuza, říkáš si, to už jsem někde slyšel. Tedy, pokud jsi ročník narození před 1990, protože zásadní deska týhle kapely, The Way of the Dead, vyšla už v roce 2002 a následující Samsara v roce 2006. Obě desky, který jako jedny z prvních experimentovaly s mícháním metalcoru, progu a východních vlivů, jsem ve své době poctivě točil. Oznámení novinky proto zažehlo plamínek nostalgie a přišel čas na to sfouknout prach z nahrávek zapadlejch ve vzpomínkách na první ročník univerzity. Ožehavá záležitost, která může stejně dobře skončit jak tragédií, tak nadšením. Ostražitost je určitě na místě.

Začínám Samsarou a ostražitost se vyplácí, tahle deska s věkem sešla, riffáž je vetchá, saxofon v metalu od tý doby už taky nějakou cestu ušel, zpětně poslechu trochu lituju. Ale nedá mi to, zkouším i The Way of the Dead, abych se ujistil, jak moc se můj vkus za dvacet let změnil. A tady je to přesně naopak, nadšení z toho, jak i po dvaceti letech riffy kopou a mají vlastní, správně pokřivenej rukopis. Klubíčko se začíná rozmotávat... vzpomínám, jak s každou další deskou Yakuzy přicházelo další zklamání, jak ta kapela trpěla postupným obrušováním a rozmělňováním nápadů, přesněji řečeno sestupnou kvalitativní tendencí, která s každou další nahrávkou utvrzovala obraz Yakuzy jako kapely s jednou dobrou deskou, s jednou dobrou deskou vydanou už v roce 2002, jejíž kvality každá další nahrávka jen o něco víc pošlapala.

V tomhle ohledu očekávání ohledně Sutry ochladlo a návratovou desku jsem začal chápat hlavně jako možnost napravit fauly z minulosti, spíš než jako pokračování zářný kariéry. Ze začátku to nicméně ani s reparátem nevypadá nijak dobře, otvírák 2is1 je takovej nedomrlej, unavenej prog, kterej chápu spíš jako intro než regulérní písničku. Druhá Alice už je na tom lépe, funkční, lehce progresivní, metalcorový hoblování přechází do překvapivě procítěnýho grunge refrénu - asi nejhitovější vál na desce, na kterej si občas vzpomenu i ve sprše. I následující Echoes from the Sky se nese v duchu kamarádskýho, radio-friendly metalu, ale postupně se zahušťuje, zpomaluje, přidává se ságo a psychedelika konečně začínaj najíždět. Nejsilnější místa Sutry jsou právě v pomalejší psychedelii, která oplývá určitou mystikou s orientálním nádechem a umožňuje hlubší prožitek než jen uznalej headbang s pivem v ruce. Hlubokej ponor ale neočekávej, atmosférický místa jsou se železnou pravidelností uzemňovaný přímočařejším hoblováním. Hoblováním, který sice má hitovej potenciál, ale není v něm ani špetka nezbednosti, která dělala z The Way of the Dead tak zábavnej poslech. Nádech je tak vždycky v dosahu jednoho tempa.

Ve výsledku se mi tak u Sutry na mysl neodbytně derou tři slova, který desku shrnujou lépe než celá recenze: „takovej příjemnej metálek“. Návrat do roků, kdy Yakuza s gustem porušovala pravidla žánru se nekoná, tady jsme pevně v žánrovejch mantinelech. Škádlí se jen tak, aby sis nerozlil pivo z kelímku.

Vložit komentář

mIZZY - 19.05.23 16:10:34
To album fakt začíná úplně děsně, 2is1 je fakt tak falešný track, že se to nedá. Ale pak se to rozjede fakt v hodně příjemnou desku, která sice kdovíjak extra nepřekvapí a nedostane tě kolen, ale jsou tam docela dost hezký momenty. Zrovna mi to znovu hraje, a takový Burn Before Reading je třeba pěknej track. A celkově to od té cca půlky do konce hezky jede.

Zkus tohle