Je to již dlouhých šestnáct let zpátky, kdy dal Ashley Dayour vzniknout „šepotům“ a pod citelným vlivem klasiků The Cure, s elektronickými bicími a zasněnými melodiemi si začal získávat první fanoušky na goth scéně. Postupem času se znění kapely stalo mnohem osobitějším. Začlenil se živý bubeník a dnes The Cure může připomenout snad jen podobně zabarvený hlas Ashleyho. Jinak se zejména albem Into the Arms of Chaos (How to Steal the Fire from Heaven) kapela posunula k podstatně tvrdšímu a intenzivnějšímu zvuku. Mnohem významnější roli také získala okultní tematika textů, která je silně provázána i s celkovým hudebním výrazivem. Na každém řádku se člověk potkává z odkazy na díla H. P. Lovecrafta, A. Blackwooda, A. Crowleyho, A. Machena, A. O. Spareho a dalších. Aktuální nahrávka je v pořadí sedmým studiovým albem (nepočítám živáky, epka a DVDčka) a hudebně plynule navazuje na svoje dva předchůdce. Pojďme se na ni tedy podívat trochu blíž.

Koncept alba je daný oním zlomovým Into the Arms of Chaos (2008). To byla „materia prima“ započatého plánovaného čtyřdílného eposu, inspirovaného čtyřmi alchymistickými fázemi transformace. Po o dva roky mladším The Eternal Arcane jsme se tedy dočkali již třetího pokračování. Třetí fáze - „žloutnutí“, by měla přinést matérii zrání k dokonalosti. A to je v přeneseném smyslu slova velká výzva.

Titulní skladba má snahu navodit až filmovou atmosféru. První a klidnější polovině kraluje Ashleyho uhrančivý zpěv a postupně vše ústí až do epických rozměrů. Silná gradace vrcholně exploduje v chytlavém kytarovém sólu a naléhavém vokálu. Spolu s albem hned vznikl také videoklip. Přechodový obřad započal. Ihned navazují dva svižnější kousky. Words Made Flesh těží z klasického goth rocku a podařeného ústředního riffu. Na koncertech bude jistě fungovat dokonale. Call to Arms je v tomto směru snad ještě působivější a drží vysoký standard, nasazený od samého začátku. Uklidnění přináší Back to the Wound. Téměř tribal perkuse, ženský vokál jako podkres, žádné kytary… v hlavní roli opět Ashleyho procítěný projev a mistrně naaranžované keyboardy. I bez strunné sekce má skladba silný náboj. V podobném duchu a rytmu pokračuje i následná The Tempest. Jen se tu dá ke slůvku tribal přilípnout navíc i etno. Různé netradiční nástroje vnášejí do tvorby Whispers In The Shadow lehký nádech Dead Can Dance. A to nikterak diletantsky zpracovaný. O ženské zpěvy se postarala hostující lotyšská zpěvačka Vic Anselmo a dostává prostor i v dalším průběhu. Reinvention zachovává rituální polohy, které tady místy sklouzávají až k ambientu. Trochu živější tempa přináší až následná Wormwood Star, která však k předchozím zastávkám dokonale sedí opětovným použitím čínského cimbálu yangqin (díky němu se opět silně vrací duch Dead Can Dance). Následné propojení goth rockové jízdy z první části desky s orientálními motivy z poloviny druhé má v povaze Transmutation Babalon. Hudební náplň tak skvěle koliduje s náplní textovou. Závěr v podobě Secret of Silence a Revealed as Light je už zase klasicky evropský a nese se v poklidné a hodně zamyšlené rovině. Yog-Sothoth je brána a Whispers In The Shadows k němu znají cestu. Stačí zavřít oči a nechat se unášet.

Osobně je mi o něco bližší první polovina alba, neboť ty etnické záležitosti obecně tolik nevyhledávám. Druhá věc je, že se tyhle hudební motivy hodí k tematice některých textů a umocňují tak jejich autentičnost. Tomu napomáhá i vytuněný šestnáctistránkový booklet. Jak je to tedy s tím dozráváním a směřováním k dokonalosti? Sám za sebe mám ze všech alb nejraději již několikrát zmiňovanou první fázi cyklu. Překonat tohle dílo však bude pro tuhle rakouskou partu těžká alchymie. Ono také dosáhnout nejvyšší dokonalosti, tedy poslední - červené fáze (rubeda), nebylo snadné nikdy. To však nemění nic na tom, že i novinka má svoje kvality a už se nemůžu dočkat její živé prezentace. Ten, kdo viděl jejich koncertní sílu v Exitu Chmelnice na šňůře s Merciful Nuns a Vendemmian, si je jistě ujít nenechá.