“V“ zlověstně rotuje nad propastí nicoty (...na fotbal s váma nejdu, takže ze sebe můžu klidně udělat debila...). Podruhé bere osud do svých rukou, avšak tentokrát zemi již definitivně zbaví jejího největšího břímě - lidské populace. Odhaduji, že poté, co se VILE uvelebili ve stínu křídel Unique Leader, ale hlavně samozřejmě poté, co se umaštěný metly prokoušou novinkou Depopulate, málokdo nad nimi mávne rukou, jako nad „nějakým tím kanibalem“.
Toto, sice ne urážlivé, ale zjednodušené přirovnání, mi moc nesedělo ani u namakaného debutu Stench of the Deceased, kde VILE vyrukovali s, na americký vkus, nezvykle melodickým, brutálním death metalem. Novinka je melodicky ještě dále, v dobrém slova smyslu. Oproti debutu je na ní více ostrých konkrétních rychlých riffů, kterými VILE co do barevnosti rozpínají harmonické rozpětí a umě kontrastují krutým chytrým sekaným slamům, které potom vyznívají 2x tak vražedně, i z debutu dobře známým táhlým středovým linkám, aneb “Pomodlete se, jdete na smrt!!“
Z prvních tónů je patrna kompoziční i technická progrese. Jako přirozený, přesto mnohé mile překvapující, se zdá být vývoj „těch c.c.“ k propracovaně komplikovanější, brutálnější, náladovější a chytlavější produkci. Až je škoda (tedy výtka?), že songy nejsou o minutku, minutku a půl delší. Kapela na to má a 4 - 4,5 min by bylo tak mocným riffům optimálním prostorem, čímž by se z Depopulate stala opravdu “velká“ deska.
Proneslo se, že Mike Hamilton, bubeník, který si rozvinul koberec na Stench.. nyní šlape u Deeds of Flesh a že ho (ne)nahradil (podle fotek) mladík Tyson Jupin. Zbývá upřesnit/doplnit, že původní basák Matt Faivre něco drmolí jen ve 3 nových písních, zatímco zbytek donahrál novic (?) Lars von Lowen. Velmi silný základ, kytaristé Aaron Strong a Colin Davis spolu s gorilou sápající se po miku – Juanem Urteagou, zůstal pevně přivařen na svém místě. Zmínil jsem-li nového bubeníka, chtě nechtě si musím rýpnout, čož je škoda, protože tato vynikající deska se musí především chválit! Neznat pana Hamiltona, ani bych necekl, ale porovnávám-li s debutem, Tyson mi připadá sice jako rychlý a přesný, ale tuctový natrigrovaný američan - tempař, zatímco MIKE má svůj, ač jednoduchý, ale poctivý a hlavně identifikovatelný styl, jehož přednostmi jsou velice rychlé a důrazné kopáky (AXIS endorsed), ke kterým jako součást standardní výbavy přibaluje krásné sypačky. Tyson pracuje s více tempy, jeho chemické nohy patří mezi už velice rychlé, ale tak rozmanitým a technickým, i když chladným a zlým melodiím, by svědčil nápaditější doprovod. Občas mi skladby připadají (a možná i díky bubeníkově ledové hře, která nedává tušit žádný zvrat) jak usekané. Backing ječáky jsou až nablackle nakřáplé, zatímco na debutu byly “jen“ vyřvané, což mi svou nasraností sedělo víc. K vynikajícímu blití snad jen: Střape, neposlouchat, máš-li v blízkosti neomezený přísun piva, někomu bys mohl připadat arogantní...:)
Produkce, které se ujali samotní Colin (kytara) a Juan (řev), je zcela odpovídající tak očekávané a tak kvalitní nahrávce - čistá, hutná, brutální. Co naplat, Depopulate se stává jednou z předních nahrávek nové us techno bdm školy, přesto mi debut připadá kompaktnější. Jsem jednoduchý posluchač... Přes jasnou progresi: jeden za 8 a druhý bez dvou za 10 s tím, že kytary na Depopulate jsou za čistých 9.