Tři roky minuly od vydání prozatím první a vymodlené desky Neurobeatu. Zapomeňte! Tanec sekyr se ze studia a lisoven přenesl na pulty! Kdo pilně navštěvuje koncerty WWW, mohl vidět a slyšet atomy, na celek si stejně musel počkat. A dočkal se? Rok čekání se i přes opětovné přehrání desky vyplatil.

Už dlouho se mi nedostal pod ruku ve všech směrech tak vyvážený domácí materiál. Uši nepřipraveného posluchače prořízne pěkně nabroušený krystalický zvuk. Nejen to, že na zvuku desky se poctivě makalo a byl i příčinou přehrávek, ale i malinký odklon k minimalismu napomáhá odlišení od značně skloňovaného Neurobeatu. Stále je to z hiphopového žánru vyvázaný elektronicky experimentální, umělecky vybroušený a těžko zařaditelný kousek. Změť ozvěn, smyček, ruchů, samplů však dostává nový život, občas nečekaně překvapí - navíc je výraz díky dobrému nabeatování našláplejší, ve všech ohledech modernější. V drobných detailech si tu Anděra vyloženě libuje. Industriální polohy nemizí, liší se jen mírou a citlivostí zakomponování do logiky skladeb. Netušený rozměr se rozevře v Karamelu, prvek industriální je dopilován navazbenou rockovou kytarou. Pak těžké beaty zabíjejí..

A to jsem se dostal k nejmarkantnějšímu rozdílu. Už obal napoví krimi, ale osobitý feeling tady obohacuje něco, co bych od WWW rozhodně nečekal. Horror! Elektronický svéráz tak nabil další mrazivou zbraň. Sklíčenou znervózňující atmosféru. S tou se tu vůbec kouzlí. Pocity prázdna střídá euforie, výbuchy beznaděje.. nádhera poslouchat! Zajisté neskrytý pozůstatek Anděrových experimentů s trip hopem.

S

amozřejmě neposedná písmenka Vladimíra Typlta opět mají pré. Dávají spoustu prostoru pro posluchačovu fantazii. Práce s rytmikou textu je zase Sifonova parketa. Dodejme, že je obdivuhodná, přesně vpitá do podkladu. (Stejně tak i naživo, což nebývá u takovéto hudby standardem.) Typltovým surrealistickým básním se dostává té pravé ingredience, aby se před námi živoucí uvěřitelně odhalovaly. Elektronická složka je ohlodána na kost. Od minulé desky ji diametrálně odlišuje využití současného zvukového potenciálu. Při množství emocí, které album nabízí, se skvěle podařilo použít efekty na zvuky k jejich navození. To, co předchozí tvorba zahaluje do šumů a hluků, nechává Tanec sekyr vyznít hrozivě ve své nahé čistotě. Pohrává si tak mnohem lépe s obrazotvorností posluchače. Syrovost a jednoduchost je snadno uvěřitelná, toto však v některých posluchačích může budit rozpaky a milný pocit povrchnosti. WWW jdou ale dál, neřeší. Zní moderně, výstižně, ale i profesorsky. Proč ne, mají na to. Umně kombinují různé druhy umění ve vypovídající živé celky.

Krutou pravdou je, že srovnání jsou pro WWW lichá. V českém prostředí obzvláště. Z hiphopových okovů se vymanili již dávno a jdou vlastní cestou. Proplouvají hudebními styly a dávají jen jejich osobité tušení. Nějaké spojení mne přeci jen napadlo. Ecstasy Of Saint Theresa, kde se zvukem kouzlí Jan Muchow, poté již mrtvá těžkotonážní a závislá Vanessa hlavně originalitou v přístupu. Ze zahraničních vzpomeňme z hip hopu vzešlé, styl polehounku překračující Dälek, i tak jsou samozřejmě všechna tato tělesa diametrálně odlišná.

Souhrn? WWW nabízejí chytlavou hudbu s vytříbenou rytmikou a po všech stránkách skvěle zvládnutými originálními českými texty. Vše zabaleno v libovém zvuku s nápaditou produkcí. Všechny složky se nenuceně prolínají. Celkově i přes určitou profesorskost (která není v tomto případě na škodu) jasný aspirant na českou desku roku! Tanec sekyr ladně posouvá dříve lajnované hranice, snese hravě porovnání i s tím nej v zahraničí. Těžko by se hledal kvalitnější současný český interpret. Pochybujete-li, nenechte si ujít skvostná živá vystoupení! Umění hudby (nepleť s vyumělkováním!) a jazyka zde směle sekunduje umění vizuální (videoart a grafika). Poznejte, že WéWéWé jsou jen jedny!