Když si finské bratrské trio Kie, Mikko a Jonne Hertzenovi volilo název pro svoji kapelu, vcelku logicky muselo padnout Von Hertzen Brothers. V hudební scéně, nepočítaje jistou početnou irskou rodinu, mě napadají snad už jenom Pontiac, kde taktéž působí trojí bratrská krev. Finové táhnou své nástroje již patnáctým rokem a českému publiku nejsou rozhodně neznámí. Zaznamenáni byli před Pain of Salvation a následně s ještě známějšími seveřany Opeth. Vůbec není náhoda, že zrovna před těmito spolky Finové předskakují, jejich hudba se totiž za progresivní označit jistě dá. Progresivnost ale může každý vnímat jinak. Ať už se jedná o kloubení hudebních směrů nebo o dokonalou technickou hrou přesahovat hranice žánrů a přitom se některého stále držet, to jsou věci, které Finové v rámci svého rockového snažení perfektně zvládají. U nich mi ale tento význam slova vystihuje spíše jinou vlastnost, a to hravost.

Dokonalým příkladem je jejich deska  Stars Aligned z roku 2011. Rock, popové/výškové zpěvy,  hamondky říznuté kosmickými midy, extatická sóla, tak trochu hippie a v neposlední řadě dokonale zvládnuté sbory. Výčet výše uvedeného slibuje v rukou nezkušených slušný guláš, nikoliv však pro bratry Hertzenovi. Deska nezněla vůbec těžkopádně. Naopak s každou ingrediencí se přirozeně, ale pečlivě pracovalo a ve výsledku tato směs fungovala parádně. Když se posuneme směrem vpřed, nesmíme opomenout desku Nine Lives, která je takovým spojníkem mezi starší tvorbou a směrem, kam se kapela vydala v současnosti, ale i tak je na ní stále cítit příklon do starší tvorby.

Z letošního počinu New Day Rising ona lehkost jakoby vymizela. Žádné hravé hašteření, ale přesně ucelené a vcelku předvídatelné rockové opusy, které se až nezakrytě drží učebnicových vzorců. Do velké míry ubyla, byť se najdou, všemožná pozlátka a kudrlinky a naopak velký důraz je kladen výhradně na kytary a zpěv, stále geniální Kie u mikrofonu je ale všude podmínkou. Od zmíněných extatických sól, převážně v pomalejších skladbách jako The Destitute, se míří až někam ke Coldplay a britrocku jako takovému. Vtip ale tkví v tom, že Hertzenovi v tomto žánru doslova všem vypálili rybník. Tam, kde ikony tohoto žánru seberou síly na dvě tři hitové klipovky za desku, Finové sypou z rukávu jednu za druhou. Zmíněná hitovost jednotlivých kousků padne na první dobrou. Zaprodání? Nebudu se divit, když tomu tak pro někoho bude, pro mě však nikoli. Jednak jsou to jasně rozpoznatelní Von Herzten Brothers a jednak si to prostě mohou dovolit.  Bratři ze země tisíc jezer rozhodně nestojí na místě a předložili manuál k tomu, jak se otevřít mnohem širšímu publiku a zároveň zůstat stále sví, v hudebním světě stále žádaná komodita.