Venturia je kapela z Montpellier v jižní Francii, založena byla roku 2000. Po personálním hledání a změnách se začalo něco pořádně dít až roku 2004, kdy se začalo pracovat na debutu. Album neslo název The New Kingdom, vyšlo na jaře 2006 a jedná se o zdařile provednou porci progresivního rocku. První deska se rozjíždí hned titulní The New Kingdom, která mi díky zpěvným refrénům a použitým klávesám hodně připomíná rock 80.–90. let. Spíš ale atmosférou a náladou songů než přímo danými postupy, což by se vlastně dalo říct o celé desce.

A jaké že to je? No, ostré kytary doplňované klávesami jako druhou kytarou, výrazné a dobře udělané bicí, dva zpěvy - mužský a ženský, oba čisté. Vše převážně ve středním tempu. Hraje se klasicky: sloka – refrén – sloka, ale není to odrhovačka pořád dokola toho samého. Místy se jede vyloženě pomalu s vybrnkávačkou, chvíli se zas hobluje a samozřejmě nechybí kytarová sóla, jak jinak u progu, že. Místy jsou ale doplněny klávesami nebo klavírem, což zní velmi vkusně. Kapela se nebojí ani čistě instrumentální předposlední skladby, která plynule přejde do závěrečné hymny. Celá deska krásně plyne a nenudí! Na debut to není vůbec špatné a dal bych mu 8/10.

Pokud mi New Kingdom místy připomínalo osmou a devátou dekádu minulého století, tak nová deska se více podobá Dream Theater a Ark, kde zpíval Jorn Lande. Není to ale taková přetechnizovaná jízda jako Dream (brát špíše jen jako přirovnání), takže asi spíš blíž Ark, což je rozhodně posun správným směrem.

Na Hybridu muzikanti víc přitlačili na pilu, dostaly větší prostor bicí, kytary víc metalově řežou a kvílejí. Zároveň je však album progresivnější. Zpěvy více fungují díky vzájemné kombinaci. Na debutu byl hlavní mužský a ten ženský spíš jako doplněk než nástroj a Lydie často dělala jen „křoví“. Na Hybridu se krásně doplňují, zpívají spolu duety nebo se střídají, prostě vás nádherně a harmonicky provedou celým albem. Hojně se zde pracuje se zvuky, efekty hlasu, kláves. Venturia se nebojí udělat stopky a efekty typu „škáče jehla na gramci“ a kupodivu to tam sedí a vůbec to neruší. Jak by to asi znělo naživo…?

Nebudu rozebírat všechny songy, lepší bude, když si album poslechnete. Nicméně pár jich vypíchnu. Running Blind je skladba, kde se snoubí metalová dravost a ona progresivní sóla kytary a kláves, v nichž hrají pospolu, do toho Lydiiny proslovy ve francouzštině. V písni Why This Womens Life můžeme slyšet další spektrum zvuků a to jsou (hlavně ze začátku a na konci) elektronické bicí a trochu samply (nebo to jsou klávesy?). Nebo alespoň já si nedokážu představit, že by takhle zněly živé bicí. Tady nám zase Lydie ukazuje, co umí s hlasem, je to takové její sólo s pompézním klavírem a podkladem hraným zbytkem kapely. Love Gamers je nejlepší song a ten popěvek ze začátku a potom následně z refrénu, co zní jako z jiné planety, vám bude znít v hlavě docela dlouho. Sekané kytary a do toho dvouzpěvová jízda. Opět sóla kytary a kláves. Zároveň je to asi nejtvrdší a nejrychlejší skladba alba. I když závěrečná, přes devět minut dlouhá, Sublimated Dementia jí místy pěkně šlape na paty.

Hybrid je celkově tvrdší, propracovanější, přitom je tam pořád cítit „jejich rukopis“. I když, dá se mluvit o klasickém rukopisu v rámci druhého alba? U nich asi ano. U tohoto necelou hodinku dlouhého alba se rozhodně nebudete nudit, není to sice něco z absolutní špičky v daném žánru, ale má to šťávu, kope to, je dobře zahrané a má dobrý zvuk. Dá se tato muzika ještě považovat za metal? Určitě. Někdo by sice namítl tvrdší prog rock, ale vyberte si.