Prozápadní doba přeje západním kapelám. Všude vidíme protěžované francouzské emíčkáře, anglické hárdkóristy nebo americké dřevorubce, přičemž běžný posluchač při takovém množství nakládaného materiálu už ani nemá nutkání otočit hlavu a podívat se, co zajímavého se nachází na druhé půlce zeměkoule. To však může být mnohdy na škodu, neboť i hudební mapa na východ od nás je pokryta mnoha, když ne přímo klenoty (Reka!), tak minimálně spolky, jež stojí za bližší prozkoumání.

Jedním z nich jsou Vorvaň z ruské Moskvy. Sami o sobě tvrdí, že hrají whale punk, na webu lze najít nálepky jako sludgecore nebo hardcore, pravda je však taková, že hledat pro jejich hudební projev jednoduché označení není úkolem, jež by byl tak úplně na místě – Vorvaň nezůstávají nic dlužni svému jménu a jako neohrožení vládci všech moří brouzdají oceán, jenž zde představuje moderně pojatou fúzi současného metalu, hardcoru, stoneru a sludge.

Hned zkraje prvního songu je posluchač konfrontován s ostrým crustovým riffem, jenž by leckomu mohl vnuknout představu neobjevné punkové mlátičky, dlouho to však netrvá a Vorvaň vykládají na stůl další karty. Úvodní riff je totiž po chvíli vystřídán metálkem zavánějící hravou melodií, čímž kapela předem avizuje, po jakých kolejích se pojede dál – je jasné, že dlouhých rovných úseků tady moc nenajdete, spíše nespočet výhybek a nečekaně kroucených zatáček. Jsou to totiž změny, které Vorvaň dělají často a dělají je rádi. Konkrétněji řečeno, můžete si být jisti, že v každém ze čtyř nabízených songů najdete přímočarou odrhovačku tvořenou v duchu hesla „tři akordy a pravda“, což je ale také jedním z mála společným jmenovatelů desky z ryze instrumentálního pohledu. Těchto crust/punkových intermezz je spíše méně, než více a z větší části je tak ponechán prostor na experimentování, v jehož rámci mimo jiné zavítáme do vod heavy pseudosólování á la Converge, matikou nasáklých sekaných riffů, a nakonec přičichneme i k melancholií čpějícím post-metalových pasážím.

Pravda, hranice experimentu jsou omezeny pouze na plochu současných tvrdých žánrů a vesměs jde o party, které jste už někdy předtím zaslechli jinde, díky jejich rychlým obměnám a celkově povedené kompozici je však nahrávka skutečně barvitá a minimalistický prostor necelých 14 minut je dostatečně zajímavým materiálem zaplněn bezezbytku. Kvůli energičnosti a intenzitě, jakou nás Vorvaň po většinu hracího času krmí, však ona čtvrthodinka uteče dřív, než by bylo záhodno a k poslechu se tak automaticky nabízí druhé kolo. Právě upřímně energické, místy až zběsilé vyznění je jednou z hlavních devíz alba a zároveň článkem, jenž stmeluje jednotlivé songy do konečné podoby kompaktně působícího EP.

Chcete-li srovnání s některou ze zámořských kapel, pak na mysl vyvstávají třeba takoví The Armed, kteří na svých minialbech razí podobně výbušný přístup ve stylu krátké, ale neuvěřitelně intenzivní jízdy. Oproti nim jsou Vorvaň přece jen méně přímočaří a více zaměření na komplexnost celé tvorby, celkovým feelingem a přístupem (když už jsme u přístupu - alba obou kapel jsou oficiálně k dispozici zdarma, což se cení) k sobě však mají tyto dva spolky dosti blízko.

EP In Bloom je dle mého třeba brát jako předvoj věcí budoucích. Ačkoliv lze z hudby Vorvaň vyčíst hráčskou jistotu a cit pro tvorbu kompozičně zajímavých celků, díky množství různorodých kytarových postupů a vyhrávek je pravděpodobné, že si kapela stále hledá svou tvář a zkouší, kam až je možné v rámci svého hudebního projevu zajít. Aktuální počin je tak třeba vnímat jako prvních pár stop na nadcházející cestě. Pokud se klukům podaří zapustit své kořeny na příštím, tentokrát již dlouhohrajícím albu, bude důvod k radosti a Vorvaň se třeba stanou kapelou, na kterou bude pyšný i sám Putin. A to se v případné nadcházející válce může hodit…