Autor: 77 Uživatelé: 60 Tvé hodnocení: hodnoť
Global Rock

WALTARI - Global Rock

Je zázrak, že Waltari ani po 34 letech neznějí vyčpěle, mají stále neotřelé nápady a nepůsobí trapně.

WaltariCrossover jako žánr je už pěknou řádku let „out“. Těžko říct vlastně proč. Spíše než mísení žánrů do kompaktního celku frčí přehrávání coververzí v netradičním aranžmá nebo prostě jen retro ve všech jeho podobách. Přitom v 90. letech přinesl svěží vítr do konvenčních žánrů. Však ho taky řada konzervativních fanoušků odsoudila. Rap v metalu? Funky nebo nedejbože disco? Zakázáno! Ale to je už historie.

K matadorům žánru, kteří vždy rádi provokovali, patří finští Waltari. Existují neuvěřitelných 34 let, na kontě mají 15 alb. Jestli bych měl hledat nějaký vystihující prvek jejich tvorby, byl by to „nadhled“ nebo „svoboda“. Parta kolem charismatického pomalovaného frontmana Kärtsyho Hatakky se nikdy moc nebrala vážně a bořila dříve zavedené představy o ortodoxní oddělenosti žánrů. S přibývajícím časem na scéně se ovšem jejich ostří otupilo a nasměrovali se více k rock/metalovému mainstreamu. Minulou dekádu chrlili desky po dvou letech (což bylo spíše na škodu), tu další citelně zvolnili tempo a novinka Global Rock je tak vlastně překvapením. Kapela o sobě dává vědět pět let po fošně You Are Waltari, na níž se sestava klíčového tria Lehtinen-Hatakka-Sirniö omladila o další čtyři členy. 

Waltari jsou především hitmakeři. Když od nich něco slyšíte poprvé, většinou vás melodie písně hned praští přes uši. Kapela umí proplouvat napříč žánry, aniž by se příliš svazovala jejich rigidními pravidly, a když už, tak si z nich spíše dělá švandu. Vzpomeňme na jejich neortodoxní coververze, kdy se třeba klasický flák Anthrax Caught in a Moshnebáli hodit do ska. Thrasheři mečí hrůzou, Hatakka a spol. se naopak tetelí blahem. Je dlužno dodat, že humor sice patří k nedílné součásti tváře skupiny, ale není prvoplánový. Ale jak všichni zainteresovaní muzikanti stárnou, kapela se více snaží o serióznější počiny. A to je i případ Global Rock. Kapela se na něm profiluje více jako zastánce progové orientace, než aby do lidí sázela věci v duchu „každá ves, jiný pes“. V otvíráku Postrock nechybí nic, co dělá Waltari Waltari. Groovy linka, nechybí ani kytarové průtrsy, vedle toho decentní klávesové podkresy a Kärtsy se svou dominantní „mňoukanou“ vokální linkou, kterou prohnal nějakým vokodérem. Zajímavá je především pasáž po druhém opakování refrénu se sólem a rejstříkem jako od Dereka Sheriniana. Jo, někdo si vzpomene na staré Dream Theater nebo jejich revitalizovanou verzi v podobě Sons of Apollo a nebude daleko od pravdy. Nakažlivě chytlavé a to jsme teprve na začátku.

Hned druhá Metal Soul navazuje tvrdým riffem se staccato hammondkami, které odkazují k jižanským kořenům, hravým a invenčním přednesem Kärtsyho (borec si tam jen tak mimochodem zanotuje „papa-pa papap-padáda“) a parádním refrénem. Všechno vkusně do sebe smontované, bez křeče a zahrané s naprostou lehkostí. Jedeme dál. Skyline je popová slaďárna, jejíž vtíravý sladkobol dokáže Kärtsy během vteřiny shodit svým vtipným rapováním. Střednětempá pochodová The Way je pro pozdní Waltari sice tradičnější věc, ale hned po ní následuje thrashová No Sacrifice, která se po rubanicové sloce náhle zlomí do sympho bombastu až s divadelně pojatou vokální linkou. Co naplat, Hatakka zpívá jako Bůh a tentokrát se svému pověstnému „mečáku“ spíše vyhýbá. Sick ’n’ Tired je další baladická rána na solar. Začíná jako táboráková odrhovačka s akustickou kytarou, která přejde do elektrobeatu s tunou mlhy, halů a stroboskopu. Za tenhle popový hit by vám producenti utrhli ruce a Waltari ho vysypou z rukávu, jako by se nechumelilo. Vedle letité The Stage z alba Big Bang určitě jedna z nejlepších balad skupiny.

WaltariA s další Boots na tanečním parketu zůstáváme. Diskotéka s metalovou, místy až speedmetalovou kytarou, která pro mě dostala nový rozměr, když jsem se dozvěděl, že jde o svéráznou verzi hitu Nancy Sinatry z 60. let. Tady jde o jeho přesun do tuc-tuc pojetí jako z raných 90. let. Další hitovka (kolikátá už?). Pak se přesouváme na jih – Going Up the Country přináší jižanskou oddychovku a skoro až parafrázi na tradicionálu s intermezzem nepatřičně bzučivého tónu kláves a kytarového slidu. Southern rockem je načichlá i příznačně nazvaná Orleans, která je jinak řízný metal a další klasický kus od Waltari. Had It All a And The jsou opět „nebe a dudy“. Po poklidném popíku si dáme speed/thrash s progy klávesovým rejstříky, v němž se Kärtsy nebojí pořádně zařvat. Sand Witch mě irituje jeho pokřikováním „hej - hej – hej – hej“, ale konec dobrý, všechno dobré. Jako na desce Radium Ground končíme ploužákem, tentokrát pojmenovaným Beloved.

I přes výše zmíněné ingredience, nejde o žádný galimatyáš a pejskokočičkovský dort. Všechno působí přirozeně, žádné extrémní skoky z žánru do žánru se nekonají. Global Rock je po čertech umně zkomponovaná deska, na níž Waltari zhodnotili dosavadní roky na scéně, kdy si vyzkoušeli všechno možné i nemožné. Možná to je jediné mínus jejich snažení. Jde o shrnutí jejich tvorby, takže obeznámené fandy už ničím nepřekvapí. Na druhou stranu je ale zázrak, že po 34 letech existence neznějí vyčpěle, mají stále neotřelé nápady a nepůsobí jako jiní letití souputníci trapně. Jak říkám, malý zázrak, za který buďme rádi.

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

Tvé hodnocení:

Tagy:

Global Rock, Waltari, alternative rock, progressive metal, crossover

aktuálně

diskuze